• Jak hodnotíte dosavadní působení strany Realisté? Jak si vysvětlujete, že ve sněmovních volbách získala pouze 0,71 procent hlasů a váš prezidentský kandidát Jiří Hynek jen 1,23 procent?

Podle mojí analytické metody vždy hledám nejdůležitější příčiny. V případě Realistů hrály v loňských volbách nejdůležitější roli následující skutečnosti:

1. Čas. Realisté měli na všechno, co souvisí se založením strany a s její přípravou na volby, jedenáct měsíců. Věděli jsme, že je to velmi málo, ale rozhodli jsme se jít do rizika a nečekat další čtyři roky.

2. Přístup k médiím. Naše strana byla od svého vzniku (nejenom, ale zejména) veřejnoprávními médii důsledně bojkotována. Veřejnoprávní média se k nám chovala, jako by byla sama politickou stranou, a tudíž naším soupeřem. S takto předpojatým přístupem jsme opravdu nepočítali. Když srovnám to, jak často jsem byl ve veřejnoprávních médiích před založením Realistů a poté, tak není o čem debatovat. To, že veřejnoprávní média nebyla před volbami objektivní a zvýhodňovala třeba TOP 09, ukazuje studie Centra mediálních studií na FSV UK. 

• Jedním z hlavních předvolebních témat Realistů bylo prosazování našich národních zájmů, znamená propad Realistů ve volbách, že voliče toto téma nezajímá? Nebo jsou zkrátka pro občany důvěryhodnější taková uskupení jako hnutí ANO, Okamurova SPD či ODS než Realisté? 

Otázka je trochu nejasná. Buďto totiž téma národních zájmů občany nezajímalo a pak nemá smysl se ptát, zdali byly ostatní strany v tomto směru důvěryhodnější. Anebo je zajímalo, a to se týká všech. Tak či onak nebyl náš volební program příčinou volebního výsledku. Volební programy ostatních stran se našemu tematicky dost podobaly. Výsledek Realistů ve volbách byl způsoben tím, co jsem uvedl v první odpovědi.

Ptáte-li se na důvěryhodnost politických stran, tak to posoudí lidé sami nejlépe podle toho, jak se chovají před a po volbách. Právě teď může každý občan vidět, že se některé strany podle svých slibů nechovají.

• Jak vidíte další budoucnost Realistů a své působení v nich? Myslíte, že jejich čas ještě přijde? 

Jako první jsem již před mnoha lety upozornil na to, že se již nedá mluvit o pravici a levici. Kvalita politiky se dnes určuje podle toho, která strana nejpřesněji definuje nejdůležitější politické úlohy, zvolí nejvhodnější kroky k jejich vyřešení a je schopna je rychle a efektivně provést.

S tímto cílem jsem pro Realisty vytvořil novou politickou metodu, se kterou se může každý seznámit v Realistickém kodexu na našich webových stránkách. Realisté tedy nabízejí zcela jedinečný styl politického myšlení a chování. Tomuto přístupu nepochybně patří budoucnost, a i veškeré moje úsilí; pevně doufám, že s Realisty.

• Velký úspěch ve sněmovních volbách zaznamenalo hnutí ANO, nabízí Realisté něco, co u něj nenajdeme? Proč by volič měl dát přednost Realistům před hnutím ANO?

Jak jsem právě řekl, Realisté mají vůči všem ostatním stranám jednu významnou přednost, svůj styl politiky. Všechny ostatní strany se dusí v zastaralém, překombinovaného stylu vládnutí. Ať chtějí přijmout jakékoliv opatření, tak se vždy najde nějaký zákon, který blokuje jednání, jež by přinášelo žádoucí výsledky v dohledné době. Americký politolog Fukuyama proto právem hovoří o vetokracii.

Politický systém je dnes zahlcen příliš mnoha pravidly, která se navíc navzájem překřižují a vylučují. Vládnout lze dnes často pouze za cenu jejich porušení. A to může dokonce vést k potrestání těch, kteří chtěli zemi prospět. Kdysi jsem spolupracoval s pražským primátorem Bohuslavem Svobodou. Ten zažil na vlastní kůži, co to znamená snažit se dělat prospěšnou politickou práci, přestože systém odměňuje pouze nečinnost. Jak chtějí politici řídit nebo dokonce bránit naši zemi? Proto Realisté bojují za nový styl politiky. 

