Premiéra jedné z nejslavnějších pohádek vůbec se konala 21. prosince 1937. První celovečerní animovaný snímek byl výsledkem čtyřletého úsilí i nemalé odvahy Walta Disneyho, neboť ve chvíli, kdy na veřejnost proniklo, co Disney chystá, ho okolí začalo považovat za šílence. Předpovídali mu bankrot a od plánů ho prý odrazovala dokonce i jeho žena. Rodící se dílo v Hollywoodu získalo přezdívku Disneyho bláznovství.

Faktem je, že Disney pojal přípravy ve velkém stylu. Aby byl dojem z "animáku" co nejrealističtější, poslal kresliče na kurzy umělecké školy a přivedl do studia zvířata i herce, aby hlavní hrdiny vykreslili, jak nejlépe to bylo možné. Vsadil také na inovativní práci se speciálně sestavenou kamerou, která navozovala dojem toho, že prostupuje scénou, a dojem realističnosti tak ještě posilovala.

Výsledkem byly náklady 1,5 milionu dolaru, tedy několikanásobně překročený rozpočet - a obří úspěch. Kritici po uvedení nešetřili chválou, diváci byli nadšení. Sněhurka a sedm trpaslíků se stala nejúspěšnějším filmem roku 1938, vydělala 6,5 milionu dolarů a pro společnost Disney nastartovala takzvaný "zlatý věk animace". Sněhurku následovaly animáky Pinocchio a Fantazie. Dodnes se svou proslulostí řadí po bok takových opusů, jakými jsou například Hvězdné války.

Čarodějnice byla tak strašidelná, že prý mnohé dětské diváky rozplakala | zdroj: Profimedia

Mimochodem Disneyho Sněhurka byla prvním filmem, který měl vlastní soundtrack a také prodej předmětů souvisejících s filmem - tedy to, co později Disney dopracoval prakticky k dokonalosti. Až Disney dal také jména trpaslíkům a roztomilým detailem pak je, že animátorky prý nanášely na Sněhurčin obličej vlastní rtěnku, aby jí dodaly přirozenější výraz. Sama Sněhurka měla být navíc původně, po vzoru princezen z evropských pohádek, zlatovlasá. Jenže když se k týmu přidal animátor Grim Natwick, začala se pohádková krasavice podobat charakteru, na němž pracoval předtím - další kreslené celebritě Betty Boop. 

Podobu Sněhurky inspiroval vhled Betty Boop | zdroj: Profimedia

A na závěr ještě perlička o druhé hlavní hrdince celého příběhu - tedy zlé královně. Tu dabovala herečka Lucille La Verne, a aby ve scéně, kde vystupuje jako ježibaba, zněla věrohodně, vyndala si svou zubní protézu. Výsledek byl ohromující. Ježibaba působila tak děsivě, že prý hlavní záporačka některé malé diváky rozplakala... a občas se prý v kinech dokonce počurali hrůzou.

Závratně úspěšná koleda 

Kdovíjak extra to zpočátku nevypadalo ani s jedním z největších vánočních příběhů všech dob - Vánoční koledou. Její autor Charles Dickens byl sice v roce 1843 již zavedeným spisovatelem, ale neprožíval zrovna nejlepší období. Jeho předchozí román Martin Chuzzlevitt neměl úspěch, Dickens se rozkmotřil s vydavatelem a rozhodl se vydat si svou další knihu sám. Jeho žena přitom v té době čekala čtvrté dítě a náklady na vydání příběhu, který napsal Dickens koncem roku 1843 za pouhých šest týdnů, byly vyšší, než se předpokládalo.

Úspěch knihy byl náramný. Vánoční koleda spatřila světlo světa 22. prosince a do Vánoc se první vydání vyprodalo. Do konce dalšího roku jich vyšlo dalších dvanáct. Příběh bohatého lakomce Ebenezera Scrooge, který je napraven právě během vánočních svátků, oslovil jak kritiky, tak čtenáře. Populární byla i předčítání samotným Dickensem - do své smrti v roce 1870 jich absolvoval více než stovku. 

