Tmavomodrý Jaroslav Ježek, génius s handicapem

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Kdo by neznal songy jako Život je jen náhoda, Klobouk ve křoví, Babička Mary či Tmavomodrý svět! Geniální Jaroslav Ježek, prakticky nevidomý a trpící nedoslýchavostí, toho za svůj život stihl opravdu hodně. Odešel v pouhých pětatřiceti letech, jeho písničky však přinášejí radost dodnes.

Ježkův Modrý pokoj v Kaprově ulici

Ježkův Modrý pokoj v Kaprově ulici,zdroj: Tomáš Nosil / Empresa Media / Profimedia

Nejen velký talent, píli a veselou povahu přidělil osud Jaroslavu Ježkovi (1906-1942), ale rovněž nemalou míru životních zkoušek. Na pražském Žižkově, kde provozoval otec Adolf Ježek svou krejčovskou dílnu, spatřil Jaroslav 25. září 1906 prvně světlo světa. Ne však příliš jasně, neboť už od dětství trpěl šedým zákalem, a po nezdařené oční operaci oslepl tříletý chlapec na jedno oko úplně. Druhým viděl jen slabě, další zákrok rodiče raději neriskovali. Přidal se hnisavý zánět uší, důsledek prodělané spály, a kvůli tomu celoživotní nedoslýchavost. Aby toho nebylo málo, v pořádku nebyly ani ledviny - jedna zakrnělá a druhá zbytnělá. Přes tento nepříliš skvělý životní start to Jaroslav Ježek nevzdal. Velkou oporou mu byla rodina, především o dva roky mladší sestra Jarmila. Právě díky ní později získal své první piano.

Z obecné školy přešel Jaroslav v roce 1914 do hradčanského ústavu pro nevidomé a slabozraké děti. Tady se naučil Braillovu písmu, vyzkoušel různé hudební nástroje a získal všeobecné muzikantské základy. Na vytouženou konzervatoř se kvůli slabému zraku málem nedostal, vlastní hudební improvizací ale nedůvěřivou komisi přesvědčil a byl přijat ke studiu skladby u K. B. Jiráka. "Každý, s kým se setkal, ho měl ihned rád. To byl vzácný dar, který ho odškodnil za nevýhody, jichž se mu jinak bohatě dostalo. Ježek žil v hudební sféře bez zábran a cítil se šťasten," vzpomíná hudební publicista a Ježkův spolužák z konzervatoře Václav Holzknecht.

Osudové setkání s V+W

Ježek pokračoval na mistrovské škole u Josefa Suka. "Jeho smělé, někdy příkré, ale vždy nové kombinace ve vedení hlasů, bohatý rytmus, zajímavá instrumentace, tvůrčí zanícení - to vše opravňuje k naději, že nám v něm roste skladatel, od kterého můžeme očekávat obohacení hudby mnohým překvapujícím a smělým projevem," charakterizoval talentovaného mladíka Mistr Suk. K tomu připočtěme pobyt v městě nad Seinou, kde se Jaroslav seznámil se soudobými trendy vážné hudby - a především s jazzem. Seznámení to bylo osudové, ostatně stejně jako jeho následné setkání s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem v roce 1928 po návratu z Paříže. Ano, fenomenální Osvobozené divadlo s trojicí známých jmen. Jedno z nich náleží Jaroslavu Ježkovi.

Původně avantgardní scéna Osvobozeného divadla se stala světem mladého muzikanta na další desítku let. Byl dvorním autorem i hudebním šéfem, skládal, dirigoval a hrál na piano. V režii slavného tria Ježek-Voskovec-Werich vznikaly svižné divadelní hry a nesmrtelné songy. Žižkovský rodák se neomezil jen na divadlo, skládal i muziku filmovou (Svět patří nám, Pudr a benzín, Hej-rup!, U nás v Kocourkově, Peníze nebo život) a také hudbu vážnou, kde se neobával využít jazzového potenciálu.

profimedia-0213441957

Busta Jaroslava Ježka na domě v Kaprově ulici,zdroj:Tomáš Nosil / Empresa Media / Profimedia

"Jarda Ježek – to byla zvláštní osobnost. Neoplýval nijak krásou, nejenže špatně viděl, dokonce i špatně slyšel. Když však zasedl ve společnosti ke klavíru a hmátl do kláves, tak mohli jít všichni donchuáni do háje. Nejkrásnější děvčata byla kolem piana a existoval pro ně jen on. Fantastická vitalita z něho přímo živelně vyzařovala," vzpomínal herec František Filipovský. "Vážil jsem si ho jako člověka vzácných lidských vlastností. Byl přirozený, nepovyšoval se, družný, ke každému se choval vlídně a přátelsky, i když si uměl lidi také dobírat, a pak se dlouho smál vydařenému šprýmu."

