Muž, jehož hudba nadchla Johanna Sebastiana Bacha

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Jeden z nejoriginálnějších hudebních géniů baroka. Působivá hudba louňovického rodáka Jana Dismase Zelenky udivuje a dojímá i na dnešních koncertních pódiích, tak jako uchvacovala jeho současníky, včetně slavného Johanna Sebastiana Bacha.

Jan Dimas Zelenka

Jan Dimas Zelenka,zdroj: Archiv

"Zelenka je dokonalý virtuos, jehož velkou slávu zná celý svět, a který dokáže svou působivou hudbou nadchnout lidské duše pro Boží čest tak, že již zde na zemi mohou okusit radost nebeskou." (Kittel, 1740)

"Český Bach", originální barokní skladatel Jan Dismas Zelenka (1679 – 1745) přišel na svět v Louňovicích pod Blaníkem v roce 1679, a pokřtěn byl 16. října téhož roku jménem Jan Lukáš. Nezvyklý Dismas, který v budoucnu zamotal hlavu nejednomu "zelenkologovi", se objevil teprve za dob jeho pražských studií. Oproti divokým spekulacím o tajemné vině a následné kajícnosti (Dismas byl dobrý "lotr po pravici", kterému při ukřižování slíbil Kristus ráj) se pravděpodobně jednalo o biřmovací jméno.

Jakožto prvorozený syn Jiříka Zelenky Bavorovského, místního varhaníka a učitele, získal chlapec své první hudební vzdělání od otce. V pozdějších studiích pak pokračoval Jan na jezuitské koleji pražského Klementina za pomoci hraběte Hartiga. Důvody šlechtické podpory venkovského a ne zrovna nejmladšího hudebníka sice neznáme, jisté však je, že Hartig neomylně rozpoznal Zelenkův výjimečný talent, a zprostředkoval mu místo violonisty (violon je obdobou kontrabasu) v drážďanské dvorní kapele Augusta II. Silného.

August der Starke (August Silný, 1670 – 1733) byl, jak jméno napovídá, silnou osobností duchem i tělem. Kromě herkulovské postavy vynikal obzvláštní fyzickou silou, a holýma rukama zvládl přelomit koňskou podkovu, což ostatně neopomenul zaznamenat k 15. únoru 1711.

Velký mecenáš umění vybudoval z Drážďan jednu z nejkrásnějších evropských metropolí, jejíž dvůr proslul výtečnými hudebníky. Také Zwinger či slavná míšeňská porcelánka vznikly jeho zásluhou. August II. Mocný, jak saského kurfiřta, a od roku 1697 svého krále nazývali Poláci, byl nicméně i vyhlášeným sukničkářem, a počet jeho levobočků šel do desítek. Patřil mezi ně například francouzský maršálek Mořic Saský, pradědeček francouzské spisovatelky George Sandové.

Postarší, ale nadaný student

Třicátník Zelenka s osobitým stylem a kompozičními zkušenostmi nastoupil do Drážďan kolem roku 1710. Snad k jeho dodnes udivující originalitě přispěl právě fakt, že solidní hudební vzdělání získal teprve v pokročilejším věku. (Ostatně on sám nazývá své dílo "spíše plodem píle žáka vedeného silou dobrotivé přírody, nežli prací cvičeného mistra".) Doplnil si je ve Vídni u proslulého J. J. Fuxe, u něhož se kompozičnímu umění učil i Mozart. Pravděpodobná, ač nedoložená, je rovněž Zelenkova cesta do Itálie, kde se měl v Benátkách setkat s Vivaldim.

Zelenka dosáhl v Drážďanech vysokého postavení a uznání. Stal se dvorním kapelníkem, chrámovým skladatelem i správcem panovnické hudební sbírky. Jeho kompoziční mistrovství bylo proslulé a přineslo mu uznání takových osobností jako Bach či Telemann. V oslavné básni J. G. Kittela z roku 1740, popisující členy drážďanské královské kapely, je Jan Dismas umístěn na jednom z předních míst. Navíc se těšil obzvláštní přízni panovníkovy manželky, jíž také věnoval některé ze svých skladeb.

