O něčem takovém se během minulých týdnů přesvědčila i delegace Ministerstva obrany ČR a Československé obce legionářské (ČsOL), když se v rámci blížícího se stoletého výročí založení Československé republiky vypravila po stopách československých legionářů působících během první světové války a následně i ruské občanské války na východě.

Československé legie byly armádní jednotky složené z dobrovolníků odhodlaných bojovat na straně Dohody proti Centrálním mocnostem, především proti mnohými nenáviděnému Rakousku-Uhersku. Během první světové války se krom tehdy ještě carského Ruska zformovaly legie i ve Francii (legendární Rota Nazdar) a Itálii. Mnoho dobrovolníků bojovalo i na Balkáně v řadách vojsk Srbského království, samostatné československé jednotky se tu však utvořit nestihlo.

Původně se jednalo především o dobrovolníky z řad českých migrantů nebo starších českých komunit žijících už po několik generací na území Dohody (v případě carského Ruska to byli například volyňští Češi). Za války se k těmto jednotkám začali přidávat i někteří zajatí Češi a Slováci, kteří původně bojovali v uniformách Rakouska-Uherska. Právě v Rusku se tak počet československých legionářů vyšplhal až na šedesát tisíc.

Tenkrát v Rusku

Carským Ruskem však postupně otřásly vnitřní problémy. Nejprve v roce 1917 přišla únorová revoluce, po níž se moci ujala prozatímní vláda a car Mikuláš II. odstoupil. Následovala Velká říjnová socialistická revoluce vyvolaná bolševiky, která zemi uvrhla do několikaleté a nadmíru zmatené občanské války. Československé legie se tak ocitly uprostřed země zmítané válkou, která se jich přímo netýkala.

Československé legie se nejprve snažily v rámci konfliktu zůstat neutrální a plánovaly svůj přesun na západní frontu, kde by na straně Dohody pokračovaly v bojích první světové války. Neshody s ruskými bolševiky však postupně přerostly v otevřený konflikt, který nastartoval především takzvaný Čeljabinský incident. Následovaly tuhé střety, během nichž se legionáři, využívající ve velkém vlaky, drželi především kolem Transsibiřské magistrály, již se jim z velké části povedlo ovládnout.

Vrazi, co můžou za válku!

Právě fakt, že českoslovenští legionáři bojovali před sto lety proti bolševikům, je pro některé Rusy dodnes velkým ideologickým problémem. Delegace ministerstva obrany a ČsOL se tak během své říjnové pietní cesty po hrobech padlých legionářů setkala i s nevolí a odporem místních obyvatel, kteří legionáře vnímají stále tak, jak je dlouhá léta prezentovala bolševická propaganda.

Živý zde nadále zůstává i negativně míněný výraz "Běločeši", za nímž rovněž stojí bolševická propaganda. Ta mnohdy legionářům připisovala na vrub i takové absurdity, jako je vyprovokování samotné občanské války na Rusi.

Ve městě Lipjagy tak delegaci uvítal například počmáraný podstavec pro pomník (samotné umístění pomníku připomínajícího zde padlé legionáře se opakovaně odkládá), na němž stálo "Češi, postavte pomník Němcům v Lidicích" a "Žádný pomník zlodějům a vrahům".

"Ano, i takto jsou v Rusku vnímání naší legionáři. Při pokusu o diskusi s protestujícími ale zjistíte, že jejich názor je formován především neznalostí a dojmy. Netuší, proč legionáři v Rusku vůbec byli, o co jim šlo, stejně jako netuší, že většina rudých vůbec nebyli etničtí Rusové, ale bývalí maďarští, němečtí a rakouští zajatci. Obraz legionářů je na některých místech zcela dezinterpretován," vyjádřila se k věci na svém oficiálním facebookovém profilu Československá obec legionářská.

"Památka padlých československých vojáků byla uctěna i u vybudovaných základů pomníků v Samaře a Lipjagách. Přestože pomníky jsou dávno hotovy a vedení těchto měst několikrát přislíbilo jejich slavnostní odhalení, pořád je jejich realizace blokována. Obdobná situace je i v uralském Zlatoustu, kde rovněž stará bolševická propaganda vítězí nad reálnými historickými fakty," upozorňuje se na problém přístupu některých Rusů k legionářským pomníkům rovněž na stránkách ministerstva obrany.

Pocta pro padlé?