V Americe nebyl Ježek šťastný

S postupným zhoršováním politické situace se Osvobozené divadlo stále víc přiklánělo k politické satiře. Kvůli hře Osel a stín protestovalo nacistické Německo pro urážku hlavy státu (osel promlouvá hlasem Adolf Hitlera apod.). U českých fašistů a německých nacistů byli Werich s Voskovcem zapsaní na černé listině. Po nejrůznějších peripetiích byla nakonec divadlu odebrána koncese. V předvečer premiéry Nestroyovy frašky Hlava proti Mihuli bylo Osvobozené divadlo 9. listopadu 1938 definitivně uzavřeno.

Trojlístek přátel odešel do emigrace. "Co si bral s sebou? Vzal si Babičku, od Smetany chtěl České tance, a Bibli," dozvídáme se od Jaroslavovy sestry. Ježek s Werichem následovali Voskovce, který 31. prosince 1938 odletěl do Paříže. V lednu následujícího roku pak odcestovali lodí Aquitania do Spojených států.

Ježek přijal v New Yorku místo sbormistra amatérského Československého pěveckého sboru a vyučoval hudbu. Sám založil ženský pěvecký sbor Zpěvokol, kde jej čekalo šťastné seznámení s Frances neboli Františkou Bečákovou, jeho poslední láskou. Děvče "zpod hradu Buchlova" se stalo Ježkovi, kterému se zhoršovaly zdravotní problémy a nebyl navíc v Americe příliš šťastný, silnou oporou. "Kdyby 'Ježura' nepoznal v Americe Frances, její obětavost a lásku i skvělé kuchařské umění, zemřel by mnohem dřív," tvrdil Jan Werich. Společná domácnost mladého páru poskytla útočiště mnohým přátelům z různých koutů světa, mimo jiné i Bohuslavovi Martinů.

Tmavomodrý svět

Jaroslavovi se však krátil vyměřený čas. Ještě se stihl oženit s milovanou Frances. O tři dny později, 1. ledna 1942, zemřel v pouhých pětatřiceti letech. Urna s jeho popelem byla po válce odvezena zpět domů. Než ji 5. ledna 1947 uložili na pražských Olšanských hřbitovech, přechodně setrvala v tzv. Modrém pokoji v Kaprově ulici č. 10/45, kam se rodina Ježkova přestěhovala už ve dvacátých letech.

Modrý pokoj existuje dodnes. Od roku 1983 je v bytě, který maminka Františka během války udržovala pro Jaroslavův očekávaný návrat, umístěn Památník Jaroslava Ježka-Modrý pokoj, spravovaný hudebně-historickým oddělením Českého muzea hudby. František Zelenka, architekt z Osvobozeného divadla, jej navrhl ve stylu funkcionalismu speciálně pro svého přítele, který ztrácel poslední zbytky zraku. Co v pokoji uvidíme? Původní zařízení, Jaroslavův klavír, sbírku desek, knihovnu i unikátní housle ze sirek. A samozřejmě oblíbenou modrou barvu. Tmavomodrý strop, světle modré stěny. "Ta je jistě modrá," zaradoval se už nevidomý Ježek, když dostal od Wericha ve svůj poslední Štědrý večer kravatu.

Jaroslavovu oblibu modré barvy připomíná i Václav Holzknecht: "Vzbuzovala v něm pocity, které u normálně vidoucích lidí asi neexistují… Psal na modrém papíře, používal modrých obálek, kupoval si často modré košile, kravaty i šaty... Láska k modři vyvěrala z něho a nepotřebovala předloh. Byla jednou z jeho vlastností."

Tagy: Česko hudba domácí Československo film a divadlo dějiny a fakta hudební skladatel česká hudba Osvobozené divadlo

Zdroje: vlastní