Rodina, do které přišla Tove 9. srpna 1914 na svět, byla svérázná - a Tove ji hluboce milovala. Maminka Signe pracovala jako úspěšná ilustrátorka, tatínek Viktor byl sochařem. Tove, nejstarší ze tří dětí, měla dva bratry - všichni se nakonec věnovali umění.

Vzpomínky na dětství v bohémské rodině Tove v dospělosti zpracovala v částečně autobiografické knize Dcera sochaře. Miliony čtenářů po celém světě pak otisk Janssonových mohli zaznamenat i v příbězích o mumíncích. Signe a Viktor byli jednak inspirací pro rodiče - mumínky, jednak Janssonová vyrůstala obklopena řadou příbuzných a rodinných přátel, což se odráží i ve světě, který vytvořila.

Mimochodem, ačkoliv žili v Helsinkách, patřili Janssonovi k švédsky hovořící menšině na finském území.

Tove od dětství kreslila a psala. A vzhledem k tomu, že i její emancipovaná a sportovně založená maminka si kdysi ohledně výběru kariéry prosadila svou, měla ve svých aktivitách podporu.

Ve 30. letech tak Tove studovala výtvarné umění jak v domovských Helsinkách, tak i ve Stockholmu a v Paříži. V umění si hledala vlastní cestu, nepodřizovala se konzervativním tendencím.

Na svých výletech po Evropě pak psala mladá umělkyně také povídky a texty, které zároveň ilustrovala a uveřejňovala v tisku.

Kreslila také pro antifašistický satirický magazín Garm. Tove válečné události prožívala těžce a vyrovnávala se s nimi i prostřednictvím psaní.

Začátek úspěšné série

První z řady knih o mumíncích - Cesta za tatínkem - vyšla již v roce 1945. Ačkoliv nebyla okamžitě bestsellerem, popularita příběhů o mumíncích postupně stoupala a nakonec se staly nejslavnějšími z děl, které Janssonová napsala.

Autorka jim věnovala i řadu komiksových stripů. Do příběhů o nekonvenční rodině přitom vkládala jak pozitivní věci, jakými byla soudržnost, láska a odvaha, tak i odraz vlastních smutků. K dětem přistupovala stejně jako k dospělým, a zřejmě i proto jsou tituly o mumíncích nadčasové a rádi je mají i ti, kteří dětské literatuře dávno odrostli.

Klidný život na ostrově

Co se osobního života týče, byla Janssonová na přelomu 30. a 40. let krátce zasnoubená s novinářem a filozofem Atosem Wirtanenem.

Po válce se však zamilovala do vdané herečky Vivicy Bandlerové. Krátký vztah ukončila právě Vivica, ostatně homosexualita byla v té době ve Finsku nezákonná, a Tove to zlomilo srdce. Teprve v půli 50. let našla svou životní lásku - o pár let mladší Tuulikki Pietiläovou, zvanou Tooti. I ona měla uměleckou profesi, byla grafičkou.

V roce 1960 si partnerky postavily dům na jednom z neobydlených finských ostrovů, kde pravidelně trávily léto i se Signe a dalšími příbuznými. Tove ostrovy a přírodu milovala, už v dětství na nich trávila hodně času. S Tooti zůstala až do konce svého života.

Nebyli jen mumínci

V pokročilejším věku začala Janssonová psát i literaturu pro dospělé. Například Knihu léta, inspirovanou právě pobytem její maminky a neteře Sophie na ostrově. Příběh sepsala poté, co Signe, přezdívaná "Ham", v roce 1970 zemřela. Otce ztratila Tove Janssonová už v 50. letech. Koncem 60. let vznikla i zmíněná kniha Dcera sochaře a později i několik dalších titulů a povídek.

Zároveň ale celý život malovala. Od impresionistického stylu se dostala k moderní abstrakci, první samostatnou výstavu měla v roce 1943 a následovala řada dalších. U příležitosti 100. výročí narození autorky byla v helsinském muzeu Ateneum uspořádána výstava jejích prací, kterou navštívily statisíce lidí.

Knihy Tove Janssonové byly přeloženy do více než čtyř desítek jazyků. Další velice slavný spisovatel Terry Pratchett považoval Janssonovou za jednu z nejlepších autorek knih pro děti - a právě její knihy patřily k impulsům, díky nimž nakonec i on sám začal psát.

Tove Janssonová se dožila 86 let, zemřela 27. ledna 2001. Je pochována na hřbitově Hietaniemi v Helsinkách, po boku svých rodičů a bratra Larse.

Tuulikki Pietiläová zemřela v roce 2009.