Heidi Benneckensteinová se narodila v roce 1992 jako Heidrun Redekerová. Vyrůstala v dirndlu a s blonďatými copánky - jako správné německé děvče. Byla nacistka, stejně jako celá její rodina: otec, matka, její tři sestry i současný manžel. Dětství strávila ve vesnici u Mnichova, kde se doma Polsku neřeklo jinak než Východní Prusko, kde se odebírala Preußische Allgemeine Zeitung, kde se místo zažitých anglických označení používala německá slova a kde byl zakázaný česnek, protože prý jde o orientální koření, které nemá v německé kuchyni co pohledávat. Rodina měla ve sklepě pro případ války bedny plné těstovin, rybích konzerv a zásoby vody.

Koncentráky? Pěkná nuda...

Školní exkurze do někdejších koncentráků připadaly malé Heidi pěkně nudné - přinejmenším ji nechávaly chladnou. A vůbec: s tím holocaustem stejně bylo všechno jinak. Kdo určuje, že to bylo přesně tak, jak se tvrdí? Však si ji před školním výletem vzal také tatínek stranou a poučil ji, že nemusí věřit všemu, co jim paní učitelka navykládá.

Už jako dítě se Heidi dostala do prázdninových táborů pořádaných neonacistickou organizací, která si říkala Vlasti věrná německá mládež (Heimattreue Deutsche Jugend - HDJ). Tyto tábory se prezentovaly jako skautské, ale ve skutečnosti se tu dětem vštěpovaly rasistické teorie a promítaly protižidovské filmy. Šlo v podstatě o tábory ve stylu Hitlerjugend. Dívky tu šily a sbíraly bylinky, zatímco chlapci měřili síly v boxerských turnajích nebo budovali táborové věže. A tak zatímco její vrstevníci si v létě někde stavěli hrady z písku, musela malá Heidi přehrávat bitvu v Teutoburském lese nebo vyřezávat z překližky mapu Německa v hranicích z roku 1937.

Otci přitom záleželo na tom, aby se z jeho dcer nestaly skinheadky, které vyhodí ze školy a které se pak poflakují po koncertech neonacistických kapel. Šlo mu především o to, aby dcerám vštípil elitářské vědomí německých hodnot: disciplínu, poslušnost, píli, čest a lásku k vlasti. Rodina tedy sice neměla nic společného s tupými skinheady, ale revizionistická nenávist v ní nebyla zakořeněna o nic méně. Na příkladu své rodiny Benneckensteinová ukazuje, jak nacisticky zaměřené příbuzenstvo dokáže potomky – leckdy i podprahově - formovat stejným směrem. Její babička ji například vždy upozorňovala na lidi "židovského vzezření".

Incident na pohřbu nácka Busseho otevřel dívce oči

V patnácti se Heidi Redekerová odstěhovala od otce k matce do Pasova a stále více zapouštěla kořeny v ultrapravicové scéně. Rozdávala po městech letáky krajně pravicové Národně demokratické strany Německa (NPD) a zúčastnila se například pohřbu známého starého nácka Friedhelma Busseho. Dodnes se stydí za to, že je na snímcích ze hřbitova k vidění jako jedna z vlajkonošů.

zdroj: Amazon V knize "Ein deutsches Mädchen. Mein Leben in einer Neonazi-Familie" (Německá dívka. Můj život v neonacistické rodině) líčí autorka se směsí sarkasmu a skutečností, při nichž běhá mráz po zádech, každodenní život uvnitř neonacisté scény. Přináší osobní vzpomínky, odhaluje vazby v rámci pravicové scény, poskytuje vlastní výklad a využívá i odborné literatury. Díky tomu kniha daleko přesahuje rámec pouhého popisu současného neonacistického prostředí.

Benneckensteinová vzpomíná na setkání s kamarády z NPD v jedné hospodě, která na tom byla tak špatně, že byl hostinský rád, když sem přišlo alespoň těch pár nácků. Nebo na táborák v Jeně s Ralfem Wohllebenem, jedním z obžalovaných v procesu s členkou Národně socialistického podzemí (NSU) Beatou Zschäpeovou, který to podle autorky neměl v hlavě v pořádku.

Heidi Benneckensteinová nicméně stále zdůrazňuje, že nikdy nechtěla dělat bordel a mobilizovat k boji, ale vždycky jen revoltovat proti zkorumpovanému společenskému systému. Cizince nikdy nepovažovala za své nepřátele a propagovanou nenávist vůči nim podle svých slov pokládala za přehnanou. Útoky na levičáky na ulici a na koncertech nicméně patřily k jejímu každodennímu chlebu. A věděla také, že někteří její kamarádi se v lese učili zacházet s výbušninami.

