Když Angela Merkelová loni v únoru přijela do Ankary, nebylo jí do smíchu. Do Evropy tou dobou přes Turecko proudily statisíce lidí a pod německou kancléřkou se pomalu začala houpat židle. Něco se prostě rychle muselo stát, a tak nejmocnější žena Evropy přišla s prosíkem na dvůr mocného novodobého sultána. Půldruhého měsíce po její návštěvě uzavřela EU s Tureckem dohodu o migrantech, a ta zjevně zafungovala, i když za ni Merkelová dostala už mnohokrát pořádně vynadáno.

Krátce po uzavření dohody počet běženců, kteří přicházeli do Evropy, výrazně klesl. Podle agentury Frontex přicházelo mezi loňským březnem a letošním únorem z Turecka do Evropy denně průměrně 84 migrantů. V první polovině letošního roku ve srovnání se stejným obdobím loňska se jejich počet snížil celkově o 68 procent. Největší pokles nově příchozích zaznamenalo právě Řecko, kam za půl roku dorazilo asi devět tisíc uprchlíků, tedy o 94 procent méně než za první polovinu roku 2016. Celkově hranici EU překročilo 116 000 lidí, přičemž hlavní břemeno nyní leží na Španělsku a Itálii.

S ohledem na výše zmíněné údaje označuje Evropská unie dohodu s Tureckem za úspěch. Ale protože zadarmo ani kuře nehrabe, měla Ankara jako protislužbu získat určité politické i materiální výhody. Z těch politických nakonec zatím nic nebylo: Slibované zrušení víz pro Turky totiž bylo navázáno na podmínky, které Ankara nesplnila, konkrétně šlo přizpůsobení tureckých protiteroristických zákonů evropským standardům. Urychlení přístupových rozhovorů s Tureckem se také nekoná, ale za to si Erdogan může sám svou politikou, s níž vede svou zemi kamkoliv, jen ne do Evropy.

Kde končí miliardy?

Vedle politických vstřícných kroků slíbila EU Turecku jako kompenzaci za pomoc s uprchlíky tři miliardy eur. Tyto peníze do Turecka poctivě tečou. Dostanou je ale také ti, komu jsou vlastně určeny? Anebo končí v kapsách tamních vládců?

Vyjednávači vzpomínají. že Erdogan loni chtěl, aby peníze dostávala přímo jeho vláda. Čili něco ve smyslu "pošlete ty prachy mně, já už se o ty uprchlíky už nějak postarám". S tímto požadavkem ale pohořel. Podobnou formu platby by totiž EU asi těžko obhájila, protože by se pak peníze mohly zcela nekontrolovaně zneužít k jiným účelům – třeba na nákup zbraní pro Erdoganovu nekonečnou válku proti Kurdům.

Peníze se proto namísto toho přidělují konkrétním vybraným organizacím, jako je například Světový potravinový program (WFP) nebo UNICEF. A kde to v jednotlivých konkrétních případech dává smysl, dostává peníze i turecké ministerstvo školství a zdravotnictví.

Konec syrské války v nedohlednu

V Turecku žije 2,8 milionu uprchlíků, což je víc než v jakékoliv jiné zemi. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) se do svých domovů v Sýrii letos vrátilo téměř půl milionu běženců. Je mezi nimi 31 000 těch, kdo před boji uprchli do sousedních zemí, a 440 000 Syřanů, kteří utekli, ale zůstali na území Sýrie. OSN odhaduje, že uvnitř Sýrie je mimo domovy stále ještě 6,3 milionu lidí a dalších pět milionů je v sousedních zemích.

Vzhledem k tomu, že konec války v Sýrii je v nedohlednu, nelze předpokládat, že by se brzy mohla většina uprchlíků vrátit domů. Pro Turecko to v praxi znamená například to, že se do tamního školského systému budou muset postupně zapojit desetitisíce dětí. To samozřejmě vyžaduje více škol a spoustu učitelů navíc. Turecko proto odhaduje, že bude potřebovat ročně navíc přes půl miliardy eur na platy učitelů.

Pokud bude EU chtít zajistit uprchlíkům budoucnost v zemi, v níž nyní žijí, nezbude jí tedy nic jiného než pomoci přímo tureckým ministerstvům. Vždyť cílem všech humanitárních pracovníků koneckonců je, aby přestali být v místě svého působení potřeba a mohli se s klidným svědomím vrátit domů.

