Šumavský bard a tanec s mrtvými

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Karel Klostermann, "básník Šumavy", spisovatel oblíbený nejen starší generací. Od jeho narození uplynulo letos v únoru rovných sto sedmdesát let.

Karel Klostermann

Karel Klostermann,zdroj: Wikipedia.cz

Ačkoliv Karel Faustin Klostermann (1848 až 1923) spatřil světlo světa 13. února 1848 v rakouské obci Haag am Hausruck, oba rodiče měli šumavské kořeny – maminka Charlotta pocházela z rodu zámožných šumavských sklářů Abelů, otec MUDr. Josef Klostermann byl selským synkem ze svobodné rychty z Hrádků u Srní.

Rodina nebyla zrovna malá, z dvanácti dětí se dospělosti dožilo deset. Kvůli otcově lékařské praxi se často stěhovali, Karel se tak už coby jednoroční batole ocitá v Sušici, následují Žichovice u Rabí, znovu Sušice, Štěkeň a Kašperské Hory.

Mnohá z těchto míst bychom později nalezli v Karlově tvorbě – třeba Žichovice se objevují v Žichovických půlpánech či Robinsonech na Otavě. Mimochodem žichovický kníže Gustav Jáchym (1812 až 1862), u něhož Josef Klostermann po dvě léta zastával místo panského lékaře, byl jednou z nejproslulejších postav šlechtického rodu Lambergů. To kvůli neobvyklému sňatku, při němž se jeho ženou stala půvabná šafářova dcera Kateřina, přezdívaná "kněžna Káča". Z nerovného svazku se narodilo rovných deset dětí, jejichž původ byl sice po pozdní svatbě legalizován, ovšem bez nároku na knížecí titul a majetek.

Neúspěšné studium medicíny

A Karel? Ten začíná s gymnazijním studiem. V Písku, v Klatovech, a znovu v Písku. Tady roku 1865 úspěšně složí maturitní zkoušku a prožije studentskou lásku s jistou slečnou Růženkou. Dle přání svého otce pak pokračuje v jeho stopách, tedy ve studiu medicíny ve Vídni. Tady se pod pěkným vlasteneckým jménem Chrudoš od Otavy sice zapojí do slovanského spolku Vltavín, lékařskou fakultu však nedokončí – nejenže se mu příliš nedaří, také rodinná finanční situace se zhoršuje, a na závěrečné zkoušky jednoduše nejsou peníze.

Alespoň tedy pokračuje ve studiu cizích jazyků, pro které má skutečný talent. Angličtina, francouzština, španělština, italština, rumunština, polština, ruština a srbochorvatština. A samozřejmě čeština s němčinou. Docela úctyhodné, že.

Roku 1870 přijímá místo soukromého vychovatele v rodině hospodářského správce v Žamberku. Tady zůstane dvě léta, na rok následující se stane redaktorem vídeňského Wandereru. Bohužel již roku 1873 pročeský časopis z finančních důvodů končí.

Dráha literáta

Naštěstí plzeňská reálka shání učitele francouzského jazyka, a Klostermannovi se volné místo suplenta náramně hodí. To ještě netuší, že zdejší výukou francouzštiny a němčiny stráví dalších třicet let. Přesto musí kvůli nedostatku financí vyučovat také na dalších ústavech i v zámožnějších rodinách.

A jeho rodina? V necelých třiceti letech se Karel žení s dcerou císařského rady a celního správce v Plzni. Jeho o šest roků starší Marie-Mici mu však nedá děti, a tak Klostermann pomáhá alespoň v příbuzenstvu - nejmladšímu bratrovi, synovci a neteři.

Když se z něj roku 1898 stane vdovec, není to nadlouho, ještě téhož roku se ožení s Betty, vdovou po továrníkovi Juránkovi, s níž do manželského svazku přibude šestice jejích dětí. A také nezanedbatelné finance, takže se Karel, zbavený trvalé materiální tísně, může intenzivněji věnovat literární činnosti.

Na dráhu literáta ostatně nastupuje pozdě, teprve okolo čtyřicítky, už dříve se však věnuje drobné žurnalistice. Nejprve německy, později výhradně v českém jazyce.

"Jste tak výtečným znalcem staré Šumavy, tkvíte v kraji a lidu tomto svými životními kořeny, jste k němu srdcem přirostlý," píše redaktor časopisu Osvěta Václav Vlček, který Karla úspěšně přesvědčí k tvorbě v češtině. Opravdu – Klostermann, to je Šumava, její svérázné obyvatelstvo i nádherná příroda. Mimochodem "básník Šumavy", objevující pro své čtenáře česko-bavorské pomezí, je i jakýmsi prvním ekologem - jako jeden z prvních upozorňuje na nebezpečí neuvážených lidských zásahů do přírody.

