Honzo, my se spolu potkáváme na trénincích, takže sama vidím, jak to tam žije. Jste neustále v pohybu jako trenér, manažer a táta. Stíháte vlastní trénink?

Nechci úplně říkat, že kovářova kobyla chodí bosa, to ne. Ale je to o skloubení všech rolí. Ve spolku jsme všichni dobrovolníci, včetně mě a mé ženy Míši. Máme svá zaměstnání na plný úvazek a spolek řešíme ve volném čase. Máme ale kolem sebe skvělou „crew“, 13 lidí, kteří převezmou velkou část agendy. Trénuji sebe jednou týdně, pak několik tréninků vedu. Můj největší trénink je ale práce kolem domu. 

Dalo by se to celé zvládat bez takové vášně?

Na ní je to celé postavené. Nikdo z nás to nemá jako zaměstnání. I když jsou tréninky placené, veškeré peníze se točí zpátky do spolku. Je to čistě spolková činnost, nic komerčního. Ta naše „crew“ jsou lidé, kteří u nás nejdříve cvičili a po čase sami nabídli pomocnou ruku.

Vaše žena Míša je lektorkou jógy a tvoříte tak spolu protipól síly a regenerace. Jak se vám daří skloubit vedení spolku s rodinným životem?

Dá se říct, že tím spolkem žijeme. Míša je pro mě obrovskou oporou a parťákem. Za těch deset let přišlo několik těžkých chvílí, kdy jeden z nás chtěl skončit, ale ten druhý ho vždycky podržel. Vedení spolku je obrovský žrout času- administrativa, dotace, účetnictví. Je to u nás denní téma. Bez vzájemné tolerance a společného nadšení by to nešlo.

zdroj: Jan Pfeffer

První závod: Adrenalin a gladiátoři

Vy jste OCR (extrémní překážkový závod) propadl v roce 2013 na Monínci. Pamatujete si ještě na ten pocit v cíli?

Tehdy nebyly žádné informace na sociálních sítích, žádná videa z trati. Šel jsem do úplného neznáma. Dneska kdo chce, tak se podívá na spousty videí z různých závodů, co tam bude, jak to funguje. Tam jsem ale nevěděl, kolik poběžím kilometrů ani jaké budou překážky. V cíli tehdy stáli gladiátoři v helmách a snažili se dobíhající lidi ještě srazit k zemi. Bylo to drsné, ale ten pocit v cíli byl neuvěřitelný. Ještě ten den jsem začal hledat, na jaký závod pojedu příště.

O OCR se mluví jako o drsném sportu plném bláta, dřiny a bolesti. Jak byste ho popsal někomu, kdo má strach, že na to nemá?

Dnes už ten strach není na místě. Dříve to byl „punk“, překážky z rezavých lešenářských trubek a nekompromisní srázy. Sport se ale profesionalizoval a je bezpečnější, překážky jsou certifikované. Každý velký závod má i krátkou variantu, kterou zvládne opravdu každý, i bez předchozího tréninku. Běhají s námi i handicapovaní sportovci, kteří jsou pro nás obrovskou inspirací. Kdo nemá vážné zdravotní omezení, zvládne to taky a se ctí.

S tím mohu z vlastní zkušenosti jen souhlasit. Byl ten první závod momentem, kdy se zrodila myšlenka založit spolek?

Ještě ne. Tehdy jsem tam byl úplně sám, nikoho jsem neznal. Pamatuji si, jak jsem stál na startu a kolem mě byli borci namakaní z posiloven. Měli bicepsy jako já stehna a já si říkal: „Ty jo, co tady budu dělat?“ Pak se ukázalo, že to není úplně výhoda a že to není ideální postava pro tenhle typ sportu. Závod jsem doběhl a začal řešit, jak budu trénovat. Samotná myšlenka na spolek přišla o něco později.

Od parťáků na cvičení k všestrannému pohybu

Co tedy bylo tou největší motivací pro založení vlastního spolku?

Potkaly se dvě věci. Usoudil jsem, že potřebuji zhubnout a víc se hýbat, ale věděl jsem, že nemám dostatečnou vůli na to, abych se dokopal sám. Potřeboval jsem někoho k sobě. Začalo to tím, že jsem na čelákovickém Facebooku oslovil lidi, jestli si nechtějí jít zacvičit. Přidali se dva kluci a ve třech jsme dělali kliky a dřepy. Zároveň tehdy přišla nabídka od Spartan Race na zakládání tréninkových skupin, ke kterým dodali podporu, stránky na Facebooku a slevy na startovné. Řekl jsem si, proč to nespojit.

zdroj: Jan Pfeffer

Původně jste tedy chtěl parťáky na trénink, ale časem se to rozrostlo v něco mnohem většího…

Je to desetiletý vývoj. Nerad stojím na místě a rád věci posouvám, tak jsme postupně sháněli prostory a lidé se začali nabalovat. Později jsme přibrali děti, což je dnes možná nejsilnější část našeho spolku. Chtěli jsme, aby ten pohyb byl všestranný, takže jsme přirozeně přidávali otužování, jógu nebo stretching.

