Kde se v nevelkém jihočeském městečku vzaly monumentální románské stavby? Vděčíme za ně raně středověkému velmoži Jiřímu z Milevska. Vcelku překvapivě, neboť ve 12. století nebylo právě běžné, aby sami šlechtici zakládali kláštery. Tato činnost byla vyhrazena panovníkům či duchovním. Však také nešlo o nic jednoduchého. Donátor musel nejen financovat stavbu a sehnat osazenstvo pro nový řeholní dům, bylo zapotřebí zabezpečit nový klášter i do budoucna a patřičně jej vybavit pozemky, nějakou tou vesnicí či dokonce městečkem. Nejedno slibně se rozvíjející založení tak zašlo v krátké době na úbytě.

Kdo byl Jiří z Milevska?

Velmož Jiří (Juriko, Georgius) ovšem tyto nástrahy zdárně překonal a v roce 1184 se pustil do díla. Již za tři roky dorazili do Milevska premonstráti se svým heslem Ad omne opus bonum parati, tedy Připraveni ke každému dobrému dílu. Tehdy módní "bílí bratři" sv. Norberta, existující teprve od roku 1126, nahrazovali leckde starší benediktýny.

A co vlastně víme o Jiřím z Milevska? Narozen ve 40. letech 12. století disponoval - coby šlechtic významného postavení - družinou bojovníků, s nimiž se v prosinci 1185 účastnil významné bitvy u Loděnic poblíž Moravského Krumlova. Šlo o trestnou výpravu knížete Bedřicha proti bratranci Konrádovi, jenž získal na jeho úkor Moravu. V řadách knížecích bojoval i náš pan Jiří.

Milevský kronikář Jarloch zaznamenává bratrovražedný boj Čechů a Moravanů: "A tak v místě, řečeném Loděnice, svedl bitvu krvavou a dlouho nerozhodnou s takovou zuřivostí, že křik a hluk bojujících, vřava lidí i koní a lomoz zbraní bylo slyšeti v Kúnicích, které odtamtud vzdáleny jsou více než dobrou míli... Jura též, číšník Jiřího z Milevska, v témže boji obdržel smrtelnou ránu… Nebýt věrných družiníků, dopadl by podobně i pan Jiří: "Také v témže boji pod Jiřím naším kůň jest zabit, kterému hned dva z bojovníků jeho, totiž Mstoň a Ploužin, jiného opatřili a jej z bitvy vyvedli, jinak by tam byl býval zhynul. Padloť jich v této srážce z panstva českého a moravského mnoho na počet a tolik, že když potom pohřbívání byli, do jedné jámy deset nebo patnáct až i na dvacet jich vházeno, a tak zasypáno zemí a kamením."

Po věrných službách Bedřichovi zastával milevský šlechtic u "biskupského knížete" Jindřicha Břetislava důležitou funkci knížecího stolníka. V nemilost neupadl ani po nástupu Přemysla I. na vladařský stolec. Spolu s milevským opatem Jarlochem doprovázel pan Jiří papežského legáta po českých zemích. Vizitace dopadla dosti neslavně - legát Petr stěží vyvázl živ po útoku rozčilených kněží, odmítajících celibát. Počátkem 13. století veškeré zmínky o Jiřím z Milevska mizí.

Významnou osobou je také zmiňovaný letopisec a první opat milevského kláštera. "Léta Páně 1187 já Jarloch přijal jsem místo toto a název opata, v němž až po dnes pracuji v mnohých protivenstvích a téměř žádném zdaru smilování Boží očekávaje." Jarlocha neboli Gerlacha, narozeného roku 1165 v německém Porýní, řadíme k tzv. pokračovatelům Kosmovým spolu s Vincentiem Pražským, na jehož dílo vzdělaný kronikář navazuje. Letopis Jarlochův vydává svědectví o dějinách českých zemí mezi lety 1167 - 1198, zaznamenává legendy o světcích i důležité historické údaje, jinde nedochované. V kronice vystupuje želivský opat Gotšalk, biskup Zdík, knížata a králové čeští i zahraniční. Plánované pokračování bohužel Jarloch nedokončil, ačkoliv žil ještě několik dalších roků.