Busseho pohřeb se stal jakousi nacistickou manifestací, ale zároveň otevřel mladé dívce oči. Když na jeho rakev položili říšskou vlajku s hákovým křížem, zahlédla Heidi levicového aktivistu, který to fotil. Neudržela se a zmlátila ho spolu s ostatními tak, že skončil v nemocnici. To byl první moment, který ji probral a vyděsil. Co to vlastně provedla? Když pak v sedmnácti otěhotněla se svým dnešním manželem a nacistickým písničkářem Felixem Benneckensteinem, uvědomila si, že její dítě nesmí v žádném případě vyrůstat tak jako ona. Dítě sice nedonosila, ale v devatenácti se jí podařilo z nenacistického kolotoče vystoupit a dnes se manželé Benneckensteinovi aktivně zapojují do boje proti krajně pravicové scéně.

Dodnes se Heidi při vstupu do stanice metra rozhlíží, jestli jí někde nehrozí nebezpečí od bývalých kumpánů. Její krok byl odvážný a nebezpečný. Za to, že se jí podařilo toto prostředí opustit, vděčí zřejmě i své matce. Ta sice krajně pravicový pohled na svět sdílela, na rozdíl od svého manžela ale zastávala přece jen méně radikální postoj.

Neonacisté si troufají víc a víc

Kniha je cenným svědectvím o tom, jak autoritářská výchova a rasová ideologie udělají z mladé dívky přesvědčenou nacistku, která klidně dokázala zmlátit cizího a jinak smýšlejícího člověka tak, že skončil ve špitále. Zároveň kniha dokazuje, že krajně pravicová síť se táhne celým Německém od Bavorska po Sasko a zahrnuje kdekoho - od frustrovaných a zklamaných, přes učitele, lékaře, akademiky, ekozemědělce a děti na prázdninových táborech HDJ až po neonacistické chuligány z okolí NSU. V roce 2009 sice tehdejší ministr vnitra Wolfgang Schäuble HDJ zakázal, podobné "skautské" tábory ale existují dodnes a své děti sem posílají ultrapravicově zaměřené rodiny z celého Německa.

Na své někdejší kamarády z řad neonacistů Benneckensteinová vzpomíná jako na uplakané vejtahy plné sebelítosti. Ženy se naproti ujímaly "měkkých" témat, jako je třeba vzdělání, a prezentovaly je milou a příjemnou formou. Byly ideálním typem pro informační stánky, díky čemuž se jim podařilo pronikat přes vesnické slavnosti nebo fotbalové kluby do každodenního demokratického života a fungovaly jako - leckdy podceňované - pojítko mezi občanskou společností a krajně pravicovou scénou.

Největší nebezpečí je podle Benneckensteinové v tom, že neonacistické smýšlení v jejím případě nevycházelo z nějaké vesnice plné frustrovaných lidí někde v Sasku, ale z mnichovského předměstí. Její otec nebyl nezaměstnaný ztroskotanec, ale vážený úředník a člen místního střeleckého spolku, který na východě země dokonce provozuje prázdninový areál. A stejně smýšlející rodinní přátelé, kteří svým dětem také dávali nordická jména, rovněž vykonávali seriózní povolání.

Nacistický svět se podle autorky stává dnes stále více heterogenním. Máme rapující nácky, ale také nácky, kteří chodí na technoparty nebo stříkají na zdi graffiti. V pravicové scéně se lze snadno ztratit, aniž si toho rodiče, učitelé nebo spolužáci všimnou, varuje Benneckensteinová. Společnost se podle ní posouvá doprava a Heidi se zděšením zjišťuje, že mnohá radikální hesla jejích rodičů se dnes již téměř stala něčím běžným a samozřejmým. Najednou vidíme vystupovat v různých talk show lidi s rasistickými názory.

"Lidé netuší, jak výrazně prorůstá krajně pravicové myšlení do občanské společnosti," říká Benneckensteinová. Začalo to protiislámským hnutím Pegida, pak následovalo identitární hnutí, které chce z pravicového myšlení udělat moderní proud a se slogany typu Láska k vlasti není zločin boduje na sociálních sítích. V podstatě převzalo principy HDJ, pouze je prohnalo instagramovým filtrem. Sama spisovatelka zná spoustu lidí z někdejší HDJ, kteří se dnes angažují mezi identitáři. A nyní se ještě ke všemu do Spolkového sněmu dostala pravicově populistická Alternativa pro Německo (AfD). Když jeden z lídrů strany Alexander Gauland prohlašuje, že Němci mají právo být hrdí na to, co dokázali němečtí vojáci v obou světových válkách, říká veřejně to, o čem si Benneckensteinová a její kamarádi na táborech HDJ povídali jen mezi sebou. "Pravicové tendence se jednoduše podcenily, ale tyto ideje tady byly a jsou. A teď vyplouvají na povrch, protože si někdo stále víc a víc troufá," zvedá varovný prst autorka knihy.