V Čechách a na Moravě si románských památek příliš neužijeme. Ne že by nebyly, jen většina z nich prošla přestavbami gotickými a posléze barokními. Být moderním lákalo evidentně vždy. Ovšem občas se z nedostatku financí přestavba nekonala.

Pro nás se tak v Třebíči zachovala nádherná románská krypta, jakou spatříte snad jen v porýnském Špýru.

Na počátku byl úmysl moravských knížat Oldřicha Brněnského a Litolda Znojemského založit benediktinský klášter. Roku 1101 se tak stalo, a o tři roky později byla vysvěcena kaple sv. Benedikta, později přestavěná na kostelík Panny Marie.

Svatostánek však nedostačoval, a tak se tehdejší opat počátkem 13. století rozhodl pro stavbu chrámu velkých rozměrů. Není zcela jasné, která stavební huť provedla práce. Jihofrancouzská či německá z Porýní? Ať tak či onak, kolem roku 1260 je dokončena překrásná románská bazilika.

Zachovalo se kruhové okno podobné rozetě v Chartres, kamenné postavy opatů na portálu s rajským názvem Porta paradisi i anděl klenebního svorníku. A samozřejmě krypta, nemající u nás obdoby.

Však si ji také režisér František Vláčil vybral pro některé scény své Markéty Lazarové. Po kamenných schodech sestoupíte rovnou do středověku. Knížecí zakladatelé Oldřich a Litold tu mezi padesátkou románských sloupů odpočívají už tisícovku let.

Počátek 15. století nebyl ke klášteru vlídný. Nejdříve nevítaná pozornost husitských vojsk. O něco později se pod ochranná křídla opatova ukrývá Viktorin, syn Jiřího z Poděbrad, na nějž útočí Matyáš Korvín.

S klášterem i městem je zle. Posvěcené zdi sice vydržely o něco více než městské, avšak řeholní bratři jsou nakonec donuceni odejít. Následná světská vrchnost klášter přestavuje na své sídlo a kostel užívá dokonce coby kuchyni, prádelnu a k ustájení koní. V kryptě pak skladuje pivo.

Náprava přichází až s nástupem Valdštejnů, kteří povolávají počátkem 18. století architekta F. M. Kaňku, jehož dílem jsou i obě věže ve stylu barokní gotiky. Chrám mění nejen podobu, ale i zasvěcení. Nově se nazývá bazilikou sv. Prokopa. Konečná restaurace chrámových prostor pak probíhá až za první republiky.

Židovská čtvrť

Nejen zdejší bazilika, ale i další pamětihodnost Třebíče se nachází v seznamu světového dědictví. Trochu rozlehlejší památka. Rovnou celá čtvrť.

Třebíčské ghetto mezi řekou Jihlavou a kopcem Hrádkem je jedinou samostatně zapsanou židovskou památkou UNESCO mimo Izrael.

Židé tvořili okolo 60 procent obyvatelstva města a na malém prostoru se v dobách největšího rozkvětu čtvrti tísnilo až dvanáct set obyvatel. První zmínka o židovském osídlení pochází sice z roku 1338, nejspíše tam však žili již o sto let dříve. Původně volně mezi křesťany, později nuceni stáhnout se do ghetta.

Více než polovina třebíčských Židů byla obchodníky, málokdo z nich se však mohl považovat za boháče. Spíše samí hokynáři, kramáři, podomní obchodníci. Také palírny a koželužny bychom nalezli ve zdejším ghettu. Třeba úspěšnou Subakovu továrnu na zpracování kůží, nesoucí dokonce císařský znak.

Přízemí domů byla využívána coby dílny a krámky, patra sloužila k bydlení. Kvůli nedostatku místa mívaly zdejší domky roztodivné tvary. Rozšiřovaly se do výšky i do šířky, přístavky a nadstavby bujely jako houby po dešti.

O jednu stavbu se často dělilo několik rodin. Tak dům "Icigla Dlouhého Žida" byl rozdělen na deset dílů a o kuchyň o rozměrech jeden krát jeden metr se dělilo dokonce šest hospodyněk.

Ghetto mělo svou vstupní bránu. Uzavírala se na noc, přes sobotu a neděli a v době svátků, napříč ulicemi se natáhly řetězy či dráty. Dovnitř ani ven neprošel nikdo.

Židé museli často platit. Za provozování živností, za špitál i hřbitov, za odpuštění roboty, a také výpalné za celou Třebíč, když kolem projíždělo vojsko. Platili i za možnost oženit se a mít děti. Podle tzv. familiantského zákona dostával nejstarší syn rodiny číslo za 300 zlatých.

Vstupovat v manželství směli pouze majitelé čísla, a těch byl omezený počet. Kdo se oženil bez něj, uzavřel tzv. pokoutní manželství a spáchal trestný čin. Mnohá manželství pak byla rozloučena podle litery zákona.

Po zrovnoprávnění v roce 1849 se Židé z Třebíče začali stěhovat pryč.  Před druhou světovou válkou jich v ghettu žilo necelých 300. Zpět se vrátilo deset.

Také zdejší židovský hřbitov je součástí UNESCA. Kromě sepnutých rukou kohenů či konvic levitů na něm najdeme i jeden nezvyklý náhrobek - se srdcem. Pod ním prý leží dvojice milenců, kteří se při morové epidemii nechali oddat na smrtelném loži, aby mohli být spolu alespoň ve smrti. Hřbitov se hebrejsky řekne "bejt ha-chajim" neboli "dům života". Vyjádření víry, v níž smrt je pouze branou k životu.

K některým domkům lze i dnes přiřadit jména. Žid Enoch, Samuel Ryšavý a Zpěvák Lébl nebo třeba Jelen Šamšula a Israel Hezký. Leopold Pokorný, jehož jméno nese jedna z ulic, mladík z dělnické rodiny a interbrigadista, který zahynul při obraně Madridu roku 1937. Ladislav Novák, významný český surrealista. A na budově bývalé školy má pamětní desku Antonín Kalina, zachránce více než 900 židovských dětí.

Třebíčské ghetto je obdivuhodně zachovaným miniaturním světem. Světem, který už pominul. Můžeme alespoň nahlédnout...