Přiznejme si, že mnoho soch představitelů Konfederace, která během americké občanské války z let 1861-1865 hájila otroctví, asi na starém kontinentě nebude. Ale tu a tam se může najít pomník někoho, kdo s nimi byl alespoň ideologicky spřízněn.

V USA to všechno vlastně začalo už v červnu 2015 v Charlestonu, kde jeden gauner postřílel v kostele devět černochů a vyfotografoval se s historickou vlajkou Konfederace. Konfederační symboly se pak přestaly považovat za neškodné a začaly se strhávat. Druhou a silnější vlnu odstraňování těchto symbolů pak vyvolal letní incident ve virginském Charlottesvillu. A pak už to jelo a po celých Spojených státech padaly sochy, pomníky a názvy připomínající generály Roberta E. Leeho, Thomase Jacksona a další.

Studenty uráží kolej nazvaná podle rasisty

To všechno možná inspirovalo studenty Liverpoolské univerzity, kteří teď zahájili kampaň za to, aby z jedné z jejích budov zmizelo jméno Williama Gladstonea.

Tento muž byl v 19. století britským premiérem a udělal jistě mnoho dobrého. Zároveň má na svém kontě i jednu zvláštnost. Jako jediný se stal britským premiérem čtyřikrát ve čtyřech různých obdobích. Úřad zastával během let 1868-1894, kdy jej postupně vystřídali Benjamin Disraeli, Robert Cecil a Archibald Primrose.

Gladstone měl ovšem jeden charakterový kaz: Byl proti zrušení otroctví a vehementně hájil zájmy otrokářů. A když pak přece jen zrušeno bylo, prosazoval pro otrokáře odškodné. V neposlední řadě i proto, že jeho otec John Gladstone držel otroky na svých plantážích v Karibiku.

To všechno si teď uvědomilo několik studentů Liverpoolské univerzity, které uráželo, že jedna z kolejí nese právě Gladstonovo jméno. Spolu s ním je paradoxně pojmenována i podle historika Williama Roscoea, který byl naopak známým abolicionistou.

Petici za přejmenování odstartovala studentka veteriny s typicky britským jménem Alisha Raithatha, podle níž je ministrovo jméno na budově kvůli podpoře otrokářství nepřijatelné. Navrhuje místo toho pojmenovat kolej podle bývalých studentů zdejší univerzity, jako je skotská spisovatelka Carol Ann Duffyová nebo dlouholetý moderátor zpráv na Channel 4 Jon Snow.

Skutečná dekolonizace se nekonala

Iniciátoři petice tvrdí, že jejich cílem je nejen změna názvu, ale hlavně snaha rozproudit v Británii debatu o neblahém koloniálním dědictví v souvislosti s otroctvím. Navíc budovy koleje procházejí rekonstrukcí, takže je teď prý pro přejmenování ideální příležitost.

Jak napsal v deníku Guardian další student Tinaye Mapako, ve světě, kde se moderní otroctví týká tří milionů lidí a kde se nadále šíří rasismus, není možné oslavovat někoho, kdo těmto jevům v minulosti napomáhal a kdo je hájil. Mapako zároveň odmítá argumenty kritiků studentské iniciativy, kteří připomínají Gladstoneovy politické úspěchy a upozorňují, že v 19. století byl rasismus poměrně běžný a jako takový se chápal úplně jinak než dnes.

"Slyšel jste to, Lorde? V Americe teď udělali prezidentem černocha!" "Opravdu? Tak to bude mít jeho pán jistě radost!" Tento vtip se vyprávěl po zvolení Baracka Obamy a vlastně tak trochu odráží skutečnost, že Velká Británie nikdy neprovedla skutečnou dekolonizaci. Z doby, kdy vládla čtvrtině zeměkoule, prostě jen bezbolestně a nenápadně přešla do pozice jakési slušné, zdrženlivé a klidné síly světové politiky. Když se například mluví o Blízkém východě, na negativní britskou historickou roli se velmi často zapomíná. Pro Spojené království a zbytek světa je proto obtížné se nějakým způsobem vypořádat s britskou koloniální a imperiální minulostí. Prostě jednoho krásného dne skončila - a hotovo.

Na její pozůstatky přitom dodnes narážíme skoro všude. Hlavně v tom smyslu, že při obsazování cizích území používali kolonizátoři jako součást osídlování s oblibou názvy podle jmen evropských panovníků či vůdců. Vždyť co je všude názvů jenom podle královny Viktorie – od vodopádů, přes hory, jezera, přehrady, nádraží a ulice až po města a státy.

Země, které bývaly součástí britského koloniálního impéria, mají samozřejmě svaté právo přejmenovávat dle libosti s ohledem na vlastní jazyk a vlastní kulturu. Jména lidí a organizací jsou obecně v názvech a pomnících všudypřítomná a během let a z mnoha různých důvodů se často měnila. Někdy za tím žádné politikum nebylo, jindy naopak o to víc.

Padli Masarykové i Leninové, mají padnout i další?

Kolik je na světě třeba soch všelijakých vojevůdců, které dnes už ani nikdo nezná a ani si s tím neláme hlavu. Prostě nějaký chlap na koni se šavlí v ruce. Leckdy ale jde o důstojníky, nad jejichž činy by se z dnešního pohledu dělalo člověku špatně, kteří za ně ale ve své době dostávali metály. Mají se proto strhnout? Anebo je lépe s tím raději ještě chvilku počkat, než si někdo vygooglí, o koho vlastně jde, a vykřikne: 'Pryč s ním!'

A trochu podobné to je i s tím Gladstonem. Ani jeho odkaz přece nelze redukovat na jediný skutek nebo jediný názor. Nikdo soudný samozřejmě ani na vteřinu nepochybuje o tom, že otroctví je zločin proti lidskosti a odpornost - bez ohledu na to, že se ve své době chápalo úplně jinak. Pouhé odstranění jména ale paradoxně poslouží spíše těm, kdo chtějí, aby se na tyto neblahé aspekty ve vší tichosti zapomnělo.

Je dobré znát jména těch, kdo v tom svinstvu měli v minulosti prsty – a může to být různou formou. Šlo by třeba název sice změnit, pod něj ale napsat něco ve smyslu "dříve známý pod názvem...". To by mohlo lidi pobídnout k tomu, aby si o dané osobě něco přečetli a dopátrali se toho, co bylo důvodem k přejmenování.

A ještě lépe by bylo název či sochu zachovat, ale takovou formou, aby bylo jasné, že činy dané osoby nechce nikdo ani v nejmenším glorifikovat. K tomu by mohla posloužit nějaká upřesňující informace, třeba pamětní deska, která by přibližovala i temnou stránku dané osobnosti.

Za posledních sto let se i u nás ve velkém strhávalo a přejmenovávalo pětkrát: Po rozpadu habsburské monarchie a vzniku Československa, po ztrátě Sudet a následné okupaci, po konci druhé světové války, po nástupu komunistů k moci a naposledy po jejich pádu. K zemi šli Janové Nepomučtí, maršálové Radečtí, mariánské sloupy, Masarykové, Gottwaldové i Leninové. Takže pokud jde o sochy, pomníky a názvy ulic a měst, máme u nás prozatím dostrháno a dopřejmenováno. Ale na jak dlouho?