Pokud se současná jednání o vládě hnutí ANO a sociální demokracie za podpory KSČM podaří dotáhnout do konce, může se Andrej Babiš chlubit takřka historickým prvenstvím. Poprvé od listopadu 1989 přivede sociální demokraty a komunisty pod střechu jednoho vládního projektu. Na celostátní úrovni bylo dosud nemyslitelné, aby spolu tyto dvě strany otevřeně vládly a byly součástí jedné formace, která se uchází o důvěru v Poslanecké sněmovně.

Jakmile se tato otázka objevila na stole, vzbudila vždy poprask. Například ještě před rokem, když tehdejší premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka prohlásil, že koalice s komunisty není problém a že není třeba se vracet k bohumínskému usnesení, které mimo jiné vylučuje politickou spolupráci i s KSČM, spustilo se velké haló.

Nyní sice nehrozí, že by sociální demokracie byla s komunisty přímo ve vládě, a velký otazník visí také nad tím, zda vládní uskupení ANO a ČSSD za podpory KSČM bude ve sněmovně skutečně tak fungovat, nebo zda půjde jen o jednorázové spojení kvůli získání důvěry, které se následně rozvolní či zcela rozpadne.

Velké zadostiučinění po mnohaletých ústrcích 

Každopádně by ale druhá Babišova vláda obdržela důvěru pod hlavičkou této formace. Komunisté a sociální demokraté tak stanou po jednom boku, ovšem za okolností, které ani pro jednu z těchto stran nejsou příznivé. Ve skutečnosti nebudou ničím jiným než přisluhovači a pomocníky Andreje Babiše.

Pro obě strany to přesto může být lákavé. Sociální demokraté jsou zoufalí a nevědí, co dál, a naposled stanout ve vládě se mnohým z nich může zdát jako poslední možnost užít si vládnutí před konečným pádem. Pro komunisty je to zase velké zadostiučinění po mnohaletých ústrcích, zadostiučinění, po němž ale rovněž může následovat propad pod pět procent v příštích sněmovních volbách.

Sociální demokracie i KSČM budou svým voličům jen obtížně vysvětlovat, proč se stávají součástí kalkulací Andreje Babiše a chtějí mu umožnit, aby vládl. Dělají ze sebe jen pouhé Babišovy pohůnky a alibisty, kteří se navzdory svým slibům a hodnotám ženou do náruče předsedy hnutí ANO.

Sociální demokraté se hrnou do vlády s trestně stíhaným premiérem, o kterém stále tvrdí, jaký s ním mají problém, ale stát se součástí jeho kabinetu jim nevadí. Komunisté se zase tváří, jak chtějí zavádět socialismus a jsou proti kapitalismu, a pak se mohou přetrhnout, aby u vlády drželi jednoho z největších kapitalistů u nás.  

Děs v očích při zaslechnutí slova komunista 

Vypadá to, že obě strany, které se považují za levicové, se dobrovolně rozhodly zmizet z politické mapy. Je to jejich právo. Obě v minulých volbách zaznamenaly tragické výsledky. U ČSSD byla volební katastrofa o to viditelnější, že spadla z 20,45 procenta v roce 2013 na pouhých 7,27 procenta, ale i komunisté klesli z 14,91 procenta jen na 7,76. Stačí málo a po příštích volbách nemusí být v dolní komoře ani jedna z nich.  

Úsměvné je, že ti, kdo by z toho mohli mít radost, se toho naopak děsí. Předseda ODS Petr Fiala se KSČM pořád bojí natolik, že jen při zaslechnutí slova komunista dostává třesavku. Má strach, že se vrátí předlistopadové časy. Těžko říct, jak na to přišel. Komunisté jsou na tom všelijak, jen ne tak, aby něco vraceli. Přesto Fiala píše: "Jenomže každý, kdo nebezpečí komunismu bagatelizuje, kdo komunisty pouští k moci, kdo se chystá uskutečňovat části jejich programu – ti všichni nás vedou na cestě k socialismu."

Tomu, co komunisté slibují, Fiala zjevně věří více než oni sami. Jinak by se nemohl tak hrozit toho, že v programu KSČM je napsáno: "Naším strategickým cílem je socialismus." Bát se toho, že komunisté zavedou socialismus, pod nímž si Fiala představuje režim, který zde byl před listopadem 1989, opravdu netřeba. Pokud něco hrozí, tak to, že komunisté ze sněmovny vypadnou.

Rozdmýchávání iluze nespokojenosti 

Pokud má bývalý rektor Masarykovy univerzity v něčem pravdu, pak v tom, že komunisté demokracii nechápou, nebo ji ani chápat nechtějí. A pokud se na ni odvolávají, je to jen v případech, kdy se jim to hodí. V tomto duchu se nese i nedávné stanovisko Ústředního výboru KSČM, které se kromě jiného věnovalo i nedávné stávce studentů za dodržování ústavních zvyklostí.

Komunisté proti ní brojili způsobem, který si nezadá se stylem předlistopadových stranických funkcionářů. Zmiňují, že průvody žáků a studentů předstíraly 'masovou podporu' nebo že v jejich pozadí stály "organizátoři stále rozdmýchávající iluzi nespokojenosti". A aby toho nebylo málo, vyzvali vládu a ministra školství k tomu, aby prošetřili, zda "účastí nezletilých na politických akcích v době výuky nedošlo k porušení zákona".

Počínání studentů však nekritizovali jen komunisté, ale třeba i prezident Miloš Zeman nebo poslanec za ODS Václav Klaus mladší. Protesty, stávky a demonstrace do svobodné a demokratické společnosti patří a mají na ně právo i studenti. Pokud to někdo nedokáže skousnout, svědčí to o tom, že zase takovým demokratem není. A už je jedno, zda je formálně komunistou, členem ODS nebo Strany práv občanů.

Pokud se demokracie v České republice začne otřásat v základech, velmi pravděpodobně to nebude kvůli tomu, že by sociální demokraté a komunisté po boku Andreje Babiše realizovali levicovou politiku, a tím nás přivedli zpátky do reálného socialismu. Paradoxně naši demokracii může poškodit to, že KSČM a ČSSD se do sněmovny už nedostanou, sníží tak její rozmanitost a přispějí k příliš dominantnímu postavení jedné strany. Nebude to však chyba voličů, ale soudruhů z KSČM a přátel ze sociální demokracie.