Růžena Nasková - dobrácká tetička, které nešly potvory

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Slavná herečka pražského Národního divadla, vypravěčka pohádek i rozšafná tetička z prvorepublikových filmových snímků. Růžena Nasková, noblesní žena s krásným hlasem.

Růžena Nasková

Růžena Nasková,zdroj: Wikipedie.cz

Růžena Nasková, dívčím jménem Nosková (1884-1960) se narodila v Praze 28. listopadu 1884 jako mladší dcera úředníka pražského magistrátu Josefa Noska. Maminka Josefa, rozená Bučinová, pocházela z Chocerad. Vysoké nad Jizerou, kam rodina jezdívala na prázdniny, bylo zase rodištěm otcovým. Seriózní tatínek, zabezpečující úřednickým platem manželku a dvě dcery (starší Helena Malířová se později stala spisovatelkou), býval v mládí žurnalistou bouřlivého naturelu a spolupracovníkem Jana Nerudy.

"Tatínkův život jsme poznaly až po jeho smrti, z deníku, který nám doplnil a ujasnil mnoho z toho, več jsme nevěřily, když nám o tom někdo ze starých příbuzných něco napověděl. Tatínek sám o své minulosti nikdy nevyprávěl a z jeho úst, která se dovedla jen moudře a shovívavě usmívat, neboť hlasitě se smát jsme ho nikdy neslyšely, byla by zněla neuvěřitelně historie o divochu a bouřliváku," píše Růžena Nasková ve své vzpomínkové knize Jak šel život.

Dětství v "Americe"

Magistrátní úředník Nosek, mající na starosti trh na Karlově náměstí, získal k obývání jeden ze dvou zahradních domků u tzv. Vily Amerika na Novém Městě pražském. Jeho dcera mohla tedy později prohlásit: "Představte si, narodila jsem se v Americe!" Dnešní Muzeum Antonína Dvořáka, neboli Vila Amerika alias Michnův letohrádek v ulici Ke Karlovu, dílo barokního mistra Kiliana Ignaze Dientzenhofera, doznalo během své existence několika podivuhodných proměn. Z původního majetku hraběte Michny z Vacínova vznikla zahradní restaurace Amerika, chudinský ústav, muzeum školních pomůcek a dívčí gymnázium Minerva. Dokonce se zde po určitý čas popásal dobytek.

Jednoznačně skvělé místo pro dobrodružství dcer pana Noska. Zdrojem nevšedních zážitků se stávali pacienti blízkého ústavu pro choromyslné, kde Růženka obdivovala černovlasou krasavici Viktorku, která přivazovala své dlouhé kadeře na mříže a prozpěvovala operní árie. A vedlejší patologický ústav? Tam se pro změnu přes léto sušili kostlivci. "Stávali nebo seděli si tam jako na besedě a já se jich nikdy nebála," píše Nasková, která je zvykla vídat odmala, a připadalo jí, "že jsou šťastní a že se na mě dokonce smějí".

Nedaleko zahradního domku bývalo také shromaždiště tzv. šupáků, rozesílaných odsud "šupem" do jejich rodných obcí. "Potulní muzikanti, cikáni, poběhlice s dětmi nesenými jako ranec v šátku na zádech, šlejfíři, žebráci, a dokonce tam jednou přenocovali dva vousatí řečtí mniši." Ani veselý správce, který měl zdejší společnost na starosti, neunikl Růženčině pozornosti. "Jé, pan Tůma," vykřikovala při spatření žalářníka z opery Dalibor v Národním divadle. "Měl právě takový veliký kruh se spoustou klíčů jako můj přítel z Ameriky." A když se k tomu všemu přidala i parta dětí z Bojiště, "nemohlo být krásnějšího dětství nad ono, jež jsem si žila v Americe!"

Umělecké sklony obou dcer nebyly otci po chuti

Děvčata Noskova podědila otcovy umělecké sklony, což se ovšem svědomité hlavě rodiny příliš nezamlouvalo. Kromě překvapivé volnosti ve výběru četby dovolil sice s mírnou nechutí občasné návštěvy divadla a výuku hudby, ovšem budoucnost svých ratolestí spatřoval v manželském svazku, a nikoliv v neseriózní umělecké sféře.

