Zaměstnanci firmy Mitas v jejím zlínském provozu nedávno uspořádali dvouhodinovou výstražnou stávku. Podpořit ji přijel i předseda největší odborové centrály ČMKOS Josef Středula, který na demonstraci mluvil k několika stovkám rozčarovaných zaměstnanců.

Důvody stávky není těžké odhalit: podle švédské společnosti Trelleborg, které patří Mitas, si ve zlínském provozu mají zaměstnanci přijít v průměru na 27 tisíc korun měsíčně, nicméně odboráři podávají zprávu o poněkud jiné realitě. V ní dostává několik zaměstnanců ve čtyřsměnném provozu 18 až 20 tisíc čistého, zatímco mzdová hladina většiny ostatních se pohybuje mezi 12 až 15 tisíci. 

Přitom to nevypadá, že by se Trelleborg potýkal s nízkými zisky. Podle výroční zprávy společnosti je to dokonce naopak - ziskovost podniku za rok 2015 stoupla bezmála o třetinu. Do výše mezd svých pracovníků to ale zaměstnavatel nepromítl. 

Když pak odborové organizace ve zlínské i pražské výrobě Mitasu požadovaly zvýšení všech platových tarifů o třicet korun na hodinu, po několika měsících kolektivního vyjednávání se zaměstnavatelem zjistily, že jsou zase na začátku.

Výstražná dvouhodinová stávka z 11. dubna, kterou následně zorganizovaly, a také pozornost médií, však zaměstnavatele nakonec přiměly vyjít odborům vstříc. Ještě téhož dne vedení švédské společnosti Trelleborg oznámilo, že zaměstnancům zlínského a pražského závodu zpětně od ledna navýší mzdy o několik procentních bodů.

Požadavkům odborů to zdaleka neodpovídalo, předběžné dohody nakonec obě strany dosáhly až o týden později. Na čem se dohodly, ovšem ani odboráři, ani majitelé nezveřejnili. 

K čemu jsou dobré odbory

Aktivní přístup zaměstnanců tentokrát přece jen sklidil své plody. Podobné, ač pořád ještě spíš drobné úspěchy slaví v poslední době také pracovníci jiných firem. Nizozemská společnost Ahold, vlastník obchodních řetězců Albert, nakonec přistoupila ke zvýšení mezd svých zaměstnanců v průměru o 8,5 procenta.

Stalo se tak v reakci na tlak ze strany Odborového svazu pracovníků obchodu (OSPO), ke kterému se v listopadu minulého roku přidali i sociálnědemokratický předseda vlády Bohuslav Sobotka a ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová během jednání s nizozemským velvyslancem Eduardem Hoeksem.

Odborářům hraje do karet jak nízká nezaměstnanost, tak i vláda v čele se sociální demokracií. Na snímku Sobotka a Středula | zdroj: Profimedia

Pod tlakem svých zaměstnanců se ocitla i největší česká firma Škoda Auto. Hrozba stávky nakonec přiměla vedení společnosti ke zvýšení mezd v průměru o 11,2 procenta. Podobně jako v případě Mitasu i tady platí, že požadavek na zvýšení mezd se objevuje v době ekonomických úspěchů firmy.

V loňském roce totiž zaznamenala Škoda Auto zvýšení zisku o 6,5 procenta na rekordních 19,1 miliardy korun. Firma se dokonce letos chystá přijmout dva tisíce nových zaměstnanců.

Ke stávce se uchýlil také Odborový svaz dopravy (OSD), kterému se podařilo takřka paralyzovat autobusovou dopravu především na Hodonínsku a Břeclavsku, když mu došla trpělivost po více než ročním neúspěšném jednání s některými z krajů.

Jednání sice stále ještě nejsou u konce, vláda ale v reakci na stávku přislíbila řidičům na navýšení jejich mezd celkem 420 milionů korun. Nová podoba kolektivní smlouvy má řešit především navýšení zaručené mzdy z 98 na 110 korun za hodinu.

Česko jako ráj levné práce

Levnou práci považují odboráři za vážný ekonomický problém. Hledat argumenty dlouho nemusí, taková je zkrátka realita českých mezd, která se sice liší napříč sektory a regiony, celkově ale představuje jednu z nejnižších mzdových hladin v rámci zemí Evropské unie.

Co do výše mezd se Česko ocitlo před třemi lety na 19. místě unijního žebříčku. Česká průměrná mzda se tehdy dokázala vyšplhat jen na 37 procent průměru v EU, jak upřesnila předsedkyně Českého statistického úřadu Iva Ritschelová. Z toho až 18,7 procenta českých zaměstnanců spadalo do kategorie pracující chudoby, která si vydělá méně než dvě třetiny mediánové mzdy. Ta činila na konci roku 2014 podle zprávy ČSÚ 22 874 Kč.