• Jak hodnotíte kroky Babišovy menšinové vlády? Souhlasíte s její kritikou, že by neměla provádět personální změny a významnější rozhodnutí, protože se nachází v demisi?

Souhlasím. Vláda by si měla nejprve zajistit svou akceschopnost. Dokud není jisté, že má dostatečnou podporu ve sněmovně, tak by neměla dělat rozhodnutí; a to ani personální. Ať mi nikdo neříká, že by to jinak nešlo. Belgie byla v letech 2012-2013 plných 535 dní bez vlády. A tato země existuje doposud.

A proto považuji za nepřijatelné, že vláda, která nemá důvěru, schválila přistoupení České republiky k fiskálnímu paktu EU. A její ministryně Schillerová se dokonce nechala slyšet, že je „ostuda, že k tomu došlo tak pozdě“. Paní ministryně zcela přehlíží dlouhodobé politicko-ekonomické důsledky této smlouvy.

Provizorní česká vláda natrvalo zavazuje naši zemi k tomu, aby harmonizovala svou fiskální politiku s EU a udělala tak další závažný krok k převzetí eura. Většina Čechů ale euro nechce a premiér Andrej Babiš před volbami náš vstup do eurozóny vylučoval. A teď? Něco takového by se s Realisty nikdy nestalo.

• Jak na vás působí povolební vyjednávání v České republice v porovnání s těmi v Německu? Nehrozí u nás předčasné volby?

Německo bylo půl roku bez vlády zejména proto, že Angela Merkelová odmítala předsedat menšinové vládě. Její styl politiky je prezidiální. Nechce se zahazovat vyjednáváním, chce dělat rozhodnutí a ne kompromisy. Chce vykonávat moc.  

Vládnout bez parlamentní většiny je samozřejmě složitější než s "velkou koalicí". Menšinová vláda prověřuje řemeslné schopnosti jejího šéfa. A navíc si vynucuje, aby byla politická rozhodnutí více v souladu se stavem zájmového spektra společnosti. Řídit zemi s menšinovou vládou je tedy obtížné a já oceňuji, že se o to Andrej Babiš snaží. Doufejme, že se brzy dočkáme hmatatelných výsledků.  

Tvrdým životem ověřené zkušenosti

• Poslanecká sněmovna vážně zvažuje přijetí zákona o obecném referendu. O čem všem by podle vás občané měli mít možnost hlasovat? Jak by měly být nastavené parametry pro platnost referenda?

Odpovím takto. Něco jako převzetí švýcarského modelu pro nás momentálně není ani realistické, ani účelné. Pro začátek by stačilo, kdyby byl zásadně zvýšen podíl rozhodnutí, která mohou občané činit sami, a hlavně byly posíleny jejich možnosti korigovat osamělá rozhodnutí shora. Proto se Realisté zasazují za zavedení lidového veta.

Nastavení konkrétních parametrů je otázka konzultací a vyjednávání. Určitě by ale nebylo správné, aby o tom vyjednávali pouze politici a jimi jmenovaní experti.

• Za hlavní výhodu referend bývá považováno to, že občané se v něm pro něco rozhodnou a sami nesou důsledky svého rozhodnutí. Nemohou si ale občané zpětně připadat podvedeně, že se v kampani před referendem nechali ovlivnit argumenty, které se ukázaly jako mylné? Takže místo, aby občané hrdě přijali odpovědnost za své rozhodnutí, budou frustrovaní z toho, že je někdo obelhal.

Občané nejsou ani zdaleka tak hloupí a manipulovatelní, jak si to mnozí vzdělanci myslí a často i přejí. Popletení jsou mnohdy naopak spíše intelektuálové. Jejich názory jsou totiž většinou založeny na idealistických představách. Normální lidé vyvozují svoje názory ze svých vlastních, tvrdým životem ověřených, praktických zkušeností.

