V sedmdesátých letech mělo Německo (respektive pouze jeho východní, komunistická část) to štěstí, že se stalo hrdým majitelem zámořského území v Karibiku. Jak k němu přišlo a jak to s ostrovem vypadá dnes?

Bez jediné oběti se 9. listopadu 1989 obešel pád berlínské zdi, která byla téměř tři dekády zrůdným symbolem studené války a rozdělení světa na Východ a Západ.

Zná ji snad každý a společně s Braniborskou bránou je nejznámějším symbolem německé metropole: Berlínská televizní věž. Od jejího slavnostního otevření v komunistickém východním Berlíně dnes uplynulo 50 let.

Před třiceti lety se tisíce východních Němců rozhodly překročit rozpadající se železnou oponu v Maďarsku. Uprchlíkům, kteří se shromáždili u tamních hranic s Rakouskem, Maďaři 11. září 1989 oficiálně povolili vykročit ke svobodě.

Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht zemřeli poměrně mladí, nebylo jim ani 50. Smrt jim však symbolicky přinesla jakýsi "druhý život" - radikální levice je dodnes oslavuje jako ikony a mučedníky. 

Třináctého srpna si možná nejeden východní Němec připomněl 70 let od památné události, kdy se v bývalé Německé demokratické republice (tehdy ještě sovětské okupační zóně) zrodil nový hrdina: hrdina socialistické práce, německý stachanovec, úderník a předzvěst světlých zítřků komunistického ráje.

Vzpomíná si ještě někdo, co bylo mokobuko? Tak si lid ve zkratce překřtil jednu z mnoha bolševických zhovadilostí, jejíž celý název zněl Morální kodex budovatele komunismu.

Matka i dítě jsou v pořádku, řekli šťastnému tatínkovi do telefonu. O to větší šok byl, když mu následně po příjezdu do porodnice sdělili, že dítě prý zemřelo. Tělíčko přitom rodičům nikdy neukázali a o příčině smrti neřekli nic.