Vynález knihtisku ovlivnil dějiny lidstva jako málokterý jiný. Západní kultura prostě je a zůstává kulturou knihy. A o české kultuře to platí dvojnásob, protože se znovuzrodila právě z jazyka a literatury.

Knihovny jako někdejší centra vzdělanosti

Rukopisy a knihy představovaly v uplynulých staletích hodnoty, kvůli nimž se stavěly honosné budovy zvíci paláců: Od antické Alexandrie, přes renesanční Vatikán a barokní kláštery až po metropole devatenáctého století. Pak knihy přece jen přestaly být sbírkou střeženého panského vědění pro privilegovanou klientelu, knihovny se staly budovami veřejné služby a ztratily ve městech své výsadní postavení. Pokud se nějaké stavěly, šlo zpravidla o obyčejné, šedé, spíše nenápadné budovy.

Přesto knihovny nejsou mrtvé instituce, jak by se snad mohlo zdát. Jen je třeba jim dávat nový význam a širší záběr. Jinými slovy jim vdechnout více života. Jako řada regálů naplněných knihami, kde vysedávají badatelé a kde se nesmí ani pípnout, už asi opravdu masově fungovat nemohou. A asi jen těžko přežijí i jako pouhá charitativní instituce pro seniory, kteří hltají jednu knihu za druhou, ale nemají na to, aby si je kupovali.

V posledních letech se v zahraničí objevuje úplně nový typ knihoven. Počátkem tohoto trendu byla mediatéka Sendai, kterou v roce 2001 vytvořil na severu Japonska architekt Tojo Itó a která se stala doslova turistickou atrakcí. Není to žádný honosný knižní svatostánek, ale veřejný prostor informačního věku s multikulturní koncepcí.

Přízemí není rozděleno na místnosti, ale na zóny. Je tu atrium s kavárnou, výstavní prostory a v horním patře mediatéka a kinosál. Jen tak pro zajímavost: tato budova ze skla a trubek přežila před sedmi lety ničivé zemětřesení, s nímž si neporadila ani Fukušima.

Rotterdamský architekt Rem Koolhaas zase do centra amerického Seattlu posadil výstřední skleněnou budovu, která má být opakem serióznosti tradičních knihoven a jejíž různorodý vnitřek má lidi povzbudit k četbě.

Knihovny jako obchody s myšlenkami

V Londýně jsou městské knihovny od roku 2002 postupně nahrazovány tak zvanými Idea Stores, čili něčím jako "obchody s myšlenkami", které dokáží přilákat až třikrát více návštěvníků. Jsou to sice knihovny, ale doplněné řadou užitečných funkcí, a lze je vnímat spíše jako centrum zábavy, vzdělávání a kulturního a společenského života. Nabízejí se tu vzdělávací programy, pomoc při vypracovávání domácích úkolů, dálkové studium… prostě pro každého něco.

To je pozitivní vývoj už jen proto, že se – zatím – nenaplnily vize některých škarohlídů, podle nichž lidé v digitálním věku přenesou své aktivity do virtuálního prostoru internetu a budou mít spíše tendenci k samotářství. Vždyť pořád ještě nepracujeme v kanceláři bez papírů (pokud vůbec kdy budeme) a tištěné knihy pořád ještě vycházejí a pořád se kupují. A stále ještě máme (naštěstí) potřebu osobních kontaktů a osobních zážitků.

Profesní komunikace, nakupování nebo organizace vlastního života se stále více přenášejí do virtuálního prostoru. V tom reálném se pohybujeme spíše ve svém volném čase. A právě zde mohou slavit úspěch místa a nabídky, které jsou atraktivní, zajímavé a přilákají lidi. A to platí i pro knihovny.

Každý, kdo chce zkoumat období před padesátými léty minulého století, se zatím bez knihoven neobejde. Příslušná literatura totiž zatím na webu ještě není dostupná. Tendence je ale přesto jasná: Je jednodušší dělat rešerše v pohodlí domova nebo z pracoviště.

Přesto se ve světě nadále stavějí nové univerzitní, městské a zemské knihovny. Leckdy jde o architektonické skvosty, jakým je například budova ve Stuttgartu nebo Centrum Jacoba a Wilhelma Grimmových při Humboldtově univerzitě v Berlíně. A v podobném duchu byl koneckonců navržen i – nerealizovaný - Kaplického blob na pražské Letné. Tyto knihovny bývají hojně navštěvovány a nezdá se, že by je nějak připravila o klientelu práce na internetu. Návštěvníci hojně využívají infrastrukturu knihovny a zdržují se tu dokonce déle než kdysi. A možná i raději.

