Martin Frič: Geniální režisér, jehož filmy zná každý Čech

GALERIE MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Klasik našeho prvorepublikového filmu, jeden z nejplodnějších československých režisérů. Má na svém kontě takové snímky jako Kristián, Anton Špelec, ostrostřelec, Eva tropí hlouposti, Hej rup, Škola, základ života, Cesta do hlubin študákovy duše a nespočet dalších. Za jeden rok dokázal Martin Frič natočit i šest filmů.

Škola, základ života

Škola, základ života,zdroj: UFA

"Když jsem několik dnů nedělal film, měl jsem pocit prázdna," nechal se kdysi slyšet. A opravdu, v množství Fričových děl není vůbec snadné se vyznat, však jich vytvořil celých osmdesát. Kromě režisérské profese zvládal i další. Byl filmovým výtvarníkem, laborantem, scenáristou, kameramanem a občas i hercem.

Martin neboli Mac Frič (1902 - 1968) přišel na svět 29. března 1902 v Praze. Orientace ve slavné a rozvětvené rodině Fričů je ovšem nemalým oříškem. Nalezneme v ní pradědečka Josefa Františka, obhájce Karla Havlíčka Borovského, jakož i bojovného vůdce studentských bouří roku 1848 J. V. Friče. A také strýce Alberta Vojtěcha, milovníka indiánů a "lovce kaktusů". Fričův otec spolupracoval s Františkem Křižíkem a věnoval se létání, což chtěl původně napodobit i malý Martin.

Tatínek však snil o vzdělání solidnějším a synka zapsal na soukromou obchodní školu. Své nechuti dal Martin průchod přeběhnutím na školu uměleckoprůmyslovou. Odtud už nebylo daleko k lákadlu největšímu - k filmu.

Kýč kýčů natočený doma v kuchyni

Mladík vystupoval v Rokoku a kabaretu Červená sedma, navrhoval plakáty k filmovým snímkům. Tím prvním je Dáma s malou nožkou. Příště pomohl se scénářem či ve filmové laboratoři, jindy se postavil za kameru i před ni (Venoušek a Stázička, Bílý ráj), později třeba jako Holmes v Lelíčkovi ve službách Sherlocka Holmese z roku 1932, kdy už dávno pevně seděl v režisérském křesle.

Fričovou samostatnou prvotinou je němý snímek Páter Vojtěch z roku 1928. Předtím však stvořil pod dohledem Emana Fialy Proč se nesměješ, podle jeho vlastních slov "kýč kýčů". Doma v kuchyni. I rodina musela přispět zastavením rodinných šperků, náklady na výrobu nebyly totiž zrovna malé. Navíc užíval Frič nezvyklých efektů jako umělých blesků a deště. Výsledek byl více než uspokojivý a mladý muž byl zařazen "nadějné filmaře".

Suzanne_Marwille069

Suzanne Marwille a Martin Frič (vpravo) na chatě u herce Antonína Novotného,zdroj:Kinorevue 1940/1941

Malou roličku si Frič vystřihl i ve zmíněném Páteru Vojtěchovi, kde hlavní postavy ztvárnili Karel Lamač a herečka Suzanne Marwille. Ta se zanedlouho stala Fričovou ženou. Byla sice o sedm let starší, dvakrát rozvedená a s dvěma dětmi, manželství přesto vydrželo třicet let.

Osudová Suzanne

Dnes už jméno Suzanne Marwille, ve skutečnosti Marta Schöllerová (1895 - 1962), osloví patrně jen filmové nadšence, ve dvacátých letech však byla jednou z nejzářivějších filmových hvězd našeho (němého) filmu. Uhrančivý pohled pronikavých černých očí, zajímavý obličej a překvapivě i sportovní výkony ji předurčovaly k rolím osudových žen.

Suzanne/Marta pocházela z rodiny žižkovského vrchního poštovního oficiála a pro film ji objevil režisér Václav Binovec, u něhož byla rovněž produkční, scenáristkou, dramaturgyní a uměleckou vedoucí. Excelovala v Láskách slečny Věry, Románu boxera, Sivookém démonovi nebo Černých myslivcích, ale i v hororovém zpracování Erbenových Svatebních košil či Marwille detektivem.

Mimochodem, za "Marwille" mohl jeden z jejích partnerů a její objevitel pro svět filmu, režisér Václav Binovec. Jeho uměleckým pseudonymem byl "Willy T. Bronx", a anglický znějící hereččin přídomek byl jednoduše sloučeninou jmen Marta a Willy.

Marta/Suzanne se provdala celkem třikrát, naposledy za Martina Friče (1928), který adoptoval její dvě dcery z předchozích svazků. I v jeho filmech si zahrála (Páter Vojtěch, Chudá holka, Vše pro lásku, Varhaník u sv. Víta), leč nástup zvukového filmu znamenal pro "Marwille" s nezvyklým hlasem ústup ze slávy. Jako princezna Anna Luisa se objevila třeba ještě v Pobočníkovi Jeho Výsosti. Jejím posledním snímkem byli Čapkovi Hordubalové z roku 1937, kde ztvárnila mlčenlivou Polanu. Velká filmová star zemřela 14. ledna 1962 v Praze v nedožitých sedmašedesáti letech.

