Zákon o obecném referendu budí vášně. Na jedné straně se objevují názory, že občané o některých otázkách rozhodovat nemají, protože jsou příliš složité a jejich rozhodování může být ovlivněné momentálními emocemi a demagogickými kampaněmi. Na straně druhé zaznívá, že lidé mají právo hlasovat o věcech, které se jich týkají, a kdo je demokrat, ten se občanů nemůže bát a upírat jim plebiscit.

Referenda jsou pastí pro každého, kdo by chtěl lidová hlasování odmítat a zároveň o sobě tvrdit, že je demokrat. Pokud je někdo proti referendu, je prý elitář, nevěří lidem, považuje je za hlupáky a nechce jim dovolit, aby sami o sobě rozhodovali.

Bytostný demokrat má tak jedinou možnost připustit konání referend a v kampaních před nimi pak občany přesvědčit o tom, co považuje za lepší variantu. Samozřejmě, je mnohem snazší hlasování o některých otázkách například setrvání České republiky v Evropské unii vůbec nepřipustit, než se pokusit získat občany na svou stranu.

Destrukce parlamentní demokracie 

Skuteční demokraté by tento zápas o občany měli podstoupit i s tím rizikem, že se lidé rozhodnou pro něco, čím si uškodí. Zpětně to vyhodnotí jako špatné rozhodnutí a čeho budou litovat, ale rozhodnou se sami za sebe a sami za to také ponesou odpovědnost a budou si muset poradit s důsledky, které to přinese.

Na celou věc se však dá nahlížet i jinak. Česko je parlamentní demokracií. To by mělo být základní východisko pro všechny ústavní změny. Chceme, aby Česká republika parlamentní demokracií zůstala nebo ne? Pokud se shodneme na tom, že není žádný důvod parlamentní demokracii zavrhnout, musíme při změnách Ústavy zvažovat, jaký mají na parlamentní demokracii vliv a zda ji náhodou nepodkopávají.

Kdyby se taková úvaha učinila před zaváděním přímé volby prezidenta, možná bychom se lidovému hlasování o hlavě státu vyhnuli. Přímo volený prezident totiž narušuje celou konstrukci parlamentní demokracie. Na mnohé problémy, které z toho pramení, je teprve zaděláno a zatím se ještě nestihly plně projevit.

Dříve či později nás ale čekají, protože pokud máme přímo voleného prezidenta. Je logické, že volání, aby se úměrně tomu zvýšily i jeho pravomoci, jen tak neutichne. Pokud však narostou, zadělá to na konflikty s vládou a ve výsledku to povede k tomu, že parlamentní demokracie bude ustupovat ve prospěch prezidentského systému.

S referendy se to má podobně. Zákon o obecném referendu otevírá neznámý prostor, který může mít na naši parlamentní demokracii nemálo destruktivní dopady. Ještě nevíme, jaké všechny možné otázky v lidovém hlasování by budoucnost mohla přinést. Nejde jen o členství v Evropské unii.

Obcházení parlamentu 

Závazná referenda se mohou snadno stát nástrojem, kterým se pravidelně bude obcházet parlament a prosazovat politická rozhodnutí. Stačí, aby si ho někdo šikovně osvojil a pomocí vhodně vybraných otázek vystihl právě to, co budí velké emoce a kontroverze.

Pirátská strana, která chce obecné referendum spolu s SPD, komunisty a hnutím ANO zavést, říká, že pro ústavní změny či pro takové otázky, jako je odchod z Evropské unie, se může stanovit nutnost souhlasu více než šedesáti procent hlasujících. To však nic nemění na tom, že referendum vnáší do našeho politického systému novou dynamiku a že se před ní nemůže cítit být jistá ani Ústava, tedy základní zákon státu.

Každý politik, který pro svůj návrh nebude schopný najít dostatek hlasů v Poslanecké sněmovně, může zvážit, zda se mu nevyplatí věc prosadit pomocí plebiscitu. Témat, která k tomu mohou svádět, protože u nich bude potenciál, jak je v lidovém hlasování vhodně prodat, je celá řada.

Příležitost pro zručného politika

Uklidňovat se tím, že takových otázek moc nebude a že referenda se budou využívat jen výjimečně, je omyl. Pro každého politika, který umí pracovat s veřejným míněním, referenda představují velkou příležitost. Pokud už jednou bude zákon o obecném referendu na světě, je jen otázkou času, kdy propuknou zmíněné problémy.

I kdyby měl každou jednotlivou otázku posuzovat Ústavní soud, stejně se nevyhneme sporům o to, zda je ta která otázka přijatelná. A pokud Ústavní soud některou odmítne, vyvolá tím napětí, se kterým bude možné dále politicky pracovat a mobilizovat ve smyslu: podívejte se, statisíce občanů chtějí sami rozhodnout (třeba o zákazu nošení šátků ve školách) a elita z Ústavního soudu tomu brání, volte naši stranu a my jemu navzdory najdeme cestu, aby se prosadila vůle lidu.

Referenda se stanou součástí politického provozu a pro zručného politika mohou být nástrojem, na kterém vyroste a prosadí to, co by parlamentem nikdy neprotlačil. Pro parlamentní demokracii to nebudou hezké časy. Možná je to ale opravdu tak, že se parlamentní demokracie v současné podobě přežila a její nedostatky převažují a vynucují si zásadnější úpravu.

Prvky přímé demokracie, mezi které referenda patří, jsou takovou změnou. Třeba je opravdu na čase se touto cestou vydat a možná se tomu ani nelze vyhnout. Pokud však chceme parlamentní demokracii něčím nahradit, měli bychom si narovinu říct, že nám parlamentní demokracie už nestačí a v dalším kroku si stanovit, čím že ji to chceme nahradit.

Nejhorší by totiž bylo, kdybychom začali zavádět různé novoty v iluzi, jak si tu parlamentní demokracii pěkně vylepšíme a pak bychom se jednoho dne probudili a zjistili, že už žádnou parlamentní demokracii nemáme a výsledek, ke kterému jsme došli, je úplně něco jiného, než jsme si přáli. A na to vše by milí politici, kteří prosazují zákon o obecném referendu, měli myslet.