Premonstrátskou komunitu obnovili po roce 1989

Vzdělaný duchovní se naštěstí nedožil likvidace kláštera husitskými hordami. Jeho ostatky převezli tehdy spolubratři na pevný Zvíkov, kde byly pohřbeny neznámo kde. A Milevsko? Řeholníci uprchli a cennosti nakrátko ukryl hrad Příběnice, později rovněž dobytý. Klášter pak přešel do rukou pánů z Růže, Švamberků a Hodějovských, kteří si ho dokonce upravili na letní sídlo. Po konfiskacích doby pobělohorské byl milevský konvent obnoven coby převorství podléhající pražskému Strahovu, kam se bratři později uchýlili i za josefínských reforem. Klášterní život opět přerušila padesátá léta minulého století. Teprve po roce 1989 byla zdejší premonstrátská komunita znovu obnovena.

Dnes tedy opět najdete v Milevsku bílé bratry. V jejich obchůdku si můžete pořídit něco z klášterních produktů - marmelády, víno, keramiku i věci náboženského charakteru. Zájemci si prohlédnou také milevský areál, a to hned ve dvou okruzích: "Sakrální stavby" a "Ze života bratří premonstrátů". Co uvidí? Kromě románské baziliky Navštívení Panny Marie klášterní interiéry s muzejními sbírkami a historickou knihovnou, na nádvoří budovu bývalé latinské školy, prvně připomínanou v roce 1543. Nedaleký hřbitov skrývá unikátní chrám sv. Jiljí. Patnáct metrů vysoký tribunový kostel (z tzv. tribuny mohl velmož sledovat bohoslužby) se vzácnou síťovou klenbou a renesančními nápisy je dnes využíván coby smuteční síň. Z románských dob se dochovala působivá zvonice s dřevěnou střechou.

V městském parku lze navštívit galerii přírodních žulových výtvorů. Další zajímavostí jsou staré maškarní kostýmy, uchovávané v místním muzeu. Tradice milevských masopustních průvodů sahá až do roku 1862. Na náměstí nalezneme pseudorománský kostel sv. Bartoloměje, starou radnici či nové sídlo městského úřadu s novorenesančními sgrafity. Zachovaná synagoga nabízí pro změnu průčelí zdobené kubistickými prvky, židovský hřbitov zase náhrobky z počátku 18. století. Poblíž Milevska najdeme známé jihočeské poutní místo Sepekov s barokním chrámem, ambity a nárožními kaplemi. Předmětem zdejší úcty je gotický milostný obraz Panny Marie Sepekovské.

Památník v Letech

Za návštěvu stojí i nedaleké, bohužel smutné místo - Památník holokaustu Romů a Sintů v Letech. Původně kárný pracovní tábor z roku 1940 byl o dva roky později změněn na sběrný, od srpna 1942 pak na tzv. cikánský tábor. Mikrobiolog František Patočka popisuje ve svých pamětech zdejší oběti, často dětské: "Přede mnou se odkryl obraz, který co do hrůzy překonal všechny mé nejstrašnější představy o pekle." Z dětí narozených v táboře nepřežilo žádné.

Mnozí z vězňů zahynuli zde, další byli dle nařízení Heinricha Himmlera deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince. Tábor byl oficiálně uzavřen 6. srpna 1943. Paul Polansky v knize Tíživé mlčení vzpomíná na zděšení z několika kartoték úmrtních listů: "Pro některá úmrtí byly uvedeny absurdní důvody jako: Umřel, protože neuměl číst ani psát." Památník v Letech byl odhalen v květnu 1995. Působivou volně přístupnou expozici navštíví ročně okolo deseti tisíc lidí.