Petr Bajza a Tonda Bejval, Čenda Jirsák se psem Pajdou, Éda Kemlink a Zilvar z chudobince. Sousoší pěti chlapců z knihy Bylo nás pět najdete od roku 2003 v Panské ulici v Rychnově nad Kněžnou. To na počest jejich tvůrce Karla Poláčka (1892 – 1945), který se právě zde narodil.

Bylo to 22. března 1892 a kromě bratrů Kamila, Arnošta, Zdeňka a Ludvíka patřila do rozvětvené českožidovské rodiny Poláčků další dvě dítka z otcova druhého manželství. Tatínek Jindřich měl v Rychnově nad Kněžnou koloniál a četné příbuzenstvo spolu se svéráznými figurkami rodného maloměsta se později stalo nevyčerpatelnou inspirací Poláčkovy literární tvorby.

Obecnou školu i část středoškolských studií si mladík užíval v Rychnově, leč pro vzdorovité chování musel gymnázium dokončit v Praze. Dcera Jiřina vzpomíná: "Otec Jindřich mu zaplatil byt a stravu, ale odmítl mu dát jakékoli kapesné. Marné bylo ho přesvědčovat, že není možno žít ve městě úplně bez peněz. Bylo to ještě za Rakouska, a za překročení mostu se vybíralo mýtné. Řekl mu Karel: 'Což když budu muset jít přes most?' 'Nemusíš chodit přes most,' byla odpověď. 'Což kdybych potřeboval jít na veřejný záchod?' 'Máš jít doma!' Nu, otec Jindřich nebyl nijak cituplný člověk. Syn Karel si však časem pomohl. Společně se spolužákem Linhartem psali na pokračování román 'Slimejš', který za honorář dávali číst spolužákům."

V zajetí a v zákopech

Nevalný finanční rozpočet si Karel vylepšoval psaním i při následných studiích práv, která však přerušila vojna. Poláček narukoval roku 1915 a po výcviku v České Lípě čekala na mladého muže ruská a italská fronta. Zřejmě dobrovolně se koncem války ocitl v srbském zajetí, odkud se dostal až po diplomatickém zásahu Československé republiky o Vánocích 1918. Bravurně ztvárněnou vojenskou realitu můžeme nalézt v románech Hrdinové táhnou do boje či Podzemní město. Popis každodenního života v zákopech vycházel pravděpodobně z Poláčkových osobních zážitků - od podzimu 1915 do jara 1916 byl jeho pluk zakopán u vsí Konstantinówka a Malín.

Po návratu domů začal publikovat. Satirické časopisy Nebojsa a Štika venkova, Lidové noviny, Tribuna Ferdinanda Peroutky, Tvorba a České slovo otiskovaly Poláčkovy fejetony, sloupky a soudničky. Mezi lety 1927 - 1930 redigoval humoristický čtrnáctideník Dobrý den. Kromě Peroutky se spřátelil s bratry Čapkovými a také on brzy náležel ke slavným "pátečníkům", scházejícím se u Čapků doma každý pátek odpoledne.

Nejen novinařinou živ byl Poláček, také povídkami a romány. Mezi nejznámější patří Muži v ofsajdu, určený především fandům fotbalu a starého Žižkova. Knihu plnou moudrého humoru zfilmoval režisér Innemann v roce 1931. V roli pana Načeradce zazářil Hugo Haas, jemuž zdatně sekundovala plejáda dalších slavných herců jako Eman Fiala, Jindřich Plachta, Jaroslav Vojta a další.

Legendární parta kluků

Filmové adaptace se dočkalo vícero Poláčkových děl, třeba méně známý obrázek pražské periférie, Dům na předměstí. I tady se objevil Hugo Haas, kterého najdeme spolu s Hanou Vítovou také ve snímku Načeradec, král kibiců. Hostinec u kamenného stolu, vycházející poprvé roku 1941 pod jménem Vlastimila Rady (Poláček byl díky svému židovskému původu "na indexu"), si na zfilmování počkal až do roku 1948. K nejnovějším pak patří televizní seriál podle slavné Poláčkovy knihy Bylo nás pět (1994).

