Je možné si z modelu, který se pod Alpami budoval, vyvíjel a kultivoval celá staletí, vyzobat jen to, co se nám líbí, a zlatými českými ručičkami to spatlat k vlastnímu obrazu a následně naroubovat na systém, který je úplně jiný? Na rozdíl od hodinek, sýrů, armádních nožů nebo čokolády se přímá demokracie nedá vyvážet. Je integrální součástí švýcarského státního uspořádání, které se od toho našeho naprosto zásadně liší.

Jistě, současný systém politických stran a pravolevé dělení se pomalu ale jisté začíná přežívat – a nejen u nás. Zavedení prvků přímé demokracie a přímý podíl občanů na rozhodování by proto mohl být na první pohled spíše pozitivní, i když existují pádné argumenty pro i proti. 

Země helvétského kříže se stala synonymem, učebnicovým příkladem a vzorem polopřímé demokracie, jejíž prvky už převzala řada států světa. Čistá přímá demokracie ovšem nefunguje nikde a asi těžko uvěřit tomu, že by se ji podařilo úspěšně umixovat zrovna v českém půllitru.

Opozicí je lid, nikoliv strany

Ne že by ve Švýcarsku neměli parlamentní volby nebo politické strany. Všechno tam ale přece jen funguje úplně jinak, než jsme zvyklí v našich končinách. Klasický vzorec pravice a levice tu není tak vyhraněný a strany leckdy nebývají na federální a kantonální úrovni názorově konzistentní. Čtyřmi hlavními politickými stranami jsou - podobně jako jinde - sociální demokraté (SP), liberálové (FDP), lidovci (SVP) a křesťanští demokraté (CVP).

Dvoukomorový parlament sice existuje, nezasedá ovšem kontinuálně, ale asi tak tři měsíce ročně. Parlamentní volby kromě toho zde prakticky nepřinášejí žádnou politickou změnu, zatímco u nás mohou směřování země a vládní linii překopat naprosto zásadním způsobem.

Ve Švýcarsku neexistují koalice, ale ani opozice v našem slova smyslu. Přitom ne že by Švýcaři neměli vládu: Jmenuje se Spolková rada, je ale jen sedmičlenná a skládá se ze zástupců všech čtyř hlavních politických stran. Vládu volí parlament na čtyři roky a žádný z kantonů v ní nesmí mít víc než jednoho zástupce. Leckterý z radních (tedy ministrů) navíc vysedává ve vládě i několik let.

Vláda jako celek funguje jako kolektivní hlava státu. Má samozřejmě i kancléře, ale není to kancléř, jakého známe třeba ze sousedního Německa nebo z Rakouska. Kancléř podléhá instrukcím vlády, čili je to vlastně takový o dost lepší ouřada, který má na zasedáních poradní hlas. I jeho parlament volí na čtyři roky.

A Švýcaři mají samozřejmě i prezidenta, ale každý rok jiného a vláda si ho určuje ze svých řad – aby se pokud možno vystřídali všichni. Prezident vykonává jen čestné funkce a nemá žádné kompetence navíc – nemůže tedy rozpouštět parlament, jmenovat členy vlády ani nic na ten způsob. Je jen ve vládě takříkajíc první mezi rovnými.

Členové Spolkové rady řídí ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo vnitra, ministerstvo spravedlnosti a policie, ministerstvo obrany, ochrany obyvatelstva a sportu, ministerstvo financí, ministerstvo hospodářství a ministerstvo životního prostředí, dopravy, energetiky a spojů. Jednotlivé kantony pak mají vlastní parlamenty, vládu, zákony a významné autonomní kompetence, o nichž se našim krajům může jenom zdát.

Referenda povinná, fakultativní a občanské iniciativy

Z výše uvedeného vyplývá, že pravidelná referenda jsou proto ve Švýcarsku nezbytnou dynamickou protiváhou nadmíru statického vládního systému, byť se jejich prostřednictvím řeší vlastně jen malá část legislativy.

To, že část legislativy musí projít referendem, nutí strany k ještě výraznějšímu konsensu a snaze se dohodnout. Umění spoluvytvářet politické kompromisy je hlavní myšlenkou konkordanční formy demokracie, kdy členové vlády hledají společně formu vládnutí a jejich opozicí je lid, nikoliv jiné politické strany.

Ve Švýcarsku se konají referenda na federální, kantonální a místní úrovni, často několikrát ročně. Povinná referenda se vztahují na všechny dodatky k ústavě a na členství ve významných mezinárodních organizacích. K přijetí daných témat je nutný dvojitý souhlas - většiny odevzdaných hlasů i většiny kantonů.

