Přetlačovaná o sochu maršála Koněva by za normálních okolností nestála za pozornost. Proč řešit desítky let starou sochu dávno mrtvého vojevůdce? Jaký smysl má kolem ní vést spory a ztrácet tak velké množství času a peněz, které by mohly být využité mnohem užitečnějším způsobem?

Zajímavé na tom je snad jen to, že to není poprvé a zřejmě ani naposledy, co se obdobné hádky, pře a poprask konají kvůli nějaké soše, pamětní desce či sloupu na veřejném místě. Nedávno se řešila pamětní deska na Staroměstské radnici připomínající osvobození Prahy Rudou armádou, která byla kvůli rekonstrukci budovy sundaná a kterou primátor Zdeněk Hřib odmítá vrátit na místo, protože je historicky nepřesná. Ještě horší a vyhrocenější tahanice se vedou o obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Zdá se, že historie je pro nás stále živá a má schopnost vzbudit silné emoce, vyvolat vzrušivé debaty a prosadit se na titulní stránky novin, okupovat sociální sítě a zabírat prostor v televizním i jiném zpravodajství.

To vše je důsledkem toho, že historické zápasy se dostávají do středu politických bitev, které se dnes a denně odehrávají. Nebo možná ještě přesněji řečeno, všelijaké historické artefakty se staly symboly a spolu s tím se i spor o ně stal plochou, na které se mohou konat právě nyní aktuální střety v politice.

Rusko a náš vztah k němu

V jádru dohadů o sochu maršála Koněva, Mariánský sloup či pamětní desku na Staroměstské radnici tak najdeme různé, v současné době velmi prožívané konflikty: například Východ versus Západ a k čemu máme blíž, spory o Rusko a náš vztah k němu, střet mezi liberálním a konzervativním náhledem na svět nebo mezi progresivismem a nacionalismem.

Co s tím? Nejlepší by bylo nemít ve veřejném prostoru nic, na čem by se podobné zápasy mohly odehrávat, a zároveň se dohodnout na tom, že žádný nový ani staronový pomník a věci na ten způsob se již nikam umisťovat nebudou - ať už by byly ve prospěch té či oné skupiny nebo strany sporu, a to bez ohledu na to, kdo zrovna ovládá tu kterou radnici, ministerstvo apod.

Je ale něco takového vůbec možné? Samotná snaha tyto pamětihodnosti vytlačit z ulic, náměstí, parků a zdí domů by nutně byla chápaná jako součást tohoto zápolení a přepisování historie, i kdyby se sebevíc snažila o neutralitu a nebyla namířena pouze na sochu maršála Koněva, ale stejně tak se týkala třeba Winstona Churchilla nebo generála Pattona.

Snadno by se stalo, že ten, kdo má kolem sebe více artefaktů, k nimž se hlásí, a kdo by se tedy musel smířit s tím, že už nebudou na očích, by se cítil poškozen. Takže by se takovému kroku bránil a přisuzoval mu politické a ideologické pozadí, i kdyby původním záměrem naopak bylo spory zahladit a do budoucna jim předejít.

A má vůbec smysl snažit se někomu zabránit, aby dal najevo, že si té či oné osobnosti váží a hlásí se k hodnotám, které představuje, tím, že po ní něco pojmenuje nebo jí vztyčí sochu? Samozřejmě je rozdíl, pokud tak činí jednotlivec, firma či nadace ze své iniciativy a z vlastních zdrojů, a když to dělá městská část, případně stát.

Dvojí metr a ideologická předpojatost

I když budeme opatrnější ohledně toho, zda někomu stavět sochy nebo dávat jeho jméno do názvů ulic (možná se pomalu dopracováváme k tomu, že je lepší nebudovat pomníky tam, kde hrozí, že to co nevidět přinese problémy), přesto zůstává otázka, co dělat s historickým dědictvím, které je mezi námi a potíže již vytváří, jako je například socha maršála Koněva.

V jejím případě je klíčové odkrýt podstatu konfliktu, který se zde rozehrál, najít jeho věcné řešení a pokusit se o maximální důslednost, aby bylo co nejmenší podezření na dvojí metr a ideologickou předpojatost. Vedení Prahy 6 v tom ale očividně selhává.

Z vyjádření starosty Ondřeje Koláře z TOP 09 je patrné, že mu spíše než o vyřešení celé záležitosti jde o to, aby z ní vyšel z pohledu svých voličů co nejlépe. I za cenu toho, že jeho výroky a činy budou zbytečně konfliktní a věc dále vyhrotí a zkomplikují. Nějakou velkorysost, vstřícnost či smířlivost, která by vedla ke zklidnění sporu o sochu, u něj moc hledat nelze.

Je pravda, že situace, ve které se radnice Prahy 6 ocitla, není jednoduchá. Jaké má možnosti? Buď může donekonečna sochu čistit po útocích vandalů, kteří ji opakovaně polévají barvou, případně se ji pokusit nějak nákladně a citlivě ochránit, anebo ji přesunout někam, kde terčem vandalismu nebude. Ať udělá cokoli, bude někým z ideologických a politických pozic kritizována, takže si moc nevybere.

Střízlivý vztah k pomníkům

Kdyby starosta Prahy 6 nechával sochu maršála Koněva bez mrknutí okna znovu a znovu vyčistit, mohou to někteří obyvatelé této městské části brát tak, že Kolář zbytečně utrácí veřejné prostředky, aby se zavděčil Rusku a ruské ambasádě. V případě ochrany sochy před vandaly se mu zase může stát to, co nyní, když ji nechal zahalit plachtou a byl nařčen z toho, že nejde o žádnou její ochranu, ale naopak o její zakrytí a budoucí odstranění.

A kdyby Kolář sochu chránil citlivěji, a tedy i nákladněji pomocí posílených hlídek městské policie, kamerového systému a kdoví čeho ještě, pravděpodobně by mu opět hrozilo, že mu část jeho voličů vyčte, že kvůli soše, která se už dávno měla přesunout jinam, vyhazuje další a další peníze Prahy 6.

S některými sochami, sloupy či pamětními deskami je zkrátka těžké pořízení. Ve výsledku tak je stejně problematické nedělat nic a ponechat současný stav, nebo vracet nějaké sloupy a spol. na místo, kde stávaly, případně jejich návratu bránit, anebo se je naopak snažit odstranit či přemístit. Vše je součástí politických sporů a konfliktů a v jejich rámci se to bude posuzovat a hodnotit.

A protože politika a všemožné ideologie prostupují každou dobou, těžko zabránit tomu, aby vznikaly různé nové, dobově zatížené pomníky, případně aby se strhávaly ty, které se přežily. A i když jsme snad v tomhle ohledu už přece jen o něco dál, zdaleka k nim ještě nemáme dostatečně střízlivý vztah a nejsme vůči hádkám tohoto druhu imunní.

Nejlepší by bylo podobné konflikty nerozněcovat, a hlavně je nenechat dojít tak daleko, jako se to stalo s Koněvem. To raději sochu maršála v tichosti nechat čistit tak dlouho, dokud to vandaly nepřestane bavit.