"Můj nejmilejší přítel se nazývá Bejval Antonín, protože jsme s Tondou jedna ruka. Taktéž si půjčujeme knížky. On má plničký kufr indiánek, jako jest: Morová rána v Praze, Vpád Pasovských a Bílá paní Rožmberská. Na jedné jest obrázek s nápisem 'Dvacaterák se obořil na knížete'. Veliký jelen se již již chystá parohy probodnout knížete pána, vtom však jeho věrný myslivec vystřelil smrtící ránu, čímž si zavázal knížete k vděčnosti. Taky má Tonda sharkovky a kliftónek habaděj. Všecko má, protože pan Bejval říká, že si potrpí na vzdělání a nelituje groše. Tonda má převzít povoznictví po svém otci a slíbil mně, že by pak si mne vzal za pacholka. To by bylo pěkné."

A co teprve Ješiňáci s Habrováky!

"My, kteří bydlíme v Palackého ulici, jsme přátelé, ale ostatní jsou nepřátelé. My jsme ti nejudatnější, pročež jsme postrachem všech nepřátel. Kteří jsou nepřátelé: To jsou Ješiňáci, ti jsou nejzlejší. Ostávají v Chaloupkách, jsou zrzaví a mají obličeje pihovaté, takže jsou kropenatí jako boby, zvané řezníci… Avšak největší naši nepřátelé jsou Habrováci, to jsou ti nejhorší sprosťáci. Habrováci i do školy nosí plné kapsy kamenů. Mají přesilu. Jejich mravy jsou špatné, zvyky ošklivé. Povahy jsou nesnášenlivé. Často bývají po škole. Ve škole sedí v oslovských lavicích, protože neprospívají. Také vyrušují a na jiné to svádí. Ruce si nemyjí, také krk mívají špinavý a pan učitel je posílá do umývárny. Tuhle povídal, že by si Habrováci mohli za ušima sázet brambory... Habrováci každému nadávají. Běda cizinci, který by se odvážil do jejich země bez průvodu rodičů nebo jejich zástupců!"

Přestože legendární vyprávění o pěti klucích z malého městečka působí lehkým a hravým dojmem, vzniklo za okolností neveselých. Snad měly vzpomínky na dětská léta dodat autorovi naději. Bylo nás pět dopsal Karel Poláček před odjezdem do terezínského lágru.

Osvětim přežil, ale válku ne

Dobrovolně tak následoval partnerku Doru Vaňákovou po jejím zařazení do transportu. Deportace proběhla 5. července 1943. V říjnu dalšího roku přišla Osvětim, konečná stanice pro Doru i Adélu Herrmannovou, Poláčkovu bývalou manželku.

Jejich manželský svazek nepatřil k nejšťastnějším, ostatně právě Karlu Poláčkovi se připisuje výrok "rodina je základem státu a otravy". Jediná dcera Jiřina (1921 – 2001) přežila válku díky pomoci Dory, která dceři svého partnera pomohla ke včasnému odjezdu do Anglie.

Dlouhá léta panovalo přesvědčení, že v osvětimských plynových komorách zahynul i slavný humorista. Teprve v devadesátých letech vypověděla očitá svědkyně Klára Baumöhlová, že přes svůj špatný zdravotní stav přežil Poláček pochod z Osvětimi do táborů Hindenburg a Gleiwitz. Tady už neprošel selekcí a 21. ledna 1945 zde nalezl svou smrt. Pohřben byl se stovkami dalších do hromadného hrobu.

Poslední zápis před odjezdem do Terezína, 20. června 1943: "Do této doby jsem nenapsal řádku. Mezitím byla komise na Kladně, nyní v Kolíně; a já nikam nejel. Na balkóně vykvetla řeřicha i bob; a vyhřívají se dvě želvy…" (Se žlutou hvězdou, deník Karla Poláčka)