Německý forenzní radiolog Hermann Vogel začal počátkem 80. let shromažďovat rentgenové snímky z diktatur a krizových oblastí. Na základě jeho nové metody pak bylo možné vědecky prokázat a dokumentovat různé formy mučení a zneužívání a jejich dopad a následky.

Otázku, zda byl někdo mučen, je třeba zodpovědět přísně vědecky a nezávisle na tom, jaká utrpení prožil, řekl profesor Vogel v rozhovoru pro magazín Der Spiegel. Ne všechna traumata jsou totiž automaticky důsledkem mučení.

Rakovina jater ve Vietnamu například nemusí být nutně způsobena tím, že tam Američané za války používali herbicid Agent Orange. A ani uprchlík, který přichází do Evropy s traumatem, přece ještě nemusel být nutně ve své vlasti obětí mučení. Tohoto termínu se vůbec podle Vogela nadužívá, dokonce s ním lehkomyslně zachází i OSN.

V celé Evropě existují rehabilitační centra pro oběti mučení, především pak ve skandinávských zemích. Svět sice nezlepšíme, ale můžeme kriticky posuzovat informace, jichž se nám dostává, říká Vogel a nemá pocit, že by tento jeho postoj byl neúctou vůči obětem násilí.

Metody se mění, jsou spíše neviditelné

Vogel se nicméně nedomnívá, že bychom dnes žili v obzvlášť kruté době. Děje se spousta hrůz, ale to tak přece bylo v dějinách vždy. Vždyť třeba taková třicetiletá válka připravila ve válčících zemích o život třetinu obyvatel, k čemuž se dnešní počet oběti násilí ve světě ani zdaleka neblíží.

Dnešní pachatelé své oběti netrápí efektivněji, ale subtilněji a rafinovaně. Zatímco ve středověku bylo mučení veřejné, dnes se u těch, kteří útrapy přežijí, tlačí na to, aby o něm mlčeli. Například sexuální zneužívání u mužů je stále ještě jedno velké tabu. Některé případy jsou natolik traumatizující, že postižení vůbec nejsou ve stavu o nich referovat. A navenek se mučení většinou nedá prokázat.

Stopy zůstávají jenom tehdy, když trýznitelé udělají chybu z nedbalosti, v obzvlášť brutálních případech anebo když má mít mučení demonstrační charakter. Na YouTube je například k vidění přístroj, jimž v Íránu usekávají delikventům prsty.

Mučení na končetinách má většinou za cíl, aby mučená osoba sice zažila ukrutnou bolest, ale přežila. Výjimkou podle Vogela není rozstřelení končetiny brokovnicí a i krajně bolestivé bití přes chodidla, známé jako baštonáda, falaka nebo falanga, které se může zdát víceméně neškodné, může napáchat obrovské škody a způsobit trvalé následky.

Mučení na těle a hlavě ovšem bývá z hlediska ohrožení života daleko vážnější. Rentgenové snímky tak odhalují i zdánlivě neviditelné věci, jako jsou jehly nebo hřebíky zabodnuté hluboko do těla, nebo dráty, lžíce, nože a další kovové předměty v žaludku.

Waterboarding se odhalí jen těžko

Rentgenový snímek ovšem neodhalí vše. Prokázat na jeho základě třeba waterboarding bývá problematické. Pokud oběť vdechne tekutinu a dostane zápal plic, pak to samozřejmě rentgenový snímek odhalí. Jestliže ovšem oběť při takovém mučení zemře, nelze už prokázat, že příčinou smrti byl právě waterboarding. A třeba otrava plynem je na rentgenu vidět jen v případě, že způsobí bronchopneumonii.

V americkém Seattlu se nyní chystá soud se dvěma americkými psychology, kteří se podíleli na zavádění krutých vyšetřovacích technik v Guantánamu na osobách podezřelých z terorismu. Mezi metodami vyšetřování údajných teroristů byl právě i waterboarding. Federální soud má rozhodnout, zda se podezřelí James Mitchell a Bruce Jessen dopustili trestného činu. Podle obžaloby mučící techniky vytvořili a testovali je už na prvním ze zajatců. Poté založili obchodní společnost, která si přišla na 81 milionů dolarů (1,8 miliardy korun). Advokáti obviněných tvrdí, že měli pouze pracovní smlouvu s CIA, která je za skutky odpovědná.

Vogel se ovšem neobává, že by v budoucnu nebylo možné mučení prokázat. Naopak se domnívá, že vyšetření mozkové funkce během několika let odhalí změny mozkové aktivity způsobené trýzněním. "V Abú Ghrajbu vězňům ve dne v noci pouštěli dokola píseň God Bless America. Dokážu si představit,, že tohle musí v mozku zanechat viditelné stopy," říká.

Mučily režimy minulé, mučí i ty současné

Mezinárodní organizace na ochranu lidských práv Amnesty International už před třemi roky ve své zprávě upozornila na to, že mučení je celosvětově stále větší problém. Zprávu tehdy vydala jako bilanci třiceti let existence Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Valné shromáždění OSN ji přijalo 10. prosince 1984. Ratifikovalo ji 155 států, z nichž 142 Amnesty International sleduje. Dodnes je podle ní v nejméně osmi desítkách zemí mučení stále problémem, v některých státech je běžné a systematické.

"Před více než dvaceti lety mě požádala tehdejší nová vláda v Čadu, abych jí pomohl odhalit případy mučení a násilí na civilním obyvatelstvu, jichž se dopouštěl předchozí režim," vzpomíná Vogel. "Brzy se ukázalo, že bývalá vláda si vedla opravdu velmi brutálně. Ale také jsme viděli, že mnozí z těch, kteří dříve byli ošklivě týrání, jsou nadále vystaveni násilí."

Vogel vzpomíná, že ve sklepě prezidentského paláce bylo zařízení, jemuž se říkalo "lázně". Byla to kobka, kde drželi zajatce na malém nevětraném prostoru při teplotách, které ani v noci neklesly pod 35 stupňů. Každý den tam jeden člověk zemřel. "Pokusili jsme se na to tehdy upozornit příslušné ministerstvo, ale akorát nám řekli, že naši činnost beztak považují za naprostou blbost," říká Vogel.

Prasklý močový měchýř šokuje i otrlého experta

I po třiceti letech praxe ale přesto stále naráží na metody, které jej dokáží šokovat. Nedávno se například od soudních lékařů ze Sýrie dověděl o otřesném případu mučení jednoho Asadova vojáka, jemuž byl v zajetí podvázán penis, takže mu praskl močový měchýř.

A jak se dívá na to, že právě v Německu se ještě před několika desetiletími barbarsky mučilo? Myslí si, že se to už nikdy nemůže opakovat? "Víte, člověk je ze své podstaty zlý. Řekněme to takhle: Německo se dnes drží pravidel a toho, co se od něj očekává. A to už má samo o sobě velkou hodnotu," zdůrazňuje Vogel.