Řeknu vám příklad. V loňském roce jsem strávil stovky hodin v rozhovorech s tzv. obyčejnými lidmi a mohu tvrdit, že mají na příklad svoje většinové odmítání eura nebo přijímání nepřizpůsobivých cizinců velmi dobře zdůvodněné. Frustrovaní jsou ale občané spíše teď a sice z toho, že politici přehlížejí jejich zájmy a názory.   

• Jsou podle vás důvody pro vyhlášení referenda o našem vystoupení z Evropské unie?

Hlavní důvod je to, že nezvolení (to znamená nedemokraticky vládnoucí) bruselští úředníci stále výrazněji ovlivňují hospodářský vývoj členských zemí a přežití evropské civilizace. Je zcela bizarní, že nezvolení bruselští úředníci kritizují a trestají rozhodnutí demokraticky zvolených vlád.  

• Souhlasíte s postojem prezidenta Miloše Zemana, který je pro referendum o Evropské unie, ale hlasoval by pro setrvání v ní. Není takový přístup nezodpovědný?

Právě naopak. Na rozdíl od mnoha českých politiků přistupuje prezident k této otázce jako demokrat a seriózní politik. Na rozdíl od mnoha českých politiků zastává názor, že v demokracii rozhoduje většina. Ale zároveň upřímně říká, že on jako volič by se rozhodl pro setrvání v EU. Jen na okraj. Já jsem samozřejmě také pro referendum, ale na rozdíl od pana prezidenta bych dnes hlasoval pro vystoupení.

• Nevzdávají se politici své odpovědnosti, když rozhodnutí hodí na občany, ať rozhodnou v referendu? Sami mohou získat politické body na tom, že referendum prosadí či se zapojí do kampaně před jeho konáním, ale zároveň mohou tvrdit, že lid rozhodl a oni za nic nemůžou. 

O tom, že by politici chtěli rozhodnutí "hodit na občany" přece nemůže být ani řeči. Právě naopak. Politici dělají všechno proto, aby občany z rozhodování vyloučili a "hodili na ně" pouze důsledky svých vlastních rozhodnutí.

Nejnovější příklad jsem již zmínil. Provizorní česká vláda natrvalo zavázala naši zemi k tomu, aby harmonizovala svou fiskální politiku s EU a udělala tak další závažný krok k převzetí eura. Ale to většina Čechů nechce a byli by proto moc rádi, kdyby na ně politici "hodili" právě tohle rozhodnutí.

Měli bychom si uvědomit jednoduchou pravdu. Politici se mezi sebou přou o všechno možné. Ale zajedno si jsou v tom, že občanům chtějí postoupit co nejmenší podíl na moci. Logicky. Kvůli ní přece sami do politiky šli.   

• Pokud by si občané v referendu odhlasovali odchod z Evropské unie, znamená to, že jsme EU opravdu připraveni opustit?

"Připraveni" znamená co? Jde-li o samotný proces vystoupení, tak ten není jednoduchý, ale zvládnutelný. Tím spíše, že brexit poslouží jako zkušební příklad a model. Díky němu bude přesněji vymezen rámec a konkrétní kroky opouštění EU.

"Připraveni" nést náklady vystoupení? Situace se mi jeví takto: Na vleklé krize Evropské unie reagovali nejdůležitější aktéři příliš dlouho jenom tím, že zaváděli "ještě více Evropy". Dnes je situace taková, že jak vystoupení, tak setrvání je spojeno s náklady, a to v nejširším slova smyslu.

Takže občané zemí, které chtějí EU opustit, musí být připraveni na to vzít na sebe obtíže a náklady s vystoupením spojené. Usnadní jim to vědomí, že setrvání v Unii pro ně představuje ještě horší alternativu. K tomuto závěru došli Britové a chování bruselské byrokracie (v poslední době zejména její přistup k migraci) povede nejspíše k tomu, že i další země dají přednost nákladům spojeným s vystoupením před náklady spojenými se setrváním. 

