Ve středu uplynulo 335 let od slavné bitvy, kdy druhé turecké obléhání Vídně doslova na poslední chvíli ukončilo německo-polské vojsko pod velením polského krále Jana III. Sobieského. Nepochybně je 12. září 1683 významný historický den, který zastavil expanzi osmanské říše v Evropě. Jak si toto výročí důstojně připomenout? Nejlépe pomníkem oslavujícím statečného polského vojevůdce.

Hrdina bude zatím bez sochy...

S nápadem přišla Vídeň už před sedmi lety, v roce 2013 se pak slavnostně položil základní kámen a do věci se pustila rakousko-polská komise v čele se starostou Krakova. Návrh památníku připravil polský sochař Czeslaw Dźwigaj a monument měl stát na Kahlenbergu, odkud Sobieského jednotky proti Turkům vyjely. Odhalen měl být letos právě v den výročí bitvy.

Najednou je ale všechno jinak, vídeňská radnice cukla a rozhodla se od záměru upustit. Zdůvodnění? Návrh pomníku se jí nelíbí, a tak se nic stavět nebude. Alespoň ne teď.

Problém je přitom asi někde jinde. Poláci, rakouští Svobodní (FPÖ) i část veřejnosti jsou přesvědčeni, že se radnice lekla politické nekorektnosti monumentu, protože si nechce naštvat Turky. Ani ty v Anatolii, a už vůbec ne ty u sebe doma. Obrátila hlavně poté, co letos v květnu dlouholetého vídeňského starostu Michaela Häupla (ve funkci byl 23 a půl roku) vystřídal Michael Ludwig. Navíc se bude ve Vídni za dva roky volit nové vedení města, a to se hodí každý hlas – i ten turecký. A proto Turka raději neprovokovat.

Pomník Jana III. Sobieského ve Varšavě | zdroj: Profimedia Pomník sice neobsahuje žádné turecké ani muslimské symboly., ale zřejmě vadí už sám fakt, že se připomíná událost, která by machometány mohla nakrknout. Odhaduje se, že každý dvanáctý obyvatel Rakouska je muslim, většinou právě tureckého původu. Vztahy Vídně a Ankary jsou navíc napjaté. Lidovecký kancléř Sebastian Kurz dlouhodobě vystupuje proti možnosti, že by se jednou Turecko mohlo stát členem EU, a v červnu navíc oznámil zavření sedmi mešit a vyhoštění několika imámů. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan to tehdy označil za jasný případ nepřátelského postoje Evropy vůči islámu.

Téma pro nacionalisty

Tématu historické bitvy o rakouskou metropoli se dnes zmocňují nacionalisté na obou stranách. Erdogan v roce 2014 ve Vídni například nazval tamní Turky "syny Kary Mustafy", což byl tehdejší osmanský vojevůdce (mimochodem jako hlavní viník porážky u Vídně byl na příkaz sultána Mehmeda IV. obratem popraven). A na straně druhé stojí pravicoví extremisté, kteří demonstrují za vztyčení pomníku. A mezi těmito dvěma mlýnskými kameny stojí město Vídeň, které se teď raději rozhodlo zařadit zpátečku.

Podle oficiálního vyjádření sice metropole o památník nadále stojí, ale o takový, který by více odpovídal moderním požadavkům. "Pomník má přiblížit historické souvislosti ve světle evropské kultury paměti zaměřené do budoucna," hází prázdnými frázemi radnice. Současný návrh tedy odmítla a dílo nakonec bude realizováno v Krakově. Poláci jsou přesto uražení a radikálové mají rázem novou kauzu.

Pravda ovšem je, že návrh jezdecké sochy se líbil málokomu a podle zlých jazyků připomíná spíš filmy jako Vetřelec nebo Transformers. Teď bude vypsán mezinárodní konkurs na nový pomník, což se zase nějakou dobu potáhne. Náklady na konkurs hradí město a mohou se jej pochopitelně zúčastnit i polští umělci. A z Polska bude také jeden z členů poroty.

