Jak utopit šéfa diplomacie aneb Konec politiků v Čechách

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Česká republika má nového kandidáta na post ministra zahraničí Tomáše Petříčka, který doposud působil hlavně v politickém zákulisí jako poradce či asistent. Co dělá politika politikem a proč jím není Petříček? Stává se politik ohroženým druhem už i v ČSSD? 

Možná opravdu sociální demokraté postupně ztrácí schopnost vychovat si kandidáty na ministry pro jednotlivé rezorty a musí proto sahat do jiných vod než mezi politiky.

Možná opravdu sociální demokraté postupně ztrácí schopnost vychovat si kandidáty na ministry pro jednotlivé rezorty a musí proto sahat do jiných vod než mezi politiky.,zdroj: Michal Šula / MAFRA / Profimedia

Sociální demokracie na ministra zahraničních věcí navrhuje Tomáše Petříčka, který je od 1. srpna letošního roku politickým náměstkem na ministerstvu zahraničí.

Sociální demokracie je politická strana, která by měla na posty ministrů jmenovat politiky, tedy názorově a politicky vyprofilované osobnosti, s politickou zkušeností, díky které jsou veřejnosti známé a o jejichž názorech mají občané alespoň základní povědomí. A kdo jiný by to měl dělat než partaj, která letos slaví 140 let od svého založení a která na svou tradici často odkazuje a chlubí se s ní.

Petříček politikem není. Jeho životopisu dominuje působení na pozici asistenta či poradce poslance Evropského parlamentu Miroslava Pocheho. Od května do prosince loňského roku pak zastával post politického náměstka ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové.

To neznamená, že Petříček nemůže splňovat řadu předpokladů pro funkci ministra, docela dobře může být odborně zdatný, jazykově vybavený a s širokým rozhledem. Politikem ale není, a nemění to ani jeho několikaměsíční zkušenost coby ministerského náměstka.

Klíčem k pochopení rozdílu mezi politikem a Petříčkem je porovnat dva aspekty: Proč se ČSSD (respektive její předseda) rozhodla na post ministra navrhnout právě jeho? A co by v ideálním případě bylo důvodem, proč je někdo do funkce ministra navržen, kdyby politika založená na střetávání politiků ucházejících se o důvěru a hlasy voličů nebyla v krizi a nevytlačovala ji její dosti zdeformovaná podoba?

Nelehké politické řemeslo

Politika je v první řadě řemeslo, které se odehrává hned na několika úrovních: na veřejnosti, v zákulisí, u jednacího stolu. Politik by měl zvládat všechny jeho roviny, ale ta rozhodující, která dělá politika politikem, se týká občanů.

To, co se upeče ve vládních budovách, na jednotlivých ministerských rezortech, v dolní a horní sněmovně, ve stranických sekretariátech či na jednání reprezentantů jednotlivých států, musí být politik schopný prezentovat, vysvětlit a obhájit navenek. A to nejen poté, co vznikla dohoda, a je třeba ji představit občanům. Politik musí uhájit i to, s čím k jednacímu stolu jde. Ve všech fázích politického procesu je někým, kdo je konfrontován s veřejností a musí obstát.

V zákulisí, u jednacích stolů jsou ještě mnozí další lidé, úředníci, poradci, asistenti atd. Politik je však jediný, kdo tyhle sféry spojuje. Musí to ale dělat tak, aby si u toho udržel svoji důvěryhodnost, která je tím základním, bez čeho se neobejde. I temnější kouty politiky (a vždycky tu nějaké budou, například v podobě nepříjemných politických ústupků a kompromisů) musí obsáhnout a přikrýt tím, že mu lidé uvěří, že výsledek stojí za to.

