Vznik snímku Gándhí z roku 1982 byl noční můrou pro všechny zúčastněné. Přes dvacet let trvalo, než se vůbec podařilo vyřídit veškerá povolení natáčet v původních lokacích v Indii a Jihoafrické republice, kde vůdce indického hnutí za nezávislost Mahátma Gándhí (1869-1948) opravdu žil. Ambiciózní plán režiséra Richarda Attenborougha také neustále narušovaly tamní politické konflikty a výjimečné stavy.

Samotné natáčení pak nebylo o nic méně náročné. Počítačová technika byla tou dobou ještě v plenkách, a tak v davových scénách musel účinkovat kompars. Příkazy z amplionů fungovaly spíš hůře než lépe, protože uřídit na dálku tisíce lidí nebyla žádná legrace.

Jedinečná v dějinách kinematografie je pak scéna pohřebního průvodu na konci filmu, kdy nesou Gándhího tělo na hranici, kde má být dle hinduistické tradice spáleno. Točila se 31. ledna 1981, tedy v den 33. výročí skutečného Gándhího zpopelnění. Na natáčení se podílelo neuvěřitelných 300 tisíc komparsistů (tedy zhruba jako počet obyvatel Ostravy). Většina z nich byli dobrovolníci, kteří nedostali ani floka, a asi 95 tisíc lidí se mohlo radovat z gáže ve výši pouhých pár rupií. Scénu natáčelo jedenáct týmů kameramanů, kteří z pohřbu pořídili delší záznam, než kolik činí výsledná stopáž snímku. V celém více než tříhodinovém filmu přitom scéna trvá jen něco málo přes dvě minuty.

Spousta komparsistů si zahrála i v ruském filmovém zpracování Tolstého Vojny a míru z roku 1966, kde podle oficiálních sovětských údajů stálo při natáčení bitvy u Borodina před kamerou přes 100 tisíc lidí. Je ovšem pravda, že režisér Sergej Bondarčuk později v jednom rozhovoru přiznal, že jich víc než 12 tisíc k dispozici neměl.