Těžko říci, co Lustiga (1890-1947), který se narodil 4. ledna 1890 v podkrkonošském Hostinném, nasměrovalo na zločineckou dráhu, během níž si připsal několik opravdu netradičních podvodů. Životní start měl přitom více než dobrý. Inteligenci a bystrost dostal do vínku, jakožto syn starosty města i odpovídající vzdělání. Po maturitě byl vyslán na univerzitu do Paříže.

Studium bohužel evidentně nebylo jeho šálkem kávy a v plánech do budoucna vědecké obory nefigurovaly. Zato už coby chlapec zvládal Viktor nejeden karetní trik či drobný podvůdek a později své "vlohy" dovedl k dokonalosti. Napomáhal mu elegantní vzhled a vybrané chování. Charismatický Lustig se domluvil pěti jazyky a působil velmi důvěryhodně.

Falešné dluhopisy a stroj na výrobu peněz

Nejprve se zaměřil na prodej falešných dluhopisů, což mu vyneslo pěkné peníze, mohl se tedy směle pustit do dalších plánů. Zaoceánské parníky mířící z Paříže do New Yorku byly skvělou volbou. Viktor Lustig si pro zámožné cestující vymyslel speciální lahůdku - stroj na výrobu peněz.

Mahagonová krabička se dvěma otvory a soustavou páček a rukojetí vypadala efektně. Jak by také ne, když tiskla stodolarové bankovky! Nicméně příliš pomalu, jak si Lustig mrzutě stěžoval vybraným osobám - pouze jedinou za šest hodin. Inu, rychlá pomoc! Těch, kdo po geniální mašince zatoužili, nebylo málo. Mazaný Viktor prodal svou zázračnou krabičku hned několikrát, třeba i za cenu třiceti tisíc dolarů. Novému vlastníkovi vydala sice za stejný časový úsek další stodolarovku, ale pak už z ní padaly samé čisté papírky. Tou dobou byl její původní majitel dávno za horami.

Eiffelovka do šrotu

Další Lustigův kousek byl ještě neuvěřitelnější. Nešlo o nic menšího než o prodej Eiffelovy věže. Na jaře roku 1925 padl Viktorovi zrak na novinový článek o problémech se slavnou dominantou Paříže. Město nad Seinou se sice pyšnilo svou více než třísetmetrovou věží, do roku 1930 nejvyšší stavbou světa, leč její údržba nebyla zadarmo. Už pouhý nátěr byl finančně neúnosný a sama Eiffelovka v té době nevyhlížela nejlépe. Český podvodník pojal odvážný plán - proslulou věž prostě prodá do šrotu.

Nápad nebyl tak nesmyslný, jak se dnes zdá. Symbol Paříže, postavený pro Světovou výstavu v roce 1889, neměl původně v hlavním městě Francie zůstat natrvalo. Ostatně Eiffelovka tehdy nebyla zdaleka v takové oblibě a někteří umělci ji skutečně nesnášeli. Spisovatel Guy de Maupassant sice navštěvoval zdejší restauraci ve věži, ale prý jen proto, že pouze odsud nemohl nenáviděnou Eiffelovku spatřit.

Lustig se tedy pustil do práce. Přidělil si titul zástupce generálního ředitele Ministerstva pošty a telegrafů, natiskl falešné pozvánky na hlavičkový papír a rozeslal je vybraným obchodníkům s kovy. Punc důvěryhodnosti zajišťovalo i místo setkání, luxusní Hotel de Crillon, jeden z nejstarších pařížských hotelů. Šestici nic netušících obětí šarmantní podvodník sdělil, že vlastní pověření francouzské vlády k likvidaci Eiffelovy věže. Z důvodu neúnosných nákladů je prý plánován její prodej na kovový šrot. Vše je ovšem důvěrné a takříkajíc pod pečetí státního tajemství. Závěrem pánové absolvovali prohlídku věže.

Z následných nabídek vybral mazaný podvodník nejbohatší a nejdůvěřivější oběť, obchodníka jménem André Poisson, slibujícího si od výhodného obchodu proniknutí do vyšších vrstev. Méně důvěry projevila jeho paní, které se zdály rychlost a utajení celé operace poněkud podezřelé. Lustig si i tady věděl rady. Zahanbeně doznal, že mu šlo o trochu peněz bokem, čímž nejistého obchodníka uklidnil. A tak se stalo, že podvodný prodejce získal k tučné sumě za Eiffelovu věž navíc slušný úplatek, s nímž neprodleně opustil zemi.

Okradený Poisson se za svou naivitu natolik styděl, že na úspěšného podvodníka žádnou žalobu nepodal. Díky tomu se Lustig osmělil a rozhodl se pro velký úspěch k opakování akce. Tentokrát mu povedený kousek neprošel. Jeden z obezřetnějších účastníků kontaktoval policii a Lustig musel hodně rychle prchnout, tentokrát do Ameriky. Hodlal se zde věnovat padělání peněz.

Desatero podvodníka a konec v Alcatrazu

Takto prý znělo deset pravidel, která Viktor Lustig při své "práci" dodržoval:

1. Naslouchej trpělivě
2. Při schůzce neměj znuděný výraz
3. Když oponent prozradí svůj politický názor, souhlas s ním
4. Když oponent prozradí svůj náboženský názor, souhlas s ním
5. Dělej sexuální narážky, když to druhá strana ocení
6. Nemluv o nemocech
7. Nezajímej se o osobní záležitosti
8. Nechlub se, ať je tvoje důležitost vidět i bez toho
9. Nikdy na nic nezapomínej
10. Nikdy se neopij

Počátkem třicátých let se český rodák setkal ve Státech s Al Caponem. Ani před proslulým králem podsvětí Viktor Lustig nezaváhal. A měl úspěch. Přemluvil jindy nedůvěřivého gangstera k půjčce 50 000 dolarů pro výhodný nákup akcií - a celou sumu si spokojeně odnesl.

Po dvou měsících ji však do posledního centu vrátil - jaká škoda, skvělá investice se prý nekonala. Takové čestné jednání mafiána překvapilo. Vida, věc v těchto kruzích nevídaná, poctivý muž! Ocenil toto seriózní jednání darem pěti tisícovek dolarů, aby měl Lustig peníze do začátku další akce. Inu, možná si jen český dobrodruh dobře spočítal, co by následovalo v případě, že by si vypůjčenou částku ponechal…

Roku 1934 byl rodák z Hostinného dopaden americkými federálními agenty. Nějaké to nápravné zařízení už sice Lustig absolvoval, údajně byl zatčen více než padesátkrát, z většiny z nich se mu však podařilo uniknout. Sám s oblibou prohlašoval, že neutíkal, leč pouze odešel, třeba v převlečení za myče oken či dozorce. I tentokrát se zdálo, že mu štěstěna přeje. Pouhý den před soudním líčením uprchl znovu, ne však nadlouho. Po sedmadvaceti dnech byl dopaden v Pittsburghu. V prosinci 1935 byl odsouzen k patnácti rokům odnětí svobody s přídavkem dalších pěti za poslední útěk. Následujících dvacet let měl strávit na ostrově v Sanfranciském zálivu v přísně střeženém Alcatrazu.

Odsud se už nedostal. Po jedenácti letech pobytu v nechvalně proslulé věznici ukončil jeho životní pouť zápal plic. Viktor Lustig zemřel ve vězeňské nemocnici 11. března 1947. Do úmrtního listu slavného podvodníka zapsali jeho povolání lakonicky: učeň na prodavače.