Růženka tedy recitovala divadelní party kamenným Braunovým lvicím, střežícím schodiště vily Amerika, méně průbojná Helenka, jež byla literárního zaměření, tajně psávala do šuplíku. V osmnácti letech se odvážila pochlubit svým emancipačně laděným dramatem, "kterým měl být zapřisáhlý nepřítel literatury v rodině poražen a získán," vzpomíná Růžena Nasková, deklamátorka odvážného dílka. "Četla jsem s velkou vervou a občas jsem mrkla po tatínkovi, který seděl mlčky, pokuřuje viržinku, bez které jsem ho nikdy v životě neviděla, díval se studeně a bez zájmu do prázdna, a když jsem skončila, vstal, ani se nepodíval na Helenku, která křídově bledá, s bušícím srdcem očekávala soud, a řekl tiše, mrazivě jediné slovo: Nesmysl. Vzal klobouk a odešel z domu." V rámci zachování rodinného pokoje děvčata nadále tvořila v utajení.

Teprve po otcově smrti začala dvaadvacetiletá Helena vyučovat hru na klavír a publikovat své povídky a verše, Růženka se pustila do studia zpěvu a hodin herectví u Marie Hübnerové a Otilie Sklenářové-Malé. Překonala tak počáteční neúspěch a ledovou sprchu od zbožňované herecké legendy Hany Kvapilové, která zdrcené adeptce soukromého vyučování vytkla špatnou deklamaci, nadměrnou výšku i nevelkou krásu. Její předpověď, že pro herectví se dívka vůbec nehodí, se naštěstí nenaplnila - Růžena Nasková nakonec strávila na divadelních prknech celý svůj život.

Potvory jí moc nešly

První štací po ukončení studia byl tříletý pobyt v Lublani, kdy se Růžena musela během jednoho měsíce naučit slovinsky. V srpnu 1907 přišlo vytoužené trvalé angažmá v Národním divadle. Setrvala zde až do roku 1948. Během své divadelní kariéry ztvárnila Růžena Nasková Markétku ve Faustovi, Kleopatru v Egyptské noci, Paní kněžnu v Lucerně, Vévodkyni frýdlantskou ve Valdštejnovi, ale i Královnu loutek v baletu Louskáček či překvapivě Oberona ve Snu noci svatojánské a mnoho jiných postav. Excelovala v rolích dramatických i komických a s noblesou zvládala především matky či ženy-hrdinky. Jen "potvory" jí příliš nešly.

A osobní život? Manželství s malířem a ilustrátorem Františkem Xaverem Naskem (1884-1959), za něhož se provdala v roce 1910 na Staroměstské radnici, zůstalo bohužel bezdětné. Vzali se pak ještě jednou, o třicet let později ve smíchovském kostele. Naske totiž nejprve z církve vystoupil, ale později se do ní opět vrátil. Svou ženu často maloval v jejích rolích a rovněž pro ni navrhoval divadelní kostýmy.

Přestože přednost mělo především a téměř výhradně divadlo, objevila se paní Růžena i v několika rolích filmových, povětšinou v postavách starších moudrých žen, i když třeba babička Brychtová z komedie Příklady táhnou Miroslava Cikána zvládala díky své vnučce Nataše Gollové střílet z luku a trampovat. Spatřit jsme ji mohli s Jindřichem Plachtou U pěti veverek, v Tetičce Martina Friče spolu s Ferencem Futuristou a Františkem Smolíkem i v dalších filmových snímcích. Tím úplně prvním byl němý Ahasver z roku 1915.

Hereččin kultivovaný hlasový projev využíval hojně Československý rozhlas, kde Růžena Nasková čítávala české klasiky, pohádky pro děti či recitovala. Méně známé jsou její překlady ze slovinštiny a skládání šansonů. Všestranná umělkyně zemřela v Praze 17. června 1960. Snad by byl tatínek nakonec přece jen potěšen uměleckými úspěchy svých dvou dcer: Helena se stala uznávanou spisovatelkou a Růžena získala roku 1947 titul národní umělkyně.

Tagy: Česko domácí Český film film a divadlo dějiny a fakta české filmy

Zdroje: vlastní