 Intriky renegátů a zaslepenost čísly posedlých technokratů 

• Nezáleží výsledek referenda v první řadě na tom, která strana se v kampani před referendem více prosadí a lépe občany manipuluje?

Samozřejmě, že se různé názorové tábory budou snažit ovlivnit voliče. Ale to je přece v pořádku. Každý má právo propagovat svou pravdu. Občané srovnají argumenty, poměří je svou vlastní zkušeností a rozhodnou se. To je demokracie.

A manipulace? Jak jsem již řekl. Lidé nejsou tak snadno manipulovatelní, jak si to mnozí vzdělanci myslí a přejí. Obyčejní lidé si utvářejí názory na základě vlastních zkušeností. Vůbec nemám starost, že manipulátoři nad jejich zdravým rozumem zvítězí.

Snažím se vracet slovům jejich skutečný význam, a proto ještě dodám toto. Někteří intelektuálové mají sklon označovat jako zmanipulovaný ten názor, který protiřečí jejich vlastnímu názoru. Manipulovat znamená ale něco jiného.  

• Na webových stránkách Realistů se píše, že posilování prvků přímé demokracie přinutí vládnoucí politiky hledat společensky prospěšná řešení a umožní ovládaným, aby se na tomto hledání podíleli. Proč k tomu už nestačí klasická zastupitelská demokracie postavená na vyvažování moci zákonodárné, výkonné a soudní?

Protože zastupitelská demokracie nefunguje. Její dnešní (zdeformovaná) varianta zbavuje občana moci a nechává mu pouze důsledky osamělých a sebestředných rozhodnutí vládnoucích. Hlavní důvod proto popsal již před několika desítkami let Robert Michels. Podle jeho "zákona oligarchie" mají špičky všech organizací sklon uskutečňovat vlastní cíle a často pracovat proti těm, kterým mají sloužit. A přesně to vidíme (nejenom) v politice (a nejenom) u nás.

K obnově zastupitelské demokracie dojde tehdy, až vlády přestanou hledat kompromis pouze mezi politickými stranami a lobbisty, nýbrž minimálně stejně silně budou zvažovat řešení, kterým dává přednost většina společnosti. V názoru většiny se totiž rozplyne fanatismus aktivistů dobra, intriky renegátů a zaslepenost čísly posedlých technokratů a hrabivost bohatých. Teprve rozhodnutí většiny přiblíží výsledek realitě a tím i pravdě.

• Hovoříte o tom, že zastupitelská demokracie se stává nefunkčním systémem a že politici by měli svá rozhodnutí více konzultovat s veřejností. Může přímá demokracie a závazná referenda zastupitelskou demokracii zachránit a posílit? Nejde spíše o její vytunelování a nahrazení něčím jiným?

Pojem zastupitelské demokracie znamená, že si národy vládnou skrze své volené zástupce. Současní politici si to ale zařídili tak, že ti, kteří mají jejich vládnutí inspirovat a kontrolovat, jsou pouze ovládáni. Tomu říkám "vytunelování zastupitelské demokracie".

Politici a intelektuálové chtějí vládnout co nejpohodlněji a bez obtěžování zdola. Ale ve skutečnosti jsou oni sami pro osamělé vládnutí z těchto důvodů nevhodní: Politici jsou korumpovatelní a inteligence často ideologicky zaslepená. Navíc mají obě skupiny absurdně přehnané představy jak o svých morálních a intelektuálních schopnostech, tak i o svém právu řídit společnost mocensky a ideologicky.

Masa rozhoduje moudřeji proto, že se v ní automaticky vybalancuje egoismus s idealismem, pragmatismus s vizionářstvím, naivita s cynismem a hloupost s přemoudřelostí. To vede k tomu, že zcela scestná rozhodnutí jsou méně pravděpodobná, než když rozhoduje menšina nebo dokonce pouze jedinec. Rozvedl jsem to již před několika lety ve své studii. 

Také "nahrazení něčím jiným" se mi nezdá být přesným označením. Jde mi totiž spíše o obnovení zastupitelské demokracie, o návrat k její podstatě. Má-li mít zastupitelská demokracie budoucnost, musí být opravdu zachráněna a posílena.