Dickens přitom, stejně jako v případě svých mnoha dalších opusů, čerpal z toho, co zažil, nebo viděl kolem sebe. Kromě notoricky známých vlastních špatných vzpomínek na dětství navštívil počátkem roku 1843 doly v Cornwallu, kde se zhrozil, když spatřil v jak příšerných podmínkách tam pracovaly děti. Krátce poté se dostal do jedné z londýnských škol, která poskytovala vzdělání vyhladovělým, negramotným mrňousům. Zážitky pro něj byly impulsem k sepsání zprávy pro parlament. Popisoval v ní dopady průmyslové revoluce na pracovní podmínky, hrůzu a bídu, již spatřil, ale vtiskl též do svého nejslavnějšího vánočního příběhu - neboť Dickens napsal vánočních příběhů hned několik, ale žádný z nich nedosáhl takové slávy a obliby.

Vánoční koleda v sobě ale nese i příjemnější dobová svědectví. Dickense velice zaujalo tehdejší vzkříšení starobylých vánočních zvyků, třeba koledy, a zároveň i ty, které se prosazovaly celkem nově - například vánoční strom, původně německá tradice, již zpopularizovala mladá královna Viktorie se svým manželem Albertem Sasko-Kobursko-Gothajským. Vánoční koleda pak nese samozřejmě i duchovní přesah. Magická atmosféra vánočních svátků je zde smísena s vírou v proměnu lidského charakteru a apel na dobré mezilidské vztahy a soucit.

Myší král a pozdní sláva 

K dalším velkým svátečním trhákům nyní bezpochyby patří i balet Petra Iljiče Čajkovského Louskáček. Ruský hudební velikán ozdobil původní příběh Ernsta Theodora Wilhelma Hoffmanna Louskáček a Myší princ překrásným hudebním doprovodem. Při premiéře, která se uskutečnila 18. prosince 1892 v Mariinském divadle v Petrohradu, ale publikum moc neokouzlil. Sepsuli mu především choreografii. Kritik Alexandre Benois například popsal scénu souboje jako "zmatečnou", Olga Preobrajenská byla v roli Kolombíny pro některé sice šarmantní, pro jiné však "nevýrazná", slavnou scénu tančících vloček pak milovníci umění popsali jako "těžkopádnou".

Ušetřeno nebylo ani libreto - prý nedostatečně věrné předloze. Poněkud těžce stravitelným se stalo patrně i to, jak velkou roli měly v baletu děti. Nejlépe z toho v počátcích vyšla právě Čajkovského hudba, již kritici častovali přízvisky "překrásná", "melodická" či originální, a to "od počátku až do konce". 

Jenže velká sláva na Louskáčka čekala, trvalo to ale ještě pěkně dlouho. Choreografie do té doby prošla několika úpravami, osudová změna ve vnímání díla však začala až po jeho prvním kompletním uvedení v Americe, které přišlo opět o Vánocích - 24. prosince 1944 v San Franciscu. Mělo velký úspěch a v Novém světě se chytilo. Velice populární se navíc, o 12 let později, stala též choreografie George Balanchina v New Yorku. Během dalších let se tradice uvádění Louskáčka rozšířila po celé zemi, a stal se tak neoddělitelnou součástí kulturní stránky Vánoc. A nejen amerických - Louskáček patří k oblíbeným "vánočním" představením i v Evropě, Česko nevyjímaje.

 

Vánoce na Měsíci 

Zatímco Klárka z Louskáčka o svém dobrodružství snila a Scrooge si prošel vánoční noční můrou, astronauti mise Apollo 8 o Vánocích 1968 doslova žili sen svůj i mnoha dalších. Právě 24. prosince se stali prvními lidmi, kteří opustili oběžnou dráhu Země a vstoupili do oběžné dráhy Měsíce.

Přímo na Štědrý den astronauti odvysílali televizní přenos jeho povrchu. S tím, že se posádka Apolla 8 vydá k Měsíci, přitom původně také dlouho nikdo nepočítal - plány změnila až soutěživost vyvolaná pokroky Rusů. Posádka Apolla 8 nakonec Měsíc obletěla desetkrát, poprvé právě 24. prosince, kdy byla pořízena i tato velice slavná fotografie.

zdroj: Profimedia

Snímek, který zosobňuje sny mnoha (nejen) malých kluků a holek - o cestách za obzory, dobrodružství, létání i dechberoucí krásu.

I tato "moderní pohádka" měla šťastný konec. Astronauti o tři dny později přistáli ve vlnách Pacifiku - v pořádku a bohatší o zážitky, které jsou v životě dopřány jen málokomu. 

Posádka Apolla 8 - zleva: Frank Borman, William Anders, James Lovell | zdroj: Profimedia