Celkově bylo loni příjmovou chudobou (jde o osoby, které nedosáhnou ani 60 procent mediánu příjmu) ohroženo 9,7 procenta Čechů a Češek, jak vyplývá z nejnovější statistiky ČSÚ. Podobně na tom bylo Česko i o rok dříve. 

Hodnota souhrnného indikátoru sociálního vyloučení (tedy dohromady míra příjmové chudoby, nízké pracovní intenzity a materiální deprivace) loni o něco klesla a činila 13,3 procenta, přičemž evropský průměr je 23,7 procenta. Lépe než Česko byl na tom jen Island. 

Ovšem kupní síla v Česku je na 59 procentech unijního průměru a hrubý domácí produkt loni představoval v paritě kupní síly 86 procent v porovnání se zbytkem EU. Z toho vyplývá, že prostor pro rychlejší zvyšování mezd tak v Česku skutečně je, což potvrzuje také ředitel odboru statistiky trhu práce a rovných příležitostí ČSÚ Dalibor Holý. 

Právě tady by se mohly uplatnit odborové organizace, ať už v rámci kolektivního vyjednávání, nebo při jednání o výši minimální mzdy, která se od prvního ledna tohoto roku zvýšila na 11 tisíc, tedy 66 korun za hodinu. Takové tempo růstu totiž považuje Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) za nedostatečné, především s ohledem na to, že dosavadní stanovená výše nedosahuje ani hranice příjmové chudoby.

Z dat ČSÚ dále vyplývá, že u nás není pokryta žádnou kolektivní smlouvou celá polovina zaměstnanců. Pro srovnání v zemích jako Francie nebo Finsko mají kolektivní smlouvu prakticky všichni, přičemž průměr zemí Evropské unie představuje bezmála 70 procent. Čeští odboráři tak zdaleka nejsou tak výbojní, jak by mohli být v porovnání s unijní úrovní. 

Do karet jim teď přitom hraje rekordně nízká nezaměstnanost, bez které by při vyjednávání se zaměstnavateli neměli zdaleka tak pevnou půdu pod nohami. Zapomínat by neměli ani na to, že s vládou v čele se sociálními demokraty mají podmínky pro svou práci výrazně příznivější, než jaké by měli s pravicovým kabinetem.

(Ne)důvěra v odbory

Češi jsou ovšem v otázce důvěry odborovým organizacím rozpolcení. Podle pravidelného šetření CVVM se k odborům staví pozitivně 40 procent populace, tedy zhruba tolik, kolik je lidí o poznání skeptičtějších. 

Platí zároveň, že odborům více důvěřují lidé, kteří se na politické škále kloní k levici, méně pak lidé s pravicovou orientací a obecně také muži. Přesto ale můžeme v posledních letech pozorovat trend mírného nárůstu popularity odborů a to především v loňském roce.

Podrobné šetření CVVM před pěti lety ukázalo také na některé postoje veřejnosti ve vztahu k úloze odborů. Většina lidí je přesvědčená, že odbory mají především zajišťovat zaměstnancům pracovněprávní ochranu (88 procent), vyjednávat o výši mzdy (79 procent), starat se o důchody zaměstnanců (79 procent) nebo se věnovat propagaci solidarity ve společnosti (73 procent). 

Jak budou odbory dál rozvíjet důvěru veřejnosti, bude záležet na jejich schopnosti otevírat témata ve veřejném prostoru a úspěšně prosazovat požadavky těch, jejichž zájmy hájí. V cestě jim přitom nestojí jen politické překážky, ale také vlastní ideová neukotvenost - snahy odboru se často smrskávají jen na vymáhání mezd v krajní nouzi - a také kontraproduktivní přesahy do politiky. 

A pak je tu ještě také podivuhodný jev, který může být na první pohled obtížné vysvětlit: totiž, že navzdory nízké úrovni finančního ohodnocení Češi nevykazují nijak vysokou míru nespokojenosti se svou životní situací.

Pouze 12 procent Čechů aktuálně vnímá svou životní úroveň jako špatnou, jak ukazuje březnový průzkum CVVM. Naopak téměř půlka populace je naopak se svou finanční situací více či méně spokojená. Téměř dvě pětiny lidí se pak staví ke své situaci neutrálně.

Možná, že i právě v tom se skrývá odpověď na otázku, proč u nás mzdy nerostou takovým tempem, jakým by mohly - protože to sami ani příliš nechceme. Vlastnoručně tak naplňujeme představu o Češích jako levné, disciplinované a skromné pracovní síle. Není však na čase si říct, že chceme víc?