Knihovny jako společenské prostory

Úspěch nového typu knihoven ale samozřejmě nejde na vrub pouze architektům, existují k němu i sociologické důvody. Obyvatelé měst všech společenských vrstev hledají místa, kde by se mohli scházet, komunikovat a odpočívat. Takovým místem může být samozřejmě kadeřník, hospoda, kavárna, bar, klub, kino nebo nákupní centra. Ale všechna tato místa mají zpravidla jednu společnou věc: Jde o místa konzumu, kde se za setkání musí platit.

Ale kde se mají scházet ti, kdo mají hluboko do kapsy, jako jsou mladí lidé, studenti nebo třeba důchodci? Kde by bylo v zimě pěkně teploučko, kde by mohli pokecat nebo dělat něco smysluplného, a (skoro) nic je to nestálo?

A právě zde přichází na scénu knihovna nového typu, která se přesně takovým místem může stát. Města, která v poslední době takové multifunkční knihovny postavila, s nimi slaví úspěch. Například městská knihovna v německém Heidenheimu od architekta Maxe Dudlera se stala veřejným místem díky své "neknižní" části s kavárnou, mediálním centrem, městským archivem a vnitřní promenádou.

Díky zvláštní nabídce těchto nových knihoven se daří přilákat mladé lidi a dostat je z ulice, zvlášť když se jim daří zpřístupnit prostory s médii, jimž dávají přednost. Jistě by bylo pro města finančně efektivnější, výhodnější a smysluplnější přicházet s takovými nabídkami, než pracně napravovat sociální problémy, muset utrácet za soudy pro mladistvé, za streetworkery nebo čističe graffiti.

Nová naděje? Děti už zase začínají více číst

Když se tedy už tolik nečte a nebádá v papírech, musí jít knihovna prostě svému zákazníkovi naproti. Moderní knihovna nemá být jen půjčovnou knih, ale prostorem pro setkávání a vzdělávání, pro přednášky či besedy.

I když ono to ani s tím "nečtením" není tak horké. Podle průzkumu Národní knihovny ČR a agentury Nielsen Admosphere po propadu v letech 2003 až 2013 vzrostl v posledních pěti letech počet dětí, které čtou rády knihy. Volný čas tráví četbou zhruba dvě třetiny mladších školních dětí a polovina těch starších. Teenageři přečtou za rok průměrně asi osm knih. Přibližně 14 procent jich ale přiznává, že knihy nečte vůbec, protože je to nebaví nebo na to nemají čas.

Hlavním zdrojem informací o okolním světě je pro mládež internet. Přesto ve srovnání s průzkumem před pěti roky přibývá dětí, které dávají přednost papírovým knihám. Audioknihy naopak moc netáhnou.

S rostoucím věkem chodí děti do knihoven čím dál méně, a to zejména kvůli nedostatku času a nezájmu o čtení. Podle třetiny dotázaných se všechny potřebné informace dají nalézt na internetu. Skoro všichni adolescenti sledují sociální sítě a většina z nich denně. Tento nárůst se s věkem odehrává skokově. Zatímco více než dvě třetiny devítiletých dětí sociální sítě nepoužívají, mezi jedenáctiletými je to zhruba třetina a mezi třináctiletými už jen necelá pětina.

Pokud jde o obavu, že elektronické knihy vytlačí ty papírové, stačí zajít do jakéhokoli knihkupectví. Subjektivně nemůže mít člověk pocit, že by tištěných knížek ubývalo – spíš naopak. Stejně jako nástup filmu navzdory prognózám škarohlídů nezlikvidoval divadlo, televize neodrovnala film a rozhlas, nevyplnily se ani prognózy ohledně elektronických čteček.

Alespoň prozatím ne. Nákup elektronických knih naopak celosvětově klesá, protože jde pouze o pohodlný doplňkový formát: třeba na cesty nebo pro část mladší generace, která by jinak kvůli životnímu stylu už nečetla. Tištěná kniha ustupuje digitální platformě také v oblastech, kde jí rychlostí a aktuálností téměř nemůže konkurovat, což jsou především slovníky či encyklopedie.

Rozmach internetu a rozvoj digitálních forem nicméně spolu s knihtiskem představuje jen jednotlivé etapy záznamu a šíření informace. "Kniha zemře teprve se zánikem současné civilizace," říká spisovatel a předseda Českého svazu knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka. A o knihovnách to platí zrovna tak. Navíc zatím nikdo nevyrobil čtečku, která by vydávala ten nádherný šustivý zvuk obracených stránek, voněla papírem a čerstvým tiskem, anebo naopak prachem uplynulých staletí.