Sociální demokraté se nechali zatáhnout do nedůstojné hry s hnutím ANO, ve které nemohou nic získat. A už je jedno, zda jsou jednání s Andrejem Babišem více či méně exkluzivní, zda si ČSSD vyjedná čtyři nebo pět ministerstev a zda mezi nimi bude i ministerstvo vnitra, financí či spravedlnosti.

Nezáleží ani na tom, zda výslednou dohodu nakonec potvrdí vnitrostranické referendum. Hlