Za hlavní přínos přímé volby prezidenta, která za pár dní vyvrcholí, bývá označováno, že občany vtahuje do veřejného dění a během volební kampaně je aktivizuje. I vzhledem k tomu, že se stále častěji hovoří o zavádění prvků přímé demokracie a řada stran se například shodne na přijetí zákona o obecném referendu, je dobré přemýšlet o tom, zda při hodnocení přímé volby hlavy státu převažují klady či zápory.

Otázka zní, k čemu občanské vzedmutí, které nyní můžeme sledovat v přímém přenosu, vůbec je? Zvyšuje sounáležitost občanů s parlamentní demokracií, kterou u nás máme? Posiluje občanské vědomí a ochotu společnosti se veřejně angažovat? Přispívá k nápravě nepříliš vysoké politické kultury, na kterou si leckdo stěžuje?

Je hezké, že se občané o prezidentskou volbu zajímají a mají potřebu se k ní na sociálních sítích i jinde vyjadřovat, ale není to jen chvilkové vzepětí a davová psychóza než cokoli jiného? Skoro každý má potřebu o tom mluvit a zaujmout k tomu stanovisko. Z dlouhodobého hlediska to však nemusí nic znamenat.

Hoaxy, dezinformace a emoce

Volba hlavy státu několik týdnů čeří společenské vody, ale pak je najednou po všem a pocity, které zůstanou, jsou přinejmenším rozporuplné. To byl případ minulé volby a nemine nás to zřejmě ani letos bez ohledu na to, kdo se nakonec stane prezidentem.

Je pravda, že letošní kampaň před prvním kolem prezidentské volby proběhla v relativním klidu nejspíš především kvůli tomu, že do ní přímo nevstoupil Miloš Zeman. Kdyby se účastnil debat se svými vyzyvateli, byla by patrně o dost bouřlivější. O to horší je situace před druhým kolem, kdy se množí všemožné hoaxy a dezinformace, emoce se vyhrocují a místo věcné diskuze nastupují hloupé útoky či morální apely.

Pryč je doba, kdy se prezidentská volba odehrávala v parlamentu a veřejnost se na ni mohla jen bezmocně dívat a následně přijmout výsledek. Občané tak mohou být rádi, že nyní už podruhé mají výběr prezidenta ve svých rukou. Přímá volba z nich dělá pány. To oni rozhodují o své hlavě státu a jednotliví kandidáti i zájmové skupiny, které za nimi stojí, se musí ucházet o jejich přízeň.

Ve skutečnosti to však není žádná výhra a přímost volby nebrání tomu, aby voliči přitom všem měli dojem, že hlasování někdo ovlivnil a zmanipuloval, ať už problematickými inzeráty, přízní médií, urážkami, pomluvami, šířením lží a polopravd či finančními prostředky, které nebyly v prezidentské kampani řádně vykázané.

Zkrátka tam, kde v nepřímé volbě veřejnost může mít kocovinu z toho, že politické strany s volbou hlavy státu handlují a vyměňují svou podporu za to či ono, v přímé volbě zas může bolehlav způsobovat to, že zákulisní hráči a skupiny si u budoucího prezidenta kupují hájení svých zájmů penězi, které dávají na jeho kampaň.

Vyostřená kampaň a tragédie 

Kvůli tomu, že si prezidenta volí občané, navíc opět hrozí situace z druhého kole prezidentské volby v roce 2013, kdy se voličstvo rozpůlilo a jednoho kandidáta volilo 2 717 405 voličů a druhého 2 241 171. Letos to může být i těsnější. Vypjatá atmosféra mezi prvním a druhým kolem tak může vést k tomu, že část voličů nově zvoleného prezidenta nepřijme za svého. Napětí vyvolané přímou volbou pak může přetrvat další měsíce a roky.

Kdyby hlavu státu volili poslanci a senátoři, občané by snáze akceptovali zvolení jiného kandidáta než toho, který by jim byl nejbližší. Čím více je veřejnost do přímé volby vtažená, tím více pak negativně prožívá, když navzdory mobilizaci na podporu svého kandidáta je zvolen ten druhý. To pak zanechává stopy i do budoucna, jak tomu ostatně bylo v předchozí volbě a letošek nebude výjimkou.

Ať vyhraje Miloš Zeman či Jiří Drahoš, kolem dvou milionů voličů bude s výsledkem hlasování výrazně nespokojeno. Ačkoli Drahoš není ministrem pravicové vlády a předsedou TOP 09 jako Karel Schwarzenberg, vyostřená kampaň je schopná i na něho nabalit množství negativních charakteristik a emocí. Pro voliče a příznivce prezidenta Zemana tak může být jeho zvolení velkou tragédií, se kterou se budou obtížně smiřovat.

Aktivizace občanů a referendum

Kdyby hlavu státu volil parlament, angažovanost občanů a jejich citové zapojení by byla menší, ale zároveň by bylo menší i jejich případné zklamání. Důležité je, zda aktivizace veřejnosti dokáže vyvážit podobu, jakou hlavně mezi prvním a druhým kolem nabývá. A také už samotný fakt, že v systému parlamentní demokracie nemá přímá volba prezidenta žádnou logiku.

To neznamená, že musí působit potíže za všech okolností. Může se vyskytnout umírněný prezident, který se bude chovat stejně, jako by byl zvolený nepřímo a naopak i prezident vzešlý z Parlamentu může testovat, co všechno naše Ústava snese.

Přesto nelze pominout, že způsob, jakým je hlava státu zvolená, má na výkon jejího mandátu vliv. Čím silnější mandát prezident má, tím více ho to tlačí k tomu hrát aktivní roli a zkoušet, kam až ho ostatní nechají zajít. Už jen proto, aby plnil sliby, které v předvolební kampani dal, a zajistil si znovuzvolení.

Šance, že by se opět přešlo od volby lidem k poslancům a senátorům, je mizivá. Zkušenost s přímou volbou hlavy státu by nás ale měla vést k opatrnosti ohledně přijímání dalších prvků přímé demokracie. Ona i mnohá referenda totiž mohou veřejnost aktivizovat, jejich výsledek však později může zamotat hlavu všem.