Fakultativní referenda se pořádají ke schválení federálních zákonů a některých mezinárodních smluv, pokud žádost o jejich uspořádání podepíše více než 50 tisíc lidí nebo osm kantonů do 100 dnů od zveřejnění daného tématu. Od roku 1874 se konalo zhruba 180 takových referend a skoro v půlce z nich nový zákon neprošel. Lidé mají hlavní slovo, i pokud jde o klíčové vládní návrhy.

Dalším typem jsou občanské iniciativy, kdy je třeba pro vypsání referenda sehnat 100 tisíc podpisů během 18 měsíců. Parlament i vláda pak vydávají doporučení, jestli by se měl návrh přijmout, a výsledek referenda je pro ně závazný. Podpisy jsou tak jedinou podmínkou pro referendum, kvorum se už neřeší, stačí prostá většina. Země poměrně logicky vychází z toho, že kdo se hlasování nezúčastní, dává tím najevo, že mu může být daná problematika tak nějak ukradená.

Švýcarsko dosud uspořádalo 612 referend nejrůznějšího typu. Na celostátní úrovni se mohou uskutečnit až čtyři hlasování ročně a už nyní jsou pro ně předem stanovena data až do roku 2036.

Zodpovědní voliči si problematiku předem nastudují

Na první pohled by zavedení prvků přímě demokracie podle švýcarského vzoru snad nemusel být takový problém. Švýcarsko je nepochybně úspěšná země, v níž institut referenda přispívá k identifikaci občanů se státem. Prvky přímé demokracie se tu ovšem vyvíjely po celá staletí na obecní a kantonální úrovni, než se staly v roce 1848 součástí ústavy pro celou konfederaci.

Přímá demokracie tu funguje díky dlouhé historické kontinuitě, zodpovědnosti lidí, decentralizaci rozhodovacího procesu a hlavně proto, že je hluboce zakořeněná v politické kultuře. Než Švýcaři přistoupí k volební urně, řada z nich si například nastuduje tlusté brožurky a dopodrobna se seznámí s projednávaným tématem. Součástí referend je totiž i propracovaný systém informování veřejnosti. S otázkami v obálkách dostávají občané například i vysvětlující materiály a vláda podporuje kampaně pro i proti.

Zdánlivě populární návrhy, jako byla například delší dovolená, zavedení základní mzdy, maximálně dvacetinásobek minimální mzdy pro vrcholné manažery nebo penzijní reforma spojená se zvýšením důchodů, bývají často odmítnuty. Právě díky dlouholeté tradici obyvatelé rozhodují zodpovědně a spíše ve prospěch celku než ve svůj vlastní. Jistá omezení tu ale přece jen jsou: nerozhoduje se například o platech státních zaměstnanců.

Švýcarsko do EU? To by asi nešlo…

Švýcarsko je tedy zvláštní případ a zřejmě jím také zůstane. Prvky všelidového hlasování samozřejmě obsahuje i ústava v řadě jiných zemí, ale zpravidla jen pro výjimečné případy a za restriktivních podmínek. Ústavy mívají svou vlastní vnitřní logiku. Nejsou trhacím kalendářem a mělo by se s nimi zacházet opatrně a pečlivě, a ne do nich montovat náhradní díly z jiných systémů.

Však také není náhoda, že Švýcarsko není členem Evropské unie. Přímá demokracie totiž s evropskou integrací do jisté míry koliduje. V členských státech EU se dosud konalo 44 referend o otázkách týkajících se unie. Z toho se jich 19 týkalo otázky vstupu, což vzhledem k závažnosti takového rozhodnutí jistě dává smysl. U zbývajících referend šlo v převážné míře o změny ve Smlouvě o Evropské unii.

Stoupající tendence spojovat ratifikaci s referendem udělala z reformy něco na způsob ruské rulety – vzpomeňme třeba na opakované referendum k Maastrichtské smlouvě v Dánsku v roce 1992 nebo odmítnutou euroústavu v lidovém hlasování Nizozemců a Francouzů v roce 2005. A i když se nyní hodně mluví o dalších reformách unie, budou se vlády jednotlivých členských zemí po předchozích zkušenostech zdráhat, pokud jde o změny v Lisabonské smlouvě.

Mnohem problematičtější jsou pak referenda k aktuálnímu konkrétnímu problému. Loni například v Nizozemsku po nasbírání 300 tisíc podpisů uspořádali referendum k asociační dohodě s Ukrajinou. Účast nebyla valná, stanovenou třicetiprocentní hranici se ale těsně podařilo překonat. A protože odpůrci této iniciativy k volbám nešli, vyslovila se jasná většina proti dohodě. Teprve po obtížných jednáních s partnery v EU se vláda rozhodla navzdory výsledkům referenda dohodu ratifikovat.