Na webu máte napsáno: „My ti neslíbíme, že zhubneš, to si musíš odmakat ty.“ To je hodně upřímný přístup.

Možná si tím trochu střílíme do kolene a odrazujeme lidi, kteří hledají zázraky na počkání. Ale my chceme být féroví. Nechceme nikomu lhát, že tréninkem jednou týdně vymaže patnáct let špatných návyků. Zhubnutí je o vlastní vůli a o tom, co děláte mimo tělocvičnu. My dokážeme poradit a nasměrovat, ale tu dřinu za nikoho neodmakáme.

Ledňáčci a zdravá motivace

V lednu se u vás netrhnou dveře s “ledňáčky”, kteří mají novoroční předsevzetí. Jak se na ně díváte?

U nás vyžaduje příchod na skupinovou lekci více odvahy než jít anonymně do posilovny, přesto ten nárůst v lednu cítíme. Vždycky se snažím ty lidi trochu krotit. Chceme zjistit jejich motivaci a udržet je v realitě, aby nepřepálili start. V OCR vidím dva typy lidí: jedni jedou pozvolna a ti druzí se do toho vrhnou po hlavě, odběhnou patnáct závodů za rok a za tři roky vyhoří. Snažíme se je brzdit, aby si sport spíše užívali jako třešničku na dortu k aktivnímu životu.

Aktivní rodičovství bez výmluv

Nabízíte i tréninky pro rodiče s dětmi, dokonce i hlídání, což není úplně běžná služba.

Nechtěli jsme, aby ženy, které u nás roky cvičily, zůstaly po narození dítěte „uvázané“ doma bez pohybu. Našeho syna bereme do gymu od malička, ve dvou a půl letech už leze po žebřinách. Chceme dětem ukázat, že pohyb je přirozená součást života a zábava, ne povinnost, která přijde až s kroužky v pěti letech.

zdroj: Jan Pfeffer

Ono založit spolek je jedna věc, ale vybudovat a udržet takhle silnou komunitu je druhá. Jste víc sportovní klub, nebo jedna velká rodina?

Slovo „rodina“ vnímám jako něco velmi intimního, proto bych ho nepoužil pro celý spolek, na to je nás moc. Ale ta sociální vazba je u nás obrovsky silná. Fascinuje mě, jak se nám daří propojovat lidi, kteří by se jindy v životě nepotkali. Na tréninku dáme do dvojice padesátiletého tátu a patnáctiletého kluka. Ten kluk zjistí, že ten chlap je skvělý vzor, a ne „trapný dospělák“. Vznikají tu hluboká přátelství, která zdaleka nekončí u dveří tělocvičny.

Výraznou stopu necháváte i v charitě. Proč spojujete sport s pomocí lidem v Čelákovicích?

Když je nás tolik, snažíme se tu sílu využít pro dobrou věc. Město nám vychází vstříc a my vnímáme jako přirozené to městu vracet. Aktuálně budeme pomáhat rodině chlapečka, který k nám chodí na cvičení a kterému náhle zemřel tatínek. Naše pomoc sice není v řádech milionů, ale můžeme ten konkrétní osud „nasvítit“. Často to pak pošťouchne další lidi, aby přispěli také. Každý by se měl v životě snažit pomáhat.

Vzkaz pro váhavé

Co byste vzkázal někomu, kdo se chce hýbat, ale stydí se přijít mezi takové zkušené závodníky?

S touhle nálepkou trochu bojujeme. Lidé nás vidí v bahně nebo nás potkávají v zimě v Labi a mají ostych. Ale naše tréninky jsou pro každého. Cvičení bude náročné a druhý den vás asi bude všechno bolet, ale to k tomu patří. Máme v týmu i velké introverty, kteří se ze začátku báli. Dnes je krásné vidět, jak rozkvétají. Za zkoušku nikdo nic nedá.

Pohled do budoucna: senioři i olympijské výzvy

Kdyby jste se mohl na Čelákovice a spolek podívat za dalších deset let, co byste chtěl vidět?

Velký prostor vidím v práci se seniory, to je náš cíl pro letošní rok. Chceme nabídnout pohyb lidem, kteří už mají nějaké omezení nebo se ostýchají přijít na klasický „kruháč“. Někdy zase ty nové věci přicházejí samy- oslovil nás Český olympijský výbor a loni jsme byli druhým největším závodem v republice hned po Praze a Brně. Necháme se sami překvapit, co dalšího přibude, ale chceme, aby byl pohyb v Čelákovicích přístupný opravdu pro každého.

Honzo děkuji za rozhovor i za to, co pro město a lidi v něm děláte. Ať se vám letos splní vše, co jste si s Míšou předsevzali.

Děkujeme, budeme se aktivně snažit, aby byl pohyb přístupný pro všechny a aby lidé chápali, jak je v životě důležitý. To je zároveň pobídka pro všechny v okolí to přijít s námi zkusit.