Zpěvák, skladatel a herec Karel Hašler (1879-1941) se narodil 31. října 1879 na pražském Zlíchově coby druhé dítě nepříliš zámožné rodiny Antonína a Marie Hašlerových, pracujících ve smíchovských sklárnách. Učení chlapci moc nešlo, vynikal jedině ve zpěvu a tělocviku. Podstatně zajímavější pro něj byl tajemný svět divadla, za nějž posléze vyměnil své rukavičkářské řemeslo. Však prý o něj pramálo nadšený otec při jednom představení přerazil fajfku. Zbytečně. Nějakou dobu Karel ochotničil a kočoval, později se propracoval do divadla kamenného. Brno, slovinská Lublaň a roku 1903 dokonce Zlatá kaplička. Během dvanáctiletého angažmá v Národním divadle si Hašler střihl nejednu zajímavou roli.

"Skandální" písňové texty

Však také herecké party z Národního patřičně zapůsobily na Karlovu vyvolenou. Klavíristka Zdena Frimlová byla sestrou hudebníka a skladatele Rudolfa Frimla, který přivedl svého budoucího švagra k napsání prvních textů. Hašler se učil hře na klavír i na kytaru. A skládal. Na kontě má tento hudební samouk na tři stovky písniček a šansonů. Byly úspěšné nejen kvůli chytlavým melodiím či opěvování domoviny, ale také dík častému satirickému obsahu. Někdy prý Hašler zvládl složit a nazpívat nejnovější "skandál" za jediný den.

První sešit Staropražských písniček vyšel o Vánocích roku 1909. Lehce sentimentální průvodce po matičce Praze se rychle šířil. Večer za strahovskou branou, Tam na věži novoměstské, Lobkovická zahrada, Strahováček, Zvonečky v Loretě, Ty petřínské stráně a samozřejmě Po starých zámeckých schodech. Právě tam chodil Hašler na procházku se svou Zdeničkou. Z manželství se narodili dva chlapci, Karel a Zdeněk Miloš, přezdívaný Gina. I jeho životní příběh stojí za připomenutí.

Gina se vyučil jemné mechanice, otcovy hudební a dobrodružné geny však nezapřel. Miloval jazz, v šestnácti založil školu moderních tanců, závodil pro automobilku Citroën. Na pozvání strýce Rudolfa se vydal do Ameriky, kde našel prázdný byt a strýcovu padesátidolarovku s lakonickým vzkazem, že jemu samotnému do začátku stačil obdobný peníz. Hašler mladší se tedy ve Státech živil, jak se dalo. Zkušenosti s hollywoodskou filmařinou pak využil po návratu domů. Byl střihačem, hercem a nakonec režisérem. Ginovým dílkem je třeba labutí píseň studentských komedií Prosím, pane profesore či Za tichých nocí, kde zpívá i jeho otec. Poválečné označení za prozápadního špiona donutilo Ginu k emigraci do Spojených států. Svou životní pouť ukončil v roce 1972 v kalifornské Santa Monice.

Mimochodem, lehce kuriózní bylo i jeho manželství, přesněji okolnosti seznámení. Ginova Boženka obdivovala původně pana Hašlera staršího, u něhož brala herecké lekce. Jednoho dne si jej nechala vyvolat u Černého koně, kam Mistr docházel na jídlo. Namísto otce dorazil syn, který v Božence rovněž nalezl zalíbení. Všechno skončilo svatbou a Karel Hašler byl prý skvělým dědečkem.

Jak to bylo s hašlerkami

Avšak zpět do staré Prahy. Když byl Hašler propuštěn z Národního divadla za zmeškání odpoledního představení, manželku Zdenu to příliš nepotěšilo. Způsob Hašlerova života pro ni byl příliš komediantský. Karel působil v kabaretu Lucerna na Václavském náměstí, v karlínském Varieté, ve Vinohradském divadle i Rokoku. Účinkoval v rozhlase, psal divadelní hry i operetní libreta, založil vlastní vydavatelství a jezdil na šňůry. Není divu, že takový život manželství neprospěl, a nakonec se vztah rozpadl. Zdena pobývala v rodinné vile v Libčicích a Hašler zpíval svým novým přítelkyním.

