Vizionář, který u nás zavedl rentgen a z 'mrzáčků dělal platné členy společnosti'

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Vůdčí osobnost české chirurgie, průkopník rentgenologie i léčebné rehabilitace, zakladatel Pražského sanatoria a dodnes fungujícího Jedličkova ústavu pro tělesně postiženou mládež. Lékařský vizionář Rudolf Jedlička se snažil léčit "celého člověka".

Pamětní deska na Jedličkově ústavu na Vyšehradě

Pamětní deska na Jedličkově ústavu na Vyšehradě , zdroj: Tomáš Nosil / Empresa Media / Profimedia

"Není důležito člověku, aby žil dlouho, ale záleží na tom, aby byl člověk uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí člověka obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný." (Rudolf Jedlička)

Budoucí zakladatel české rentgenologie a léčebné rehabilitace MUDr. Rudolf Tomáš Jedlička (1869-1926) se narodil 20. února 1869 do lékařské rodiny v Lysé nad Labem. Doktorskou praxi zde provozoval jeho otec, zdravotní rada a rodinný lékař kněžny Rohanové. Doktorem byl i dědeček, sloužící v oblasti slovinského Mariboru, odkud se také Rudolfův tatínek vydal na studia do Prahy. Seznámení s dcerou vyšehradského purkmistra Alžbětou Francovou pak vedlo k manželskému svazku a narození deseti potomků, z nichž dospělosti se dočkala pouhá polovina. I to mělo vliv na výběr povolání nejstaršího Rudolfa. Nebyl ostatně jediným, v otcových stopách toužili jít další sourozenci. Nejmladší Michal se stal lékařem, Tomáš lékárníkem a Kamil veterinářem.

Kvůli intrikám se nestal přednostou

Vyšší studia zahájil Rudolf v německém Malostranském gymnáziu, odkud přešel na liberálnější Akademické. Po maturitě pokračoval na lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Tady se setkal s pokrokovým profesorem Karlem Maydlem, který nadaného mladíka nadchl pro obor chirurgie a po jeho promoci v roce 1895 jej přijal coby asistenta na svou kliniku. V roce 1903 však Maydl nečekaně zemřel a novým přednostou kvůli zákulisním intrikám jmenovalo ministerstvo navzdory očekávání namísto Jedličky Otakara Kukulu (1867-1925).

Zklamaný mladý lékař odešel z kliniky a otevřel si vlastní praxi. Neměl však příliš možností operovat, a proto uvažoval o vybudování vlastního ústavu. Inspiroval se na zahraničních studijních cestách. Tou nejvýznamnější byla návštěva kliniky Mayo v Rochesteru v americké Minnesotě, kde si Jedlička všiml nejen vědeckého zázemí, ale také příplatků bohatších klientů za nadstandard, z čehož byla částečně financována zdravotní péče pro nemajetné. Stejného principu chtěl využít v plánovaném sanatoriu.

V roce 1909 objevil pod Vyšehradem vhodný pozemek. Jelikož vlastní finance nepostačovaly, obrátil se na své kolegy, a už na podzim téhož roku vznikla obchodní společnost. Pro budoucí pacienty "Pražského sanatoria" (dnes podolský Ústav pro péči o matku a dítě) se počítalo s hospitalizací i léčbou ambulantní, vybavení mělo být k dispozici i praktickým lékařům. Areál nabízel bazén, sluneční lázně i saunu - a samozřejmě zahradu. První pacienti přišli v květnu 1914.

Mezitím workoholik Jedlička nezahálel. V průběhu I. balkánské války (1912-1913) z vlastních prostředků vypravil skupinu lékařů a zdravotníků, v jejímž čele zdarma tři měsíce operoval, někdy až čtyřicet zraněných denně. Srbský král Petar I. mu oplátkou udělil Řád sv. Sávy. V bělehradské nemocnici se Jedlička seznámil i se svou celoživotní družkou, zdravotní sestrou Alexandrou Marií Helfertovou.

Chceš, a proto umíš!

A počin nejznámější, tzv. Jedličkárna? V roce 1911 byl MUDr. Jedlička zvolen do čela neprosperujícího 'Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků v Praze' (slovo "mrzák" tehdy neznamenalo hanlivé označení). Již v dubnu 1913 založil na Vyšehradě první ústav pro tělesně postižené děti, nazvaný později jeho jménem. Úkol? S mottem "chceš, a proto umíš" propojit léčbu malých pacientů s vedením k maximální samostatnosti, a "z mrzáčků na okraji společnosti vychovat prací a uměním její platné členy". V ucelené rehabilitační péči mu pomáhali další: společník František Bakule (hudební skupina Tap tap vlastně navazuje na slavné 'Bakuleho zpěváčky') či pedagog Augustin Bartoš. Ačkoliv náklady nesl Jedlička z velké části sám, našel se i dostatek mecenášů (spisovatel F. X. Šalda daroval vkladní knížku na 450 000 korun, profesor gynekologie Pawlik rovnou celé své úspory).

