Trefné vyjádření Zdeňka Svěráka najdeme v knižní poctě slavné herečce od Aleše Cibulky s podtitulem "Život tropí hlouposti". Její protagonistka Nataša Gollová, vlastním jménem Hodáčová, přišla na svět v Brně 27. února 1912. Křestní jméno vybrali rodiče dle stejnojmenné hrdinky Tolstého Vojny a míru, příjmení si "Naška" zvolila podle dědečka, významného historika a diplomata Jaroslava Golla, u něhož bral soukromé hodiny během svých pražských studií i budoucí poslední rakouský císař Karel I.

Otec JUDr. František Xaver Hodáč byl poslancem parlamentu, profesorem ČVUT a později generálním tajemníkem Ústředního svazu československých průmyslníků. Starší bratr Ivan (1910-1993) se stal československým automobilovým závodníkem, nevlastní sestra Marcella, dcera naší první filmové star Anduly Sedláčkové, si rovněž zvolila filmovou dráhu. Pro úplnost připomeňme Natašinu maminku a její malování.

Vzdělaná dívka s velkým smyslem pro humor

"Lída Baarová je nejkrásnější, Adina Mandlová nejsvůdnější a Nataša Gollová nejvzdělanější," říkalo se o třech slavných hvězdách prvorepublikového českého filmu. O Nataše to platilo beze zbytku.

"Snobství nesnášela a přátelství, které rozdávala, bylo spolehlivé. Byla s ní ohromná legrace," vzpomínal na svou hereckou partnerku s velkým smyslem pro humor Svatopluk Beneš. Coby slušně vychovaná dívka ovládala Nataša čtyři světové jazyky, jezdila na koni, hrála na klavír a neměla ráda vulgární řeči. Ani konvence. Vyměnila tedy pražskou Filozofickou fakultu UK za soukromé studium tance a herectví.

V roce 1932 se v Paříži zúčastnila mezinárodní choreografické soutěže. V roli 'Ptáka snů' účinkovala v baletním představení Podvečer parného dne. Soubor získal bronzovou medaili a dvacetiletá tanečnice svou první lásku. S o šestnáct let starším avantgardním básníkem rumunsko-židovského původu Tristanem Tzarou se seznámila v ateliéru Josefa Šímy. Natašin portrét od známého malíře visí dnes v jihlavské Oblastní galerii Vysočiny. K Tzarovi se váže pěkná historka o výběru jména pro nový umělecký směr: 'otec dadaismu' prý otevřel slovník a do náhodného místa zabodl nůž. Trefil dětské slůvko dada (houpací koník) - a kýžený název byl na světě.

Vztah na dálku nevydržel a oživit se ho nezdařilo ani v poválečné době. Další partner bezprostřední a veselé Našky František Vnouček alias sympatický učitel z filmu Cesta do hlubin študákovy duše také nebyl tím pravým. Už proto, že dlouho tajil svou homosexuální orientaci.

Natašu Gollovou máme spojenou především se stříbrným plátnem, excelovala však i na divadelních prknech: Bratislava, Olomouc, Divadlo na Vinohradech v Praze. Všechny role zastínila filmová sláva.

První a zároveň jedinou větu celého filmu pronesla Nataša v roce 1932 ve snímku Kantor Ideál režiséra Martina Friče. V Krňanského Bezdětné a v Binovcově Naší jedenáctce už na tom byla podstatně líp. Příklady táhnou Miroslava Cikána, kde coby vysokoškolačka Jiřina učí svou babičku Růženu Naskovou trampovat a střílet z luku, ukázaly pak naplno její komediální talent. Role moderní crazy girl se jen hrnuly. Roku 1939 natočila Nataša hned několik nezapomenutelných snímků ve dvojici se slavným lamačem ženských srdcí Oldřichem Novým. Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda, Kristián či o dva roky starší Roztomilý člověk potěší oko diváka dodnes.

