Dnes je pátek 29. března 2024., Svátek má Taťána
Počasí dnes 14°C Oblačno

Komentář: Jak zastavit prezidenta, když uráží lidi?

Komentář: Jak zastavit prezidenta, když uráží lidi?
Miloš Zeman | zdroj: Profimedia

Spor kolem výroků prezidenta Miloše Zemana o novináři Ferdinandu Peroutkovi působí dojmem, že když vás urazí hlava státu, nemáte šanci dosáhnout toho, aby se vám také omluvila. Ve skutečnosti ale celá věc není tak nesmyslná, jak se může zdát.

Kde končí osobnost Miloše Zemana a kde začíná instituce s názvem prezident republiky? A lze vůbec oddělit, co dělá Zeman jako soukromá osoba, a co jako hlava státu, která je součástí výkonné moci? Takové otázky vzbuzuje soudní pře, ve které se vnučka Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslová domáhá omluvy za výroky prezidenta Zemana.

Existuje způsob, jak donutit k omluvě přímo jeho samotného? Tedy dosáhnout toho, když Zeman jako hlava státu novináře posmrtně urazil a pronesl o něm nepravdu, aby se za to také jako prezident omluvil a kál se? Cesta k tomu existuje, ale i nejnovější rozhodnutí Nejvyššího soudu ukazuje, že takové omluvy není možné docílit prostřednictvím soudů, což má svoji logiku a je to nakonec i dobře.

Je pochopitelné, že by Peroutkova vnučka byla ráda, kdyby se za výroky prezidenta omluvil on sám, a ne nějaký řadový úředník toho kterého ministerstva. Z dosavadního postoje soudů je však jasné, že tím, že bude prezidenta či přímo Miloše Zemana žalovat, si nepomůže. Maximálně dosáhne toho, že se omluví bezejmenný zástupce státu, v lepším případě ministr.

Žádná osobní odpovědnost  

Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí píše: "Je zřejmé, že nelze především uvažovat o osobní odpovědnosti prezidenta republiky za výroky jím pronesené v souvislosti s výkonem jeho funkce, což ostatně odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně vyložil, a z této zásady přiléhavě vycházel".

Ačkoli podle ústavy prezident není z výkonu své funkce odpovědný, soud tvrdí, že to neznamená, že neexistuje jiný subjekt, který by za újmy způsobené prezidentem při výkonu jeho funkce v soukromoprávních vztazích odpovídal.

Peroutkova vnučka se tak může dovolat satisfakce, ne však od Zemana - ať už soukromé osoby či prezidenta - nýbrž od státu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řešil především to, kdo stát před soudem zastupuje, a že to nemá být Kancelář prezidenta republiky, jak dříve stanovil Městský soud v Praze.

Znamená to, že si hlava státu může v rámci svého prezidentování říkat co chce a urážet koho chce a neexistuje páka, jak ji donutit, aby se krotila, případně se za své výroky omluvila? A je správné, aby prezident podléhal tak velké ochraně a nenesl osobní odpovědnost za to, co během svého působení v prezidentském úřadě pronese?

Vyhrožování a soudní tahanice 

Rozsudek Nejvyššího soudu dává smysl, protože prezident republiky je v první řadě instituce a těžko může dávat rozhovory do médií či hovořit na veřejnosti chvíli jako soukromá osoba, a chvíli jako prezident. Jednou byl zvolen do funkce a nemůže si určovat, kdy mluví za sebe, a kdy jako hlava státu, když je na něj všemi nahlíženo jako na prezidenta a všechny zajímá právě proto, že je v tomto úřadě.

Jeho zvláštní ochrana, jejíž součástí je i to, že ho nelze po dobu výkonu funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek či jiný správní delikt, má své opodstatnění. Zajišťuje, aby prezident nerušeně vykonával svůj mandát, nemohlo mu být vyhrožováno trestním stíháním a nemohl na něj být vyvíjen nátlak přes soudní tahanice ve snaze ovlivnit jeho hradní působení. Prezident má plnit své povinnosti a jeho postavení ho chrání a umožňuje mu, aby se skutečně choval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Dává to smysl i proto, že pokud je prezident hlavou státu, jak uvádí ústava, je svého druhu státním symbolem a jeho předním reprezentantem a útok na něj je i útokem na stát. Totéž platí, když vás prezident urazí: je to, jako by vás urazil stát. Ostatně, kdo se v případě útoku na stát nabízí jako terč? Samozřejmě hlava státu. Útok na ni je tak útokem na státní suverenitu.

Problém nastává, když se prezidentem stane někdo, kdo si počíná svévolně a nechová se, jak to instituci hlavy státu odpovídá. V takovém případě dobré řešení neexistuje a zbývají pouze krizové zásahy, které nepůsobí příliš elegantně.

Rozjívený Pepíček a domácí vězení  

Co se týče kauzy s Peroutkou, nejlepší by bylo, kdyby na sebe odpovědnost za celou záležitost vzal premiér, a buď se za prezidenta sám omluvil, podobně jako se rodič omlouvá za nezvedené dítko, které má na svědomí nějaký průšvih. Něco ve smyslu: "Víte, on je Pepíček trochu rozjívený a občas neví, co dělá, moc mě to mrzí. Váš dědeček si zaslouží veškerou úctu. A nebojte, já si Pepana doma srovnám, aby si propříště zapamatoval, co se sluší a patří."

Následně by se předseda vlády mohl s prezidentem sejít a vysvětlit mu, co by mu z úst už vycházet nemělo, protože to nejenom poškozuje úřad prezidenta, ale také Českou republiku, a posléze to za něj musí řešit státní aparát, neřkuli premiér.

Anebo si premiér může, pokud má ovšem tu kuráž, na Pepíčka došlápnout, vzít ho za flígr a donutit ho, aby se omluvil. A když to neudělá, dostane zaracha (vláda ho nebude pouštět na návštěvy do Ruska a Číny), případně mu zatrhne kapesné (seškrtá rozpočet hradní kanceláře). Všechno jsou to krajní a radikálně znějící řešení, jiná bohužel nejsou.

Pokud jsme se dostali do situace, kdy prezident nedbá na elementární pravidla a zásady, není jiná možnost, než na něj zatlačit silou. Je to nedůstojné a hloupé, ale pokud se Pepíček chová, jak se chová, vláda, která na rozdíl od něj nese odpovědnost, si zkrátka musí vynutit, aby nikoho neurážel a reprezentoval stát tak, aby to za něj nemusel žehlit někdo další.

Ve skutečnosti je něco takového i v zájmu vlády (tedy pokud si zrovna Babiš nemusí Zemana hýčkat, aby ho podruhé jmenoval premiérem), protože vládnout v zádech s prezidentem, který vám přerůstá přes hlavu, není žádná výhra.

Zdroje:
Vlastní