Tanec s mrtvolami

"Neumím naprosto vynalézat ani typů, ani povah, ani událostí; toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly; a co ve svých románech a povídkách vypravuji, se také stalo; já jsem to pouze kombinoval, uspořádal, a v jakýsi celek upravil; je-li to realismus, tož jsem realista," obhajuje Klostermann svou občas nepřijímanou "realistickou venkovskou prózu".

Milovníci tohoto typu literatury však znají svého Klostermanna dodnes. V ráji šumavském, Ze světa lesních samot, Skláři, V srdci šumavských hvozdů, Pošumavské rapsódie, Ecce homo a další a další. A samozřejmě zfilmované Mlhy na blatech s Rudolfem Hrušínským, Zdeňkem Štěpánkem a Terezií Brzkovou. Část spisovatelovy tvorby vycházela z příběhů vlastního příbuzenstva. Ve Sklářích líčil dějiny sklářského rodu Abelů, příbuzných z matčiny strany, slavný "šumavský obr" Rankl Sepp zase nosil příjmení Klostermann.

Ostatně právě k místu posledního odpočinku rodiny Abelů a rovněž Klostermannova otce se váže jedna téměř hororová událost. Šumavská Hůrka (Hurkenthal) byla sklářskou osadou nedaleko Železné Rudy. Po válce došlo k odsunu německého obyvatelstva a místo propadlo zkáze. Kdysi prosperující Hůrka se ocitla ve vojenském prostoru. Zmizel kostel, zámek, hotel i mlýny, zůstal pouze hřbitov s kaplí sv. Kříže, hodící se vojákům coby pozorovatelna. Nedosti na tom.

Roku 1952 do krypty vnikla skupina opilých vojáků z blízké posádky. Kapli vyrabovali, a posilněni alkoholem vyvlekli mrtvé z prosklených rakví. Jejich zájem vzbudily pozůstatky krásně oděných dam, s nimiž se dokonce pustili do hrůzného tance. Mrtvoly opřené o zeď nakonec rozstříleli a to, co zbylo, zahrabali na hůreckém hřbitově.

Dle možná lehce přibarvené tradice pak všichni zúčastnění zanedlouho zemřeli za více než podivných okolností. Prvního usmrtil předčasný výbuch demoliční nálože, ostatní měli postupně podlehnout neznámé infekci. Inu kdo ví, možná tenkrát Boží mlýny mlely nezvykle rychle…

Bývalou sklářskou osadu dnes připomíná vysázené stromořadí, torzo kostela a znovuobnovená kaple. Ve věži zavěšený Zvon smíření má provaz vyvedený ven, to aby každý, kdo bude chtít, mohl zazvonit na znamení usmíření.

Smrt šumavského barda

Avšak zpět k šumavskému spisovateli. Poslední roky života tráví v Plzni, na léto pak nikdy neopomene odjet do jihočeské Štěkně, kterou si zamiloval už za otcova působení u knížete Windischgrätze. Také Karel Klostermann se přátelí se štěkeňským knížetem, a často pobývá u něj na zámku. Dodržuje pravidelný režim – ráno budíček o půl šesté, poté psaní, rybaření a koupání v řece Otavě.

Na jejím břehu se seznámí se strakonickým malířem Dvořákem "Šumavským", který si Klostermannovo dílo natolik oblíbí, že namaluje rovnou celou sérii padesáti obrazů podle jeho povídek. A také několik mistrových portrétů. Jeden z nich visí na zdejším obecním úřadě.

Se stářím bohužel přicházejí choroby - nemocné srdce, špatné plíce a zhoršující se zrak. Karel Klostermann umírá 16. července 1923 na štěkeňském zámku, kde jej po vyvlastnění Windischgrätzova majetku pozemkovou reformou nechají na prosbu knížete dožít nové majitelky, řeholní sestřičky Anglické panny. Přes své přání spočinout ve Štěkni je "básník Šumavy" slavně pohřben na plzeňském hřbitově.

Štěkeň na svého Klostermanna nezapomněla. Na zámku dnes najdete Klostermannův pamětní pokoj, v zámeckém parku jeho dub, nechybí samozřejmě ani pamětní deska. Kolem městečka vede Klostermannova naučná stezka. A unaveného poutníka, poctivě shlédnuvšího veškeré pamětihodnosti, neosvěží nikdo jiný než "Klostermann", polotmavý ležák s podobiznou šumavského barda.

Tagy: Česko domácí kultura a duchovno umění a kultura dějiny a fakta české dějiny česká kultura česká literatura

Zdroje: Vlastní