Je třeba zmínit, že českoslovenští legionáři jsou někdy jako kontroverzní téma vnímáni i v České republice. Ač se jedná o sto let starou historii, můžeme i u nás narazit na lidi, kteří se mezi sebou dokáží do krve a se silným ideologickým nádechem pohádat o tom, zda legionáři byli zrádci a dezertéři, anebo naopak ti největší a nejdokonalejší hrdinové.

Jedná se však o výjimečné střety především zapřísáhlých monarchistů a fanatických příznivců masarykovského Československa, kteří trochu zaspali dobu a nedokáží na historii nahlížet s patřičným odstupem. V českém veřejném prostoru se naštěstí v rámci první světové války a pietních akcí obecně připomínají jak vojáci bojující a padlí v řadách c. k. armády, tak i českoslovenští legionáři, a tak je to správně.

Vojenský hřbitov německých vojáků Rossoschka poblíž Volgogradu | zdroj: Profimedia

Samotné připomenutí padlých vojáků je samozřejmě naprosto v pořádku, ať už bojovali na té či oné straně (s níž navíc nemuseli osobně nijak ideologicky souznít), pokud se jedná o čistou pietu bez politického rozměru. V tomto duchu najdeme například právě v Rusku u dnešního Volgogradu hřbitov padlých německých vojáků wehrmachtu, kteří zemřeli za druhé světové války při bitvě o tehdejší Stalingrad.

Stále dokola

Pomníky a podobná místa jsou jablkem sváru častěji, než by člověk čekal. Stačí si vzpomenout na stále čerstvou kauzu kolem sochy maršála Koněva v pražských Dejvicích, kdy byly vedle sochy umístěny tabulky s historickým kontextem, připomínající i další činy sovětského maršála. Proti tomu se ohradila jak ruská ambasáda, tak i čeští komunisté. Další lidé naopak stále požadují úplné odstranění sochy.

Před dvěma lety se zase strhlo pochopitelné haló, když bývalí příslušníci Pohraniční stráže sdružení v Klubu českého pohraničí na hoře Dyleň vztyčili starou sochu pohraničníka se psem a samopalem. Kdyby se nejednalo o ideologicky zatížený spolek, který se nijak netají svými sympatiemi k minulému režimu a svým tvrzením, že pohraničníci nestříleli nevinné, dalo by se to snad ještě pochopit jako připomínka nešťastné etapy našich dějin. Socha po kritice do pár měsíců zmizela.

Bravo. V Karlovarském kraji odhalil KČP sousoší pohraničníka se psem: "Na stráži míru". https://t.co/AEnFWk5y44 pic.twitter.com/xH80xjRTuB

— Poslední skaut™ (@Posledniskaut) July 11, 2016

Kontroverze opakovaně vyvolává i pomník českého generála Josefa Šnejdárka na Těšínsku. Šnejdárek zde v roce 1919 vedl v takzvané sedmidenní válce československé vojsko proti Polákům a drtivě zvítězil. Pro Čechy se tak stal hrdinou a pro naše severní sousedy naopak nenáviděnou postavou, což přežilo částečně dodnes. V minulosti například neznámý vandal pomník posprejoval hákovým křížem visícím na šibenici.

Několik staletí staré sváry

A nemusí se vždy jednat o stále čerstvé dějiny 20. století. Podobné spory se stále vedou i kolem mnohem starších záležitostí. Již takřka legendárním je pořád dokola omílaná kauza Mariánského sloupu, který stál od poloviny 17. století na pražském Staroměstském náměstí a v roce 1918 byl pár dní po založení samostatného Československa stržen anarchistou Frantou Sauerem.

Dodnes mnozí lidé sloup berou jako symbol násilné rekatolizace českých zemí po bitvě na Bílé Hoře. Je tak pro ně stále spíše aktuálním politickým tématem, než kapitolou z českých dějin. Vznikla tak řada peticí proti obnovení Mariánského sloupu na jeho původním místě. Ostatně podobné kontroverze budí i pomník maršála Radeckého, který stál dříve na pražském Malostranském náměstí a proti jehož obnovení se stále někteří lidé z ideologických důvodů bouří a rovněž sepisují petice.

Čerstvé protesty momentálně vzbudil i obnovený pomník Napoleonova divizního generála Jeana Boudeta, který jeho potomci odhalili 13. října v Moravských Budějovicích, kde slavný francouzský generál zemřel. Někteří obyvatelé města to ale vnímají velmi kontroverzně, protože Boudet Moravské Budějovice okupoval.

"Generál Boudet byl okupant, odvezte si pomník do Francie" | zdroj: Profimedia