Kdo kolik dostane?

EU se mezitím snaží pomáhat Turecka i jinak. Loni v září zahájila svůj do té doby největší humanitární projekt za 384 milionů eur – systém platebních karet pro uprchlíky. Ty fungují podobně jako telefonní karty, tedy že se na ně nahraje měsíčně určitá částka určená pro krytí základních potřeb. Program je určen pro migranty, kteří jsou krizí zasaženi nejvíce. V některém z 26 uprchlických táborů v Turecku je zhruba desetina z 2,8 milionu uprchlíků. Většina jich ale žije na venkově, ve vesnicích a v menších i větších městech, zpravidla v chudinských čtvrtích. Často bývají namačkáni ve sklepech bez sociálního zařízení, nájem ale musí přesto platit a karty jim dávají určitý pocit bezpečí, že neskončí jednoho krásného dne na ulici. Částka na kartě není vysoká: EU ji musela po dohodě s tureckými úřady snížit, aby prý na tom uprchlíci nebyli ve finále lépe než příjemci sociálních dávek v Turecku.

Ze tří miliard eur evropských peněz je určeno 1,6 miliardy na "nehumanitární" pomoc, z toho 15 procent na budování obecní infrastruktury, 42 procent na školy a vzdělávání a 28 procent na zdravotnické projekty. Podle Bruselu získalo turecké ministerstvo školství dosud 90 milionů eur a ministerstvo zdravotnictví ještě o 30 milionů víc. Z technického hlediska funguje spolupráce s tureckou vládou bezvadně, libuje si šéfka evropského úřadu pro humanitární pomoc (ECHO) v Ankaře Jane Lewisová.

Evropská komise si kromě toho velmi dobře uvědomuje, jak přísně se dohoda s Tureckem sleduje, a nechce své kritiky vyzbrojit argumenty. Ve třímiliardovém balíčku je proto vyčleněno 20 milionů eur jen na kontrolu a vyhodnocování příslušných projektů.

Turecko ano, Itálie ne

O peníze pro Turecko se totiž nezajímají jen evropští daňoví  poplatníci, ale i přímo členské země. Z oněch tří miliard se z rozpočtu EU hradí jen třetina, zbývající dvě miliardy platí právě členské země. Však to také italský premiér Paolo Gentiloni na summitu v Bruselu od svých krajanů pořádně schytal. Italští novináři se jej totiž zeptali, proč EU schrastila tři miliardy na zastavení uprchlíků z Turecka, ale Řím nedostane ani cent na to, aby se zavřely brány libyjským běžencům, nebo aby přinejmenším dokázal lépe zvládnout následky silné migrační vlny, která svůj cíl našla právě v Itálii. Zvlášť když se země navzdory své nepříliš radostné finanční situaci podílí 280 miliony eur na platbách Turecku. Gentiloni se zmohl jen na suché konstatování, že Libye na rozdíl od Turecka není fungující stát.

Poté, co EU loni uzavřela dohodu s Tureckem, se Itálie stala hlavní vstupní branou migrantů z Afriky do Evropy. Do Itálie za první letošní půlrok dorazilo 85 000 lidí, což je nárůst asi o čtvrtinu. Řím už vyzval další členské země Evropské unie, aby mu s náporem imigrantů pomohly. Cestu přes střední část Středozemního moře podnikají především Nigerijci a Guinejci, dále pak Bangladéšané a lidé z Pobřeží slonoviny.

Ankara z dohody neprofituje

Turecká vláda odhaduje, že od začátku krize ji uprchlíci stáli nejméně 27 miliard eur a některé odhady hovoří dokonce o dvojnásobku – včetně nepřímých nákladů.

Profituje tedy Turecko z evropských peněz? Nebo z nich má dokonce prospěch sám Erdogan? Zdá se, že nikoliv. Při vší nedůvěře vůči partnerství s tureckým autokratickým prezidentem je třeba konstatovat, že evropské peníze asi opravdu dostávají ti, komu jsou určené. To je jedna z mála dobrých zpráv, které v poslední době z Turecka přicházejí.