Petříček působil jako politický referent zahraničního oddělení ČSSD, později toto oddělení vedl. Od roku 2007 do roku 2009 byl asistentem europoslance Libora Roučka. Ve svém životopise rovněž uvádí, že v letech 2010–2011 byl asistentem radního hlavního města pro oblast sociální politiky, bydlení a fondů EU. Tím byl současný náměstek primátorky Petr Dolínek. Následně se Petříček stal asistentem uvolněného člena zastupitelstva Prahy. Má také bohaté zkušenosti jako člen představenstva a člen, případně předseda dozorčí rady několika společností.

Hlavní Petříčkova devíza

Nyní se zdá, že Petříček náhle skočí z jedné role do druhé, ze zákulisí před oponu, před tváře diváků. Nominantem sociální demokracie do čela ministerstva zahraničních věcí se ovšem nestal proto, že by jako politik měl už nějaké zkušenosti, že by jeho spolustraníci viděli, že tuhle úlohu zvládá, je v ní dobrý, a straně tak přináší přízeň voličů. Největší Petříčkovou devízou, díky níž byl zřejmě na ministra navržen, je jeho blízkost k Pochemu a k pražské ČSSD.

Zmíněné řemeslo si může osvojit rychle, může se ukázat jako velký politický talent. To ale nemůžeme vědět a stejně jako u každé jiné činnosti nechat začátečníka dělat práci, která vyžaduje nepoměrně větší um, než může mít, je selháním a známkou neprofesionality toho, kdo ho na dané místo dosadil. Jedinou zárukou toho, že někdo nějaké řemeslo zvládá, totiž je, že vidíme, jak si v něm počíná.

Svědčí to o úpadku politiky a politického řemesla v sociální demokracii. Ne že by se v minulosti u ČSSD nenašly nějaké zkraty, ale většinou nebily tak do očí. Koho jiného mohli sociální demokraté navrhnout místo Petříčka, nebo ještě lépe místo Pocheho? Měli na výběr?

Úpadek tradiční politiky

Pokud ČSSD nemá po ruce jinou osobnost, která má blízko k zahraniční politice, proč se ministrem nemohl stát znovu Lubomír Zaorálek, který je aktuálně předsedou zahraničního výboru Poslanecké sněmovny? Navíc to byl on, kdo sociální demokracii vedl do loňských voleb. A že pod jeho vedením získala jen 7,27 procenta hlasů? Uvidíme, zda budoucí volební lídr ČSSD do příštích sněmovních voleb bude úspěšnější.

Pokud by prezident Miloš Zeman chtěl pokračovat ve svém odmítání kandidáta sociální demokracie na post ministra zahraničí, Hamáček a ČSSD mu to usnadnili. Stačí se podívat na osoby ministrů zahraničních věcí v minulých vládách: ať už v těch s důvěrou (Lubomír Zaorálek, Karel Schwarzenberg, Cyril Svoboda, Jan Kavan, Josef Zieleniec, Jaroslav Šedivý), či bez ní (Martin Stropnický, Jan Kohout, Alexandr Vondra). Petříček mezi nimi evidentně vyčnívá.

Kdyby byla sociální demokracie co k čemu, má nejenom po ruce hned několik politiků, kteří se za partaj mohou kdykoli ministrem zahraničí stát, ale skutečně je také do čela rezortu navrhne. A ne že dá přednost kandidátovi, jehož hlavní výhodou je, že má za sebou vlivného stranického hráče (tedy Pocheho). V tomto případě tak o ministerské nominaci nepokrytě rozhodl vnitrostranický vliv, který převálcoval jiná kritéria.

Vedle toho však možná opravdu sociální demokraté postupně ztrácejí i schopnost vychovat si kandidáty na ministry pro jednotlivé rezorty, a musí proto sahat do jiných vod, než mezi politiky: do zákulisí, mezi úředníky (Jana Maláčová) a asistenty (Tomáš Petříček). I takhle může vypadat úpadek tradiční politiky.

Tagy: ČSSD Česko Praha domácí Parlamentní volby Ministerstvo zahraničí česká vláda česká politika Poslanecká sněmovna ČR

Zdroje: Vlastní