Nevyhýbal se ani filmu. V němých snímcích je doktorem Uherem z Batalionu či varhaníkem z Varhaníka u sv. Víta, později skládal i filmovou hudbu. Jakousi Hašlerovou biografií je Písničkář z roku 1932, v němž se objevila "Ta naše písnička česká". Hašlerovy herecké kreace pak zachycují filmy Ať žije nebožtík, Švanda dudák, Pantáta Bezoušek, Babička, Roztomilý člověk a několik dalších.

A slavné hašlerky?

"Kdo Hašlerky nosí v sáčku, jistě zná i tuto značku, pokud lidská paměť sahá, vyrábí je Lhotský Praha." To jistě ano, ovšem František Lhotský recepturu původních "Caruso-Hustenbonbons", vynalezenou v roce 1877 hamburským lékárníkem, odkoupil od vídeňské firmy Erich Kirstein. Jak název napovídá, jméno černému dropsu propůjčil italský pěvec Enrico Caruso, kterému prý bylinné bonbony proti kašli zachránily představení. Lhotský, vyrábějící již dříve "destinky" dle Emy Destinové, dostal skvělý nápad. Jelikož "carusovky" na odbyt příliš nešly, zašel bystrý obchodník za Karlem Hašlerem. Co by proslulý bard pravil, kdyby výtečná cukrovinka nesla jeho jméno? Dle jedněch Mistr neprodleně souhlasil, přičemž odměnou mu byl pouze pytel černých cukrátek. Dle dalších přesvědčila Hašlera výhodná cena ve smlouvě plus možnost reklamy. "No, jako bonbón nic moc," pravil prý po ochutnávce, "ale jako hašlerky to půjde na odbyt." A tak se také stalo.

"Vltavo, Vltavo, vodičko hluboká, pověz mi, co bude do dne a do roka," zpívá se v jedné "hašlerovce". Bohužel byla okupace. Také tehdy si Karel Hašler, původně překvapivě sympatizující s českými fašisty, pouštěl pusu na špacír. "Hoši od gestapa, vy tu klidně spíte, vy se odtud domů nikdy nevrátíte, nevrátíte vy se nikdy domů zpátky, budou pro vás plakat otcové i matky." Na zájezdech zpíval protiněmecké písničky, některé ze svých songů rovnou parodicky přetextoval. "Poslyšte lidičky, zahoďte vidličky, beztak už není co žrát, všechno nám sebrali, všechno nám sežrali, máme jen protektorát. To je ta písnička česká, kterou si zpíváme dneska." Na rozdíl od Rakouska a první republiky mu to neprošlo.

Zahynul v Mauthausenu, jeho písně ale žijí dodnes

Po prvním zatčení byl ještě propuštěn. Počátkem září 1941 si ale gestapo Hašlera odvedlo přímo z natáčení Městečka na dlani, snad na udání režiséra Binovce. Stárnoucího písničkáře čekal po těžkých výsleších Pankrác, Drážďany a v polovině října Mauthausen. Koncentrační tábor byl jeho poslední štací. V mrazu a zimě tahal těžké balvany z kamenolomu. Dvaadvacátého prosince 1941 zemřel dvaašedesátiletý Karel Hašler následkem surového zbití dozorcem či polévání studenou vodou v mrazu. Pouhý den poté přivezli domů čeští železničáři, jezdící na zdejší trati, zprávu o konci slavného barda. Na popud režiséra Friče zapalovali lidé k uctění jeho památky v oknech svíce.

A jedna zajímavost nakonec. Hašlerova poslední láska byla - k nevoli mnohých - Němka. Hašler, který rozlišoval nacisty a obyčejné Němce, ji poznal v říjnu 1939 u filmu. Marně se po zatčení snažila o zpěvákovo propuštění. Pět týdnů před Hašlerovou smrtí v Mauthausenu se ze vztahu narodil syn. Thomas Hasler se později s matkou odstěhoval do Austrálie a poté do USA, kde žije dodnes.

Dodnes žijí i Hašlerovy songy. Jméno známého písničkáře nese jeden z asteroidů a od roku 2009 má "Rytíř české kultury" pomník na Starých zámeckých schodech. Kde také jinde, že…