Láska se Söhnelem Nataše po válce přitížila

Za okupace byla nejprve kvůli svému otci, významnému politikovi Hodáčovi v nemilosti, později ji vedení tehdejších ateliérů trpělo. Když tedy obdržela nabídku role v jediném německém filmu, v němž kdy účinkovala, přijala. Ačkoliv snímek Vrať se ke mně zpět byl pouhou lehkou komedií o žárlivosti, vynesl jí nálepku kolaborantky.

Rovněž vztah s dalším osudovým mužem jejího života, Wilhelmem Söhnelem, šéfujícím během okupačních let barrandovským ateliérům, jí velkou popularitu nezískal. "Willy", původem z Rychvaldu na severní Moravě, vyměnil Natašu za svou předchozí partnerku Adinu Mandlovou a obě zamilované slečny se kvůli němu nadobro rozkmotřily.

Ačkoliv Söhnel obdržel po válce čestné občanství za pomoc českému filmu za okupace (odebrané po roce 1948), Nataše její láska přitížila. I obětavému dobrovolnickému nasazení v terezínském ghettu v květnu 1945, kde těžce onemocněla skvrnitým tyfem, byla pak přisuzována snaha o odčinění kolaborace. Teprve když se prokázalo, že rozšiřovala protinacistické letáky a zprostředkovávala spojení mezi partyzány, bylo řízení proti Gollové zastaveno.

V roce 1947 získala angažmá v Českých Budějovicích dík režisérovi Jihočeského divadla Karlu Konstantinovi (1903-1961). Ten se stal posléze Natašiným partnerem a manželem, svazek však zůstal bezdětný. Konstantin se navíc nezříkal alkoholu, čemuž naučil i svou ženu.

Na nepříliš veselém konci se podepsal i alkohol

Skoro čtyřicetiletou prvorepublikovou hvězdu mohli diváci znovu spatřit jako Kateřinu-Sirael v historické komedii Císařův pekař - Pekařův císař (1951), o což se rozhodující měrou zasloužil Jan Werich. Pro zajímavost - v původní divadelní hře Osvobozeného divadla s titulem Golem hrála tuto roli Hana Vítová, císaře Rudolfa ztvárnil Miloš Nedbal. Werich Gollovou přijal i do svého Divadla satiry, pozdějšího ABC.

A filmy? Nataša se mihla ve Sňatcích z rozumu a Herzově Spalovači mrtvol, nezapomenutelnou tetou Fany byla Jiřímu Hrzánovi v Podskalského komedii Drahé tety a já (1974). Poslední filmovou rolí byla Konečná stanice režiséra Balíka z roku 1981, odehrávající se v domově důchodců.

Tam skončila i životní pouť Nataši Gollové. Na jejím nepříliš veselém konci se podepsalo onemocnění kyčlí a několik závažných operací. A také Natašin více než kladný vztah k alkoholu. Svůj velký byt v domě na Janáčkově nábřeží musela později vyměnit za garsonku ve Štěpánské ulici, kde se někdejší slavná herečka stala stálou návštěvnicí restaurace Šumava. Když už naléhavě potřebovala odbornou péči, přesvědčili ji přátelé, aby se přestěhovala do domova důchodců v Praze-Krči. Přesto neztrácela optimismus a stále se ráda smála ("jako když vysypou fůru uhlí", jak s chutí prohlašovala). Bezstarostná Eva, co zásadně chodila domů oknem, zemřela ve spánku 29. října 1988 ve věku šestasedmdesáti let.

O její smrti přineslo tehdejší Rudé právo krátkou noticku. Za čtrnáct dní otisklo i dopis čtenáře stěžujícího si, že zpráva o prvorepublikové herečce byla "výraznější" než informace o úmrtí jedné ze zakládajících členek KSČ.

Deset let nato zvítězila komedie Eva tropí hlouposti v anketě o nejoblíbenější film třicátých let.