To znamená, že nesmí zůstat vládou oligarchie, ale musí najít vyvážený stav mezi neochotou vládnoucích sdílet moc a neochotou občanů doplácet na chyby a sebestřednost svých vládců. Proto je opravdu nejvyšší čas, aby se občané, kteří nesou důsledky rozhodnutí vlády, podstatně výrazněji podíleli na moci.

• Jsou referenda cestou, jak čelit oligarchizaci politiky? Nemohou se stejně tak dobře stát nástrojem oligarchů k uchopení moci a k manipulování občanů? 

Teď mluvíme o jiné oligarchizaci, než mínil Robert Michels. Teď vám jde o vliv "miliardářů" na politiku. Tito nejsilnější ekonomičtí hráči si přece mezi sebou vůbec nejsou zajedno. Jejich zájmy jsou různé a mnohdy si protiřečí. Oba bychom mohli vyjmenovat dost příkladů.

Proto také miliardáři podporují různé politické subjekty. To se naposledy projevilo v našich prezidentských volbách. Různé zájmové a názorové skupiny se snažily ovlivnit voliče. A ti rozhodli o tom, že se jedna skupina miliardářů prosadila a druhá ne. A znovu opakuji. Lidé nejsou hloupé ovce. 

• Okamurova SPD chce, aby přímo volený prezident jmenoval a řídil vládu. Andreji Babišovi se pro změnu líbí většinový systém v USA, protože když prezident Trump nastoupil do úřadu, hned rozhodoval a nemusel vést koaliční jednání. Je podle vás prezidentský systém pro Českou republiku vhodný? Co by jeho zavedení pro nás znamenalo?

Právě v Americe můžeme sledovat, že všechno záleží na osobnosti prezidenta. Obama byl prezident, který vybraně mluvil a chabě jednal. V tom samém institucionálním uspořádání operuje Donald Trump rozhodně a důrazně.

Současný konflikt kvůli clům za ocel pěkně ukazuje, že rozhodný vůdce může ostatní vlády donutit k ústupkům. Teď mě vůbec nezajímají důsledky Trumpových rozhodnutí. Myslím si sice, že budou pro USA příznivé, ale někdo jiný si možná myslí opak. To ukáže budoucnost. Mě teď zajímá jenom to, že Trumpovi se daří prolomit blokádu jednání, kterou způsobuje zastaralý a překombinovaný styl politiky, který kritizuji. Trump je pro mě důkazem toho, že přímočařejší styl politiky, za který bojují Realisté, je proveditelný a správný.

Ale pokud jde o preference pánů Babiše a Okamury ohledně změny politického uspořádání, tak jsou to pouze neuskutečnitelné akademické úvahy. Bylo by ztrátou času se jimi zabývat.  

• V roce 2016 jste obdržel vyznamenání prezidenta republiky za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství. V českém prostředí jste znám spíše pro svou publicistickou činnost. Jak si své vyznamenání v této oblasti vysvětlujete? K čemu vás zavazuje?

To bude asi tím, že v systematice státních vyznamenáních neexistuje kategorie "publicistika". Navíc jsem od pádu komunismu pronesl v České republice stovky přednášek na vysokých školách, pro firmy, politické strany a vzdělávací organizace. Kromě toho jsem hned v prvních letech po převratu uspořádal v mém hamburském institutu vzdělávací akce pro účastníky z České republiky a obstaral na to prostředky v hodnotě 6-7 milionů korun.

K čemu mě to vyznamenání zavazuje? Víte, jenom Barack Obama dostal v roce 2009 Nobelovu cenu míru jako zálohu na to, co ještě neudělal a posléze ani udělat nedokázal. Byl to slabý prezident, který umně používal silná slova. Jelikož takového formátu nedosahuji, tak své vyznamenání nevnímám jako předplatné nějakých mých budoucích služeb, nýbrž spíše tradičně: Jako ocenění mých dosavadních zásluh. A hlavně. Já jsem nezávislý myslitel.