Komunisté tvrdí, že novelou neusilují o návrat původního trestného činu příživnictví, který byl trestním právem upraven od roku 1957 do poloviny roku 1990, ale o nově formulovanou skutkovou podstatu trestného činu.

Potrestán má být ten, "kdo se bez vážné příčiny soustavně vyhýbá poctivé práci, či možnosti opatřit si prostředky jinak zákonným způsobem a žije na úkor jiného či jiných a opakovaně odmítá práci, která je mu nabízena".

Novele je možné se jednoduše vysmát, označit ji za retro návrh, zaťukat si na čelo a jít dál. Přesto je dobré se u ní zastavit a věnovat jí patřičnou pozornost a to navzdory tomu, že není velká šance, že ji poslanci a poslankyně schválí.

Jednak se to v Poslanecké sněmovně několik měsíců před volbami již asi nestihne, kromě toho návrh, který už jen svým názvem odkazuje na nechvalně proslulí zákon z dob minulého režimu, jež byl zneužíván proti jeho odpůrcům, navíc předkládaný komunisty, zřejmě nebude mít v dolní komoře parlamentu dostatečnou podporu.

Na zavedení trestného činu příživnictví se dokonce neshodnou ani samotní zástupci KSČM. Proti je například poslanec a místopředseda strany Jiří Dolejš.

Zatopit nemakačenkům 

Snaha znovu trestat příživnictví, a to až odnětím svobody na šest měsíců, je součástí širšího trendu, který u nás nabírá na síle. Projevilo se to například i tím, že poslanci loni schválili novelu zákona o pomoci v hmotné nouzi, která obnovuje veřejnou službu. Lidé, kteří více než šest měsíců pobírají příspěvek na živobytí a nebudou aktivní či odmítnou veřejně prospěšné práce, tak místo životního minima 3410 korun klesnou na existenční minimum ve výši 2200 korun.

Také prezident Miloš Zeman v prosinci v Poslanecké sněmovně ve svém projevu při příležitosti schvalování státního rozpočtu uvedl, že jsou sociální dávky, které lidem škodí například tím, že je odnaučují pracovat. Podle hlavy státu je třeba omezit dávky těm, kdo pracovat odmítají a posmívají se lidem, kteří každý den do práce poctivě chodí.

Návrh komunistů jde ještě dál, když se z vyhýbání "poctivé práci" snaží udělat trestný čin. Celkově tak lze hovořit o nárůstu represe proti občanům, kteří slovy prezidenta Zemana odmítají pracovat.

Snahy zpřísňovat vyplácení sociálních dávek a podusit ty, kteří se vyhýbají práci, se neobjevily zčistajasna. Podobné pokusy se vyskytovaly i v minulosti například za ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka (TOP 09), který rovněž usiloval o zavedení veřejné služby, ale Ústavní soud mu ji následně zrušil.

Přesto se zdá, že v poslední době toto úsilí nabírá na intenzitě. Co se ale za vlnou represe vůči tzv. "nemakačenkům" či příživníkům skrývá? Proč v době, kdy se hovoří o masivním úbytku práce vlivem robotizace, umělé inteligence a nových technologií, se o to více brojí proti těm, kteří si dovolí nechodit do práce a žít na úkor státu a svých spoluobčanů?

Jediná útěcha 

Zeman sice omezování podpory v hmotné nouzi uváděl jako nástroj, jak by stát mohl ušetřit, a o sociálních dávkách hovořil jako o břemenu státního rozpočtu, ale nevypadá to, že by například zavedení veřejné služby a případné snížení životního minima na existenční bylo v první řadě motivováno snahou státu ušetřit. Zdůvodnění této změny svědčí spíše o tom, že politici tak reagují na poptávku ze strany občanů a zvyšují tlak na ty, kteří pobírají sociální dávky.  

Čím více si část veřejnosti uvědomuje, že přichází doba změn, kdy se trh práce mění a jejich pracovní místa začínají být ohrožena, tím méně jsou ochotni dát někomu něco jen tak. Jak by také ne, když se nachází v situaci, kdy se musí stresovat nejenom tím, co v práci dnes a denně zažívají, ale rovněž skutečností, že neví, co přinese budoucnost.

Chtějí proto mít alespoň jednu jedinou útěchu: jistotu, že se má někdo ještě hůře než oni sami. K tomu, aby lidé někomu přáli životní minimum byť v mizivé výši, nepřispívá ani obecně nízká úroveň platů v Česku. Proto čím nižší sociální dávky, tím lépe. Logicky se tak nabízí jejich snížení či alespoň podmínění veřejnou službou a nebo úplně nejlépe uzákonit, že vyhýbání se "poctivé práci" je trestný čin.

Poctivá dřina 

Jak se ale pozná poctivá práce? V páté třídě na základní škole nám naše třídní paní učitelka, o které se říkalo, že je kovaná komunistka, vtloukala do hlavy, že poctivou prací ještě nikdo nikdy nezbohatl. Pokud ovšem někdo hovoří o práci poctivé, znamená to, že existuje i práce nepoctivá. Podle definice paní učitelky by takovou prací zřejmě byla ta, díky které lze zbohatnout.

Komunisté však ve své novele o příživnictví tento pojem nevysvětlují. Někde v pozadí jejich konceptu "poctivé práce" však můžeme tušit, že se tím míní činnost, která je namáhavá nebo alespoň otravná a nepříjemná. To ostatně souvisí s tím, že pro většinu lidí je práce nutné zlo, něco, co dělají, protože musí. Ten, koho práce baví, vykonává ji rád a přijde mu smysluplná, se buď fláká nebo je placený za činnost, kterou by měl dělat ve volném čase a živit se něčím pořádným.

Takto definovaná "poctivá práce" je však pasé a nedá se zachránit ani zmíněnou represí. Velmi rychle se může stát, že lidé, jež by chtěli zatopit těm, kteří se podle nich poctivé práci vyhýbají, sami nebudou mít do čeho píchnout.

Důležité je začít o práci uvažovat jinak než doposud. Práce nemusí být ubíjející a nevykonávat úmornou práci neznamená být příživníkem. Nakonec by se totiž mohlo stát, že bychom příživníky byli všichni. Možná opravdu končí věk práce jako nutného zla a bude třeba se k ní postavit novým způsobem.