Točil za každého režimu

Zpět však k filmové tvorbě Martina Friče. Slavných až legendárních filmových snímků natočil neuvěřitelné množství, navíc s výtečnými herci. Nezapomenutelný Vlasta Burian (To neznáte Hadimršku, Anton Špelec, ostrostřelec, Pobočník Jeho Výsosti, U snědeného krámu, Tři vejce do skla, Baron Prášil), Hugo Haas (Život je pes, Mravnost nade vše, Mazlíček, Jedenácté přikázání, Ať žije nebožtík) či Oldřich Nový (Kristián, Eva tropí hlouposti, Roztomilý člověk, Hotel Modrá hvězda, Valentin Dobrotivý), Jindřich Plachta, Theodor Pištěk a další. Jak herců, tak filmů bylo samozřejmě víc, z ženských protějšků jmenujme alespoň Natašu Gollovou, Růženu Naskovou, Hanu Vítovou či Adinu Mandlovou.

Frič se věnoval i slovenskému filmu - pod jeho taktovkou vznikl roku 1935 Jánošík s Palo Bielikem, který se objevil i ve snímku Hordubalové  (1937). Se slavnou dvojicí V+W vznikly Svět patří nám a Hej-rup, při jehož natáčení došlo k tragické nehodě. Pod parním válcem, žehlícím ve známé scéně kalhoty, nalezl nešťastnou náhodou smrt herec Adolf Marek, na něhož spadla dekorace, a on nestihl rozjetému stroji uhnout.

A za okupace? Frič sice pracovat mohl, leč za cenu natáčení též německých filmů. Však ho za to po válce nepochválili. Některé snímky tehdy vzniklé patří přesto do zlatého fondu naší kinematografie. Muzikantská Liduška (1940), Roztomilý člověk (1941), Hotel Modrá hvězda (1941), Valentin Dobrotivý (1942), z roku 1944 Prstýnek s Otomarem Korbelářem a Počestné paní pardubické.

Po válce natočil Třináctý revír a Čapkovy povídky. Pak přišel Únor. A přiznejme si, Frič nebyl právě odbojářem. Vytvoří ještě Pytlákovou schovanku, parodii na romantické příběhy s Oldřichem Novým a Hanou Vítovou. Nicméně svezl se s proudem a vstoupil do Strany, a tak jej namísto sladkých komedií čekaly perly jako Polibek ze stadionu, Zocelení či Povodeň.

Přesto i zde se najdou dílka nadčasová - Císařův pekař - Pekařův císař z rudolfínské Prahy (ten nepotěšil ministra kultury Nejedlého, a Frič směl další dva roky točit pouze dokumenty) s Janem Werichem a někdejší hvězdou Natašou Gollovou, Princezna se zlatou hvězdou, bavící po léta dětské diváky i přes poněkud budovatelskou notu, která podstatně více zazněla v Dařbujánu a Pandrholovi či Psohlavcích.

To už se Frič dlouhou dobu potýkal s alkoholem. Vše výrazně zhoršila smrt milované manželky. Když v roce 1958 natáčel sondu do života alkoholiků Dnes naposled, byla tak trochu o něm. Martin Frič skončil v protialkoholním zařízení.

Úleva i smrt v Šedesátkách

Šedesátá léta přinesla uvolnění. A ulevilo se i jemu. Z oněch dob pochází Hvězda zvaná pelyněk s tématem rumburské vzpoury či Lidé z maringotek v hlavní roli s Janem Třískou, televizní komedie MedvědJanem Werichem i Námluvy s Vlastou Chramostovou.

Posledním snímkem nezdolného režiséra je ironická komedie o neúspěšném zloději Nejlepší ženská mého životaJiřím Sovákem, tehdejším častým filmovým partnerem. Svůj sen natočit film o Lidicích už Frič neuskutečnil.

V srpnu 1968 jeho život skončil. A to poněkud zvláštním způsobem. Po návratu z léčebny Frič poctivě abstinoval a alkoholu se nedotkl několik let. Věděl, že jediná sklenka se mu může stát osudnou. Přesto měl ve skříni láhev oblíbeného koňaku, kterou občas ukazoval podivujícím se návštěvám. "Jednou, až mi bude všecko fuk, si z toho báječnýho koňáčku naleju pořádnýho frťana," pravil prý dle svědectví Miloše Formana.

Jednadvacátého srpna 1968 vtrhla na československé území okupační vojska. A Martin Frič si otevřel láhev. Našli jej druhý den v bezvědomí. Zemřel v krčské nemocnici 26. srpna. Odpočívá po boku své ženy, nevlastní dcery Marty a Zdeny Babkové-Snopkové, sestřenice Lídy Baarové, na hřbitově v Přední Kopanině v Praze 6.

Tagy: Česko domácí umění a kultura film a divadlo dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: vlastní