Karolinu Světlou (1830-1899) bychom tedy v matrikách nenalezli. Skutečné jméno budoucí spisovatelky, narozené 24. února 1830 v Praze, znělo Johana Nepomucena Rottová. Měšťanská rodina Rottů přebývala v Poštovské ulici poblíž Vltavy, a protože Prahu právě v době Johančina narození postihla povodeň, museli se kněz a kmotři dopravit ke křtinám na loďkách.

Tak jako vstup malé Johanky do života měl dramatický ráz, ani ona nebyla příliš poddajnou duší. Odvážné literární pokusy a nesporný talent nenadchly kantora ve škole ani dívčiny rodiče: "Kdyby byla hochem, bylo by to něco jiného, ale u dívky se musí podobné náklonnosti všemožně dusit, potlačovat, aby nevybočila z dráhy od pradávna jí vykázané a nepřilnula k jinému zaměstnání než domácí hospodyně!"

Láska k domácímu učiteli a platonický vztah s Nerudou

Vzpurná dívčina byla odsouzena k domácí výuce. "Chce-li se baviti, nuže nechť si něco plete nebo vyšívá perličkami a hedvábím," doporučil svědomitý učitel. Johanka se ovšem nehodlala vzdát. Začala docházet do rodiny policejního komisaře Kreuzmanna, bydlícího ve stejné ulici. Tady jí překvapivě "zakázanou četbu" povolovali, a tak se mohla seznámit s velikány světové literatury, jako byl Byron, Heine či Walter Scott.

Roku 1843 přijala rodina Rottových pro výuku hry na klavír Petra Mužáka (1821-1892), syna rychtáře z malé podhorské vesničky Světlá v Podještědí. Nadaný student vyučoval "ohnivou Johanu a něžnou Sofii" (Johaninu sestru, rovněž budoucí spisovatelku Žofii Podlipskou) zpočátku v němčině, později přešel na jazyk český. Sestry byly nadšeny, zvláště když občas přidal nějakou tu vlasteneckou píseň. Mužák přivedl i podobně smýšlející přátele, mezi jinými Boženu Němcovou.

Johanka se zamilovala do češtiny i do Mužáka. Tady už rodiče tak benevolentní nebyli a trvalo ještě pěkných pár let, než svolili ke svatbě s nepříliš zámožným vlastencem, později středoškolským profesorem a autorem řady odborných učebnic. Sňatek se konal 7. ledna 1852 a ještě téhož roku se manželům narodila dcera Boženka. Dožila se však pouhých tří měsíců. Manželé se z toho dlouho nemohli vzpamatovat. Nemocná Johana odjela nakonec na zotavenou do manželova podhorského rodiště. Tady poprvé spatřila Ještěd. "Je zde ráj. Tak vznešeně jsem si tu krajinu nepředstavovala," napsala sestře Sofii. Karolina Světlá | zdroj: Wikipedia

Pomalu se uzdravovala na těle i na duši a začala znovu psát. Preferovala silné ženské hrdinky a dramaticky vystavěné zápletky. První povídka Dvojí probuzení byla pro almanach Májovců, u nichž bychom mimo Světlé (ano, Johana už zde vystupovala pod pseudonymem Světlá, Karolinu zvolila podle neteře) našli Němcovou, Erbena, Hálka, Arbese, ovšem i Karla Sabinu či Jana Nerudu.

Johana navázala s o čtyři roky mladším Janem Nerudou (1834 - 1891) intenzivní přátelství, přerůstající zanedlouho v hlubší vztah. Necelý rok si oba dopisovali a občas se navštěvovali. Světlá se snažila poněkud lehkovážného Nerudu nasměrovat "správnou cestou". "Jest to sice divné, volí-li muž kormidelníka ženského, jsou však doby v lidském životě, kde člověk založí ruce a nechá loďku klidně plynout, nechť již v přístav nebo niagarským pádem dolů. Šťasten pak, komu zasvitne hvězda mračny bouřlivými, třikrát šťasten, koho se ujme," napsal Neruda, který by býval rád platonickou rovinu vztahu posunul dále.

"Tato láska učinila ze mne to, čím jsi ty, jsme si teď rovni. Já ti jí víc nabízeti nebudu, ale já si ji také zakázati nedám. Když jsi ji nepřijala, tedy zůstane ležet v srdci mém jako perla v lastuře a v tichých, blahých hodinách se k ní potopím a potěším se s ní." Nerudovy finanční těžkosti přiměly Světlou k prodeji rodinného šperku a vztah vešel ve všeobecnou známost. Manžel zakázal Johaně styky i další korespondenci. A Johana to přijala. S přátelstvím byl konec, zůstala alespoň vzájemná úcta.

Kdy dostanu hubičku? naléhal Smetana

Pokud jde o Johanino dílo, velký úspěch měly práce z Podještědí - Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina či Nemodlenec. A samozřejmě Hubička. "Slečno, kdy už konečně od vás dostanu Hubičku?" volal prý Bedřich Smetana na Elišku Krásnohorskou přes ulici. Loudil tak libreto ke stejnojmenné opeře dle povídky Karoliny Světlé, jejíž humorně laděný děj je opět zasazen do podještědské vísky. Světlá volila i obrázky městské (Černý Petříček), ještědská témata však postupně převládla.

"Přijdeš do krajiny nevšedně krásné, ale lid je tam, jako když ho zařízne. Vážila jsem tam několikrát cestu z Liberce. Tvůj tchán pan Mužák mi pokaždé sezval celý kruh vypravovatelek, ale odnesla jsem si odtamtud jenom několik dávno mi známých pohádek. Všude jinde jest lid bodřejší, hovornější, původnější," varovala Božena Němcová přítelkyni před první cestou do Podještědí. Nemohla se více splést. Tam, kde zkušená sběratelka lidových zvyků nepochodila, uspěla Světlá na celé čáře. Horalé se obávali, že Němcová vyzvídá pro manžela, příslušníka finanční stráže. S ženou místního rodáka si naopak povídali rádi a Johana si je postupně zcela získala.

"Okamžitě jsem zahodila klobouk, uvázavši si dle příkladu svých švagrových pestrý šátek kolem hlavy 'na ušička'. Pověsila jsem svoje dlouhé, při chůzi do vrchu tak nepohodlné sukně do komory, ustrojivši se do krátkých, v nichž se to zcela jinak po lesích bloudilo; a místo pevného, tehdáž módního kosticového u šatů života navlékla jsem na sebe volný kabátek, v němž se to pohodlně skákalo přes potoky. Vesnický můj kroj odstranil i poslední hráz mezi mnou a mými přáteli."

Kromě literární činnosti se Světlá věnovala snahám o zlepšení postavení žen ve společnosti. Dívčí gymnázium Minerva, Americký klub dam, Ženský výrobní spolek český či časopis Ženské listy - tady všude bychom našli Karolinu Světlou.

Poslední léta trpěla spisovatelka vážnou oční chorobou a svá díla musela diktovat neteři. Na milovaný Ještěd se naposledy podívala koncem osmdesátých let, později trávila čas za zataženými závěsy svého pražského bytu. Žena velkého rozhledu, talentu a inteligence zemřela 7. září 1899.

V kraji pod Ještědem připomíná její dílo dvanáct zastavení podještědské stezky Po stopách Karoliny Světlé i expozice českodubského Podještědského muzea. Některé Karolininy knihy oslovují a těší dodnes, jiné by už dnešní čtenář asi těžko skousnul. Ostatně, zkuste se přesvědčit sami.