Dalším zaměřením nezdolného lékaře byla rentgenologie. Už za dob studií a pak na chirurgické klinice se začal Jedlička zajímat o tehdejší novinku, "paprsky X". Jen několik měsíců po slavném objevu Wilhelma Conrada Röntgena z roku 1895 využil rentgenové záření pro diagnostiku před operací, a to přes některé odborné názory typu "objev nemá žádného praktického využití, a snad jen daleká budoucnost přinese některé možnosti jeho uplatnění".

Drahý přístroj si Jedlička zpočátku pořídit nemohl, vyšetřoval tedy v restauraci! Skutečně, náš první rentgen bychom nalezli v pražském hotelu. O to, zda šlo o podnik U Černého či Bílého koně Antonína Cífky, se dodnes se vedou spory, panu hoteliérovi totiž patřily oba. Coby schopný obchodník zakoupil módní novinku pro své zákazníky už v roce 1896. Rentgen mu návštěvnost skutečně zvýšil a nadšení hosté se bavili prohlížením vlastních kostí na zobrazovacím stínítku. Do restaurace docházely známé osobnosti i univerzitní profesoři, mezi nimi Jedličkův prof. Maydl. Představa, jaké dávky záření klienti obdrželi, je ovšem trochu děsivá.

Pro zavedení rentgenologie do medicíny máme verze hned dvě. První praví, že na chirurgii byl přivezen tesař, který spolknul hřebík. Novátorský Jedlička jej dopravil pod hotelový rentgen a hřebík našel. Dle druhé si vyšel s přítelkyní do restaurace pana Cífky, kde společně sledovali hosta, rentgenujícího své útroby. Rudolf v nich spatřil podivnou věc a raději odvedl udiveného hosta na Maydlovu kliniku. Profesor mu pak úspěšně vyoperoval hřebík.

Za rentgen zaplatil vlastním zdravím

Vlastní přístroj si MUDr. Jedlička mohl dovolit teprve později. Zakoupil jej na dluh za více než dva roční platy - a rozhodně ho nešetřil. Ostatně ani sebe, takže se zanedlouho projevily následky ozařování, jehož intenzitu zkoušel lékař přikládáním vlastní ruky. Sám také přidržoval rentgenované děti. Jedličkovi pak museli amputovat články tří prstů na levé ruce. Zbyl mu pouze palec a ukazováček, avšak za pomoci speciálně upravené pinzety nadále zvládal operovat.

Za 1. světové války pracoval Jedlička coby vrchní štábní lékař na srbské frontě, dík snaze mnohých se však mohl vrátit ke své práci. Dostal na starost pražskou Třetí záložní nemocnici u sv. Bartoloměje, přes kterou během válečných časů prošlo na čtyřicet tisíc raněných vojáků. Po vzniku samostatného Československa jeho zásluhy ocenil prezident Masaryk. Roku 1921 byl Rudolf Jedlička jmenován řádným profesorem a zároveň se stal přednostou nově zřízené II. chirurgické kliniky.

A osobní život? Ten byl zcela podřízen práci, přesto si vytížený lékař tu a tam našel čas na své koníčky. Rád četl, zašel si do divadla a poslouchal hudbu. Každoročně v den svých narozenin zaplatil orchestr v pronajatém hudebním sále, kde mu zahráli oblíbené Verdiho Requiem. Jak mohl, zajel do Krkonoš na Nový Svět. U své harrachovské vily měl ochočenou srnku a husu, slyšící na jméno a cestující s doktorem v jeho pragovce.

Po smrti profesora Kukuly v roce 1925 nabídli Jedličkovi funkci přednosty I. chirurgické kliniky. Lékař však cítil, že mu ubývají síly. Nejenže byl přetížen, ale zhoršoval se i jeho zdravotní stav. Na podzim následujícího roku prodělal vážný záchvat anginy pectoris. Nechal se převézt do Harrachova, kde se u jeho lůžka střídali přátelé, kolegové i jeho nejbližší.

Ještě se stihl oženit - zapřisáhlý starý mládenec na poslední chvíli změnil názor a vzal si svou celoživotní družku. Pomalu se však blížil konec. Šestadvacátého října 1926 poprosil o morfium, naposledy si zakouřil a nechal si pustit Dvořákovu Humoresku. MUDr. Rudolf Jedlička zemřel o půl desáté večer ve věku sedmapadesáti let. Svou vilu odkázal v závěti dětem z Jedličkova ústavu.

Tagy: domácí Česko handicapovaní zdraví a životní styl dějiny a fakta české zdravotnictví české dějiny

Zdroje: vlastní