Zelenka byl rovněž význačným pedagogem. V drážďanské dvorní kapele, kde za jeho éry působily evropské hudební špičky, měl na starosti italské zpěváky i chlapecké sboristy (mnohé z Čech, mezi něž patřil i budoucí houslový virtuos František Benda). Mnohým talentovaným jedincům platil dvůr hudební vzdělání, aby později využil jejich služeb.

Skladby pro kastráty

Některé ze Zelenkových skladeb byly psány, jak bylo tehdy zvykem, i pro kastráty. Jejich hlas byl vysoký jako ženský soprán či mezzosoprán, ovšem se silou hlasu mužského. Největší proslulosti dosáhli v italské barokní opeře.

Mezi nejslavnější celebrity patřili Carlo Broschi neboli Farinelli, a Caffarelli, vlastním jménem Gaetano Majorano. "Zpěvák králů" Farinelli se stal legendou už za svého života. Dokázal prý udržet tón tak dlouho, až se posluchači domnívali, že kdesi ukrývá hudební nástroj, znějící jako jeho hlas, a on sám se mezitím nenápadně nadechuje. Zvládl celé tři a půl oktávy, a na jeden nádech dal okolo 200 tónů.

Později se nechal zaměstnat španělskou královskou rodinou s úkolem vyléčit deprese Filipa V. svým každodenním zpěvem. Na sklonku života se v Boloni obklopil uměleckými sbírkami, psal verše, skládal hudbu a občas zazpíval. Mezi slavné Farinelliho návštěvníky patřil nejen Mozart či Gluck, ale také Casanova či dokonce císař Josef II. Od praktik tohoto druhu se počalo upouštět až v 19. století, poslední zpěvák-kastrát Alessandro Moreschi, který zákrok podstoupil v raném dětství ze zdravotních důvodů, zemřel až v roce 1922.

Korunovační skladba a trezorové dílo

Při příležitosti korunovace císaře Karla VI. českým králem se Zelenka opět podíval domů - byl totiž pověřen sepsáním oslavné korunovační skladby. Výpravnému svatováclavskému melodramatu Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona (Pod olivovníkem míru a palmou ctnosti Koruna česká nádherně září celému světu) se dostalo vedle opery vídeňského Fuxe, jinak Zelenkova učitele, největší pozornosti. Zelenka dílo napsal, nacvičil, a za přítomnosti královského páru sám excelentně oddirigoval v pražském Klementinu v září 1723.

Po návratu do Drážďan nastala doba Zelenkova největšího nasazení, tehdy vznikla i větší část z jeho cca 250 skladeb. "Kirchen-Compositeur" komponuje především chrámovou hudbu, tedy mše, oratoria, litanie, žalmy apod.

Změny nastaly po smrti Augusta Silného v roce 1733. Jeho nástupce August III. preferoval Johanna Adolfa Hasseho s jeho neméně slavnou manželkou, operní divou evropského věhlasu Faustinou Bordoniovou, pro kterou kromě manžela psali árie velikáni jako Händel, Pergolesi či Albinoni. Skončil čas barokní velkoleposti ve prospěch hudby líbivější, prostší a méně náročné. Začala nová doba.

Poslední své dny prožil Jan Dismas, trpící chronickou srdeční vadou, během války s Pruskem. Zemřel v okupovaných Drážďanech v noci z 22. na 23. prosince 1745, pochován byl pak na Štědrý den ráno.

Dílo barokního novátora bylo "znovuobjeveno" teprve ve 20. století. Po léta totiž jakožto výlučný majetek saského panovníka leželo v archívních skříních, a nesmělo se opisovat ani vydávat. Zákaz se občas podařilo porušit, například syn Johanna Sebastiana Bacha opsal pro svého otce Zelenkovo Magnificat.

Mnoho Zelenkových děl zůstalo nenávratně ztraceno kvůli bombardování Drážďan, navíc množství dochovaných svazků ze zničené knihovny putovalo po válce do Sovětského Svazu, kde se nad nimi zavřela voda. Inu kdo ví, možná se tedy ještě v budoucnu nějaké neznámé Zelenkovy "novinky" dočkáme…

Tagy: Česko domácí umění a kultura dějiny a fakta česká hudba české dějiny

Zdroje: vlastní