Nepodceňujte poslance, někteří mají občas dobré nápady. Jeden z nich například před lety ve sněmovně navrhoval zrušit Svátek práce a místo něj zavést "pracovní" den lásky. Samosebou neúspěšně.

Stádo pod tribunou

První květnový den (Máchův lásky čas) komunisté devalvovali víc než korunu ve třiapadesátém. Vtiskli mu ráz stádnosti s "dobrovolně povinnými" masovými průvody kolem tribun s papaláši, mávátky, pugety šeříků, alegorickými vozy, transparenty a slaboduchými hesly typu Ať žije KSČ! Úkoly sjezdu splníme! Komunismus – náš zítřek, Sovětský svaz – mírová hráz…

Oslavu práce a den boje za sociální práva si Klement Gottwald a jeho pohrobci přivlastnili, udělali z něj bombastickou oslavu režimu. Jako kdyby práce před nimi nebyla. Podobně však za komunistů dopadly také další svátky. Pouze Ježíšek zůstal Ježíškem. Díky dětem, které na komunistickou pohádku o tom, jak Ježíšek zestárl, narostly mu vousy a stal se dědou Mrázem naštěstí nikdy nenaletěly.

Když v devětaosmdesátém konečně lid pustil komunistickou stranovládu k vodě, průvodům odzvonilo. Svátek práce zastínily majálesy, stavění májek a pálení čarodějnic.

V Německu, Francii, Španělsku nebo Itálii mají na Svátek práce hlavní slovo odborové centrály, které organizují četné pochody, demonstrace a mítinky. Českým odborům ale svátek uniká, nikdy o jeho rehabilitaci pořádně neusilovaly.

Nebude to snad tím, že bojovníci za pracovní práva nejsou zvyklí zasedat, anebo demonstrovat v den pracovního klidu? V pracovní den to je příjemnější, zejména když vám refundují mzdu.

První máj, politiky čas

Spíš než uctíváním podílu dělníků na ekonomice se Svátek práce po listopadu 89 stal v české kotlině dnem zasvěceným stranickým kampaním. Iniciativu má levice – sociální demokraté a komunisté. Třešničkáři, kteří se kdysi oháněli srpem a kladivem, už nepořádají megalomanské průvody na Letné, spokojili se s tribunou před Křižíkovou fontánou na holešovickém výstavišti (kdysi Park kultury a oddechu Julia Fučíka).

Své kampaně ovšem na první květnový den vedou také strany, které jsou ve středu, anebo napravo od pomyslného politického středu. Zejména když svátek připadne na období před volbami. A vědět o sobě dávají anarchisté, náckové, antiglobalisté, odpůrci letního času… Zkrátka kdekdo.

Mimochodem, víte, že Svátek práce uznává také katolická církev? Papež Pius XII. v roce 1955 vyhlásil první máj Svátkem Josefa Dělníka (tesaře), patrona pracujících.

Takže katolíkům stačí pomodlit se doma v klidu k dělníkovi s velkým "D". Modlitbu připomínající pracovní smlouvu najdou v breviáři na internetu (zde).

Poslední bitva vzplála

Jenže zpátky ke kořenům.

Svátek práce zavedla v Evropě Druhá internacionála jako projev solidarity s americkými dělníky, kteří v roce 1886 v Chicagu prolévali krev za lepší pracovní podmínky a osmihodinovou pracovní dobu. Během stávky a demonstrací, které propukly prvního května a pokračovaly v dalších dnech, tehdy zahynulo nejméně čtrnáct lidí a tři dělníci byli popraveni.

Zůstává paradoxem, že o svátku, vyhlášeném skupinou marxistických stran na znamení solidarity s americkými dělníky a na podporu jejich požadavků, v samotné Americe s výjimkou intelektuálů nikdo nic neví a nikdo o něj ani nestojí. Je to však snadno pochopitelné. Americké odbory si vždy udržovaly odstup od třídního boje, proletářství a marxismu, který převládl v Druhé internacionále.

Proto také Američané prvního května Svátek práce neslaví, svůj "Labor Day" mají první pondělí v září. Politiku a politiky, natož strany do něj nepouští.

S nohama na stole

Chicagští dělníci z osmdesátých let devatenáctého století stávkovali za důstojné podmínky pod hrozbou propuštění z práce nebo zmlácení. Předpokládám, že kdyby viděli první máj v českých městech, patrně by se obraceli v hrobech.

Politici (aspoň ti pilnější) relaxují při agitaci na čerstvém povětří a dělníci z fabrik slaví práci s nohama vyloženýma na stole (dobrá prevence křečových žil).

Nabízí se proto otázka: Potřebuje snad někdo k této činnosti státní svátek?