Do podzimu 2016 upozorňovala cedule, že zde bude stát pomník Janu III. Sobieskému | zdroj: Wikipedia Na kahlenberském parkovišti už na novou sochu dlouho netrpělivě čeká připravený sokl, na němž ještě do předloňského podzimu byla velká cedule, která ubezpečovala kolemjdoucí, že právě tady bude jednoho krásného dne stát pomník na počest muže, co zachránil Vídeň a potažmo Evropu před poturčením. Zatím tu bude jen pamětní tabulka v polštině, němčině a angličtině, která zdůrazňuje, že bitva na Kahlenbergu znamenala zlom v soupeření dvou impérií. Připomíná klíčovou roli polského krále a dodává, že v boji tu zahynulo přes 50 tisíc lidí z mnoha různých zemí. Připomenutí této události má prý být mementem pro mírové soužití v Evropě.

Historickou bitvu a obléhání dnes ve Vídni připomíná řada soch, pamětních desek či názvů ulic – celkem jich jsou více než dvě stovky. Pamatuje se i na polského krále. Je tu po něm pojmenovaná ulice, náměstí i kaple v kostele svatého Josefa na Kahlenbergu. Dokonce tu jsou i památníky Tatarů a kozáků, kteří bojovali po Sobieského boku, jen na něj samotného se zatím ještě nějak se sochou nedostalo. Zato jiný hrdina - Sobieského spolubojovník princ Evžen Savojský - se stal (byť Francouz) rakouskou národní ikonou, má jezdeckou sochu v Hofburgu a je po něm pojmenované kdeco – od ulic až po hotel nedaleko hlavního nádraží.

Politicky korektní výklad dějin

Rakouské děti se učí ve škole spoustu dat, většině z nich ale v hlavičkách utkví hlavně dvě z nich: 1529 a 1683, tedy obě obléhání Vídně Turky, konstatuje historik Ernst Petritsch.

Obraz "zlého Turka" se tak napevno usadil v rakouské společnosti. Švédové, Francouzi i Prusové se své negativní role v dějinách našich jižních sousedů dávno zbavili, jen u těch Turků se to dosud nepovedlo. Zapomíná se přitom na to, že Osmani pocházeli z mnohonárodnostního státu a zdaleka nešlo jen o Turky. Nehledě na to, že za první světové války bojovali na straně Rakouska.

Bitva u Vídně se také prezentuje jako rozhodující střetnutí křesťanství a islámu. Bylo to ale přece jen trochu složitější, protože po boku polského vojska stál například muslimský oddíl polsko-litevských Tatarů a v řadách Turků bojovala řada křesťanů. Pro vojsko sedmihradského knížete i pro další uherské protestantské šlechtice byla totiž osmanská říše menším zlem, než katoličtí Habsburkové.

Před několika lety se v Rakousku vedla diskuse o tom, zda symbol zlého Turka nepomáhá spoluvytvářet aktuální obraz nepřítele, nevytváří propast mezi rodilými Rakušany a obyvateli země tureckého původu a nestává se brzdou integrace. Nehledě na to, že v sobě zároveň skrývá i jistý konfliktní potenciál. Řada lidí tureckého původu totiž výše zmíněné pomníky vnímá jako připomenutí toho, jak velká a mocná bývala "jejich" osmanská říše, a obléhání Vídně chápe jako pozitivní událost. Jiní naopak zase v jistém smyslu mohou cítit pocit viny – zvlášť ve vztahu ke svým spolužákům, když musí v dějepisu poslouchat, co jejich dávní předkové napáchali.

Těžko říct, jak se rakouská metropole nakonec se vším vypořádá. Nejen s pomníkem, ale i se vztahem k muslimské menšině a s politicky korektním výkladem vlastních dějin. Ale nebyla by to Vídeň, kdyby se neudělal bordel i tam, kde ještě není, jak už v roce 1935 napsal rakouský básník Josef Weinheber.