Referenda jako komplikace

Tento příklad jasně dokumentuje napětí mezi demokracií na národní a celoevropské úrovni. Z pohledu národního byl výsledek nizozemského hlasování regulérní. Ale je opravdu demokratické, když těsná většina v nějaké členské zemi může zablokovat projekt, na němž se dohodla unie mající půl miliardy obyvatel?

Výsledek referenda navíc bývá leckdy určován faktory, které nemají s položenou otázkou mnoho společného. Ovlivňovat je mohou lobbisté, strany a média, hlas znevýhodněných skupin většinou nebývá slyšet. Řada složitých okolností přitom vyžaduje pečlivé vyrovnání zájmů a jen těžko na ni lze někdy našroubovat odpověď spočívající v pouhém ano/ne.

Bez specifických švýcarských podmínek v sobě totiž přímá demokracie skrývá značná rizika. Referendum o brexitu je nejlepším příkladem toho, jak se kampaň před hlasováním může změnit v politické divadlo, z něhož se zcela vytratí věcné argumenty. Stoupenci brexitu například lidem naslibovali, že 350 milionů liber týdně po odchodu nenacpou Evropské unii, ale do britského zdravotního sytému. Po hlasování museli přiznat, že čísla byla chybná. Většina Britů jim ale uvěřila a teď jim nezbývá, než si to patřičně vyžrat.

V Kolumbii zase loni navzdory příznivým průzkumům těsná většina voličů v referendu odmítla klíčovou mírovou dohodu s rebely z FARC, která měla ukončit více než půlstoletí trvající válku. Občanům se dohoda zdála vůči členům FARC příliš měkká a nepomohlo ani to, že za ni prezident Juan Manuel Santos dostal Nobelovu cenu za mír.

Vláda pak dohodu trochu upravila a nechala ji pro jistotu schválit už jen oběma komorami parlamentu. A výsledky všelidového hlasování politici ignorovali i jinde. V Řecku například odmítli v referendu úsporná opatření, ale parlament je o pár týdnů později klidně přijal jen s drobnými úpravami.

Nereformovatelné Švýcarsko

I referenda ale přinášejí mnohá úskalí, například když se schválí něco, co je v praxi neproveditelné nebo není v souladu s mezinárodními zákony či regulacemi. Ve Švýcarsku totiž neexistuje ústavní soud jako korektiv případných "nesprávných" rozhodnutí. Však se země stala členem OSN až v roce 2002 a volební právo pro ženy bylo zavedeno až v roce 1971. V kantonu Appenzell Innerrhoden dokonce ještě o 20 let později na základě soudního rozhodnutí.

Problematické byly i výsledky několika dalších referend. Před třemi lety se například Švýcaři vyslovili pro omezení imigrace ze zemí EU, kvůli čemuž pak země musela s Bruselem složitě dojednávat kompromis. Hojně se diskutovalo také o schváleném zákazu stavby minaretů nebo o zamítnutém návrhu na dva týdny dovolené navíc. Voliči usoudili, že by se tím snížila konkurenceschopnost.

Úskalí Švýcarska je ovšem především v tom, že není schopné se reformovat. Jakékoliv podobné pokusy se totiž chápou jako omezování práv a referendem neprojdou.

Trend ve světě je přitom jasný. Například v Evropě se koná třikrát více referend než ještě před čtyřiceti lety. Když občané mohou spolurozhodovat o konkrétních otázkách, vypadá to jako prima nápad. Stoupenci přímé demokracie tvrdí, že lid nerozhoduje o nic hůře než politici, protože není o nic méně informovaný.

Odpůrci naopak namítají, že občany je snazší manipulovat, zneužít nebo ignorovat jejich rozhodnutí a že vzestup všelidových hlasování je průvodním jevem nástupu populismu. Referenda podle nich působí demokratičtějším dojmem, ale není to tak. Redukovat problém na pouhé ano/ne brání kompromisům.

Referendum kromě toho může prosadit názor menšiny na úkor většiny, anebo naopak menšiny utiskovat. Problém nastává i tehdy, když se občané nemohou předem svobodně informovat, když chybějí nezávislí volební pozorovatelé anebo když položená otázka není jednoznačná.

Švýcarsko nemá armádu, Švýcarsko JE armáda

Jestliže by zavedení polopřímé demokracie podle švýcarského modelu vyžadovalo naprosto zásadní změnu ústavy a celého našeho politického systému, u armády to platí jakbysmet. To se týká především předvolebních návrhů některých našich politických stran, že máme mít armádu švýcarského typu a že každý Švýcar má doma samopal, aby mohl bránit sebe a svou rodinu.

Přimhuřme oko nad detailem, že Švýcaři nemají doma samopal, ale útočnou pušku. Koneckonců náš slavný "samopal vzor 58" také není samopal, ale útočná puška. Každopádně útočnou pušku SIG SG 550 nemá každý Švýcar, a dokonce ani každý voják. Některé jednotky (např. vojenská policie, psovodi či důstojníci) mají pistole SIG Sauer P220.

Zbraň smějí mít vojáci i záložáci doma, ale od roku 2010 ji mohou mít také bezplatně uloženou ve zbrojnici. Od roku 1952 každý fasoval i takzvanou kapesní munici, zpravidla 50 nábojů. To vše ovšem nesloužilo k žádné obraně majetku a rodiny, ale výlučně k tomu, aby se vojáci v případě mobilizace mohli prostřílet ke své základně. Před deseti lety se rozhodlo o stažení této munice, která tak zůstává už pouze pohotovostním jednotkám.

Hlavním úkolem švýcarské armády je obrana státu, nikoliv účast na zahraničních misích, jako v případě řady členských zemí NATO. Neutrální Švýcarsko klade důraz na dobře vycvičenou a vyzbrojenou vojenskou sílu, která je z technického hlediska plné srovnatelná s armádami vyspělých zemí.

Jde o kombinaci profesionální armády a miličního systému. Vojáci z povolání tvoří asi pět procent ozbrojených sil a většinou jsou to důstojníci a instruktoři. Plně profesionální je z logických důvodů pouze letectvo, které je vedle pozemních sil jednou ze dvou složek švýcarské armády. Marínu alpská země nemá a lodní hlídky na (pohraničních) jezerech spadají pod ženijní vojsko.

Jen pro pořádek: Zvláštní postavení má samozřejmě slavná papežská Švýcarská garda, která byla založena v roce 1506 a má 110 členů z řad Švýcarů katolického vyznání. Nenechme se přitom zmást ceremoniálními zbraněmi, jako jsou halapartny, meče a šavle: garda má i moderní palné zbraně, protože plní funkci ochranky papeže a vatikánských ozbrojených sil.

Zneužití zbraní je relativně malé

Povinná vojenská služba ve Švýcarsku se týká všech schopných a netrestaných mužů; pro ženy je pouze dobrovolná. Trvá podle typu jednotek od 18 do 25 týdnů, ale výcvik je velmi intenzivní a následně se konají pravidelná týdenní cvičení. Lidé nezpůsobilí vojenské služby (s výjimkou invalidů) platí zvláštní roční přirážku k dani z příjmu. Ze záloh jsou muži vyřazeni v padesáti letech, a kdo si chce zbraň ponechat i po skončení branné povinnosti, potřebuje zbrojní pas.

V soukromých rukou Švýcarů je tak odhadem až čtyři a půl milionu kusů střelných zbraní, přesto jsou případy jejich zneužití v poměru k tomuto počtu minimální. Nejčastěji to bývá k sebevraždám: 40 procent sebevražd střelnou zbraní je spácháno právě tou armádní.

Švýcaři považují obranu země za svou povinnost, a když se na základě sesbírání 100 tisíc podpisů iniciovalo v září 2013 referendum o zrušení povinné vojny, hrdí obyvatelé země pod Alpami hlasovali proti. A nezakázali si ani to, aby vojáci a záložníci směli držet doma střelnou zbraň.

Platí okřídlené rčení, že Švýcarsko nemá armádu, ale že Švýcarsko JE armáda. Odstrašující síla a efektivita tamního branného systému se někdy uvádí jako jeden z možných důvodů, proč nacisté za druhé světové války zemi nenapadli – byť takový plán existoval.

U piva se to kecá…

Každá země má zkrátka jiný historický vývoj, tradici a politický systém, jehož změna je velice komplikovaná a podmínky v jednom státě se nemusí hodit do jiného. Ani ze začlenění prvků přímé demokracie nelze vyvodit obecný návod.

Není přece důležité, zda rozhodne lid přímo či nepřímo, ale hlavně jak kvalitně rozhodne. Nezapomínejme přitom, že parlament volí lidé, kteří by pak napochodovali k urně i při referendu.

Navíc není nad to si v hospodě sednout k půllitru a pořádně si zanadávat na to, jak nám ti naši politici pijí krev, co všechno zase zvorali a kam nás to vedou. Ale co takové referendum? Na koho si můžeme zanadávat, když si vlastně rozhodneme sami? Politikům se můžeme za jejich postup částečně pomstít alespoň tím, že jim příště prostě nehodíme hlas. Ale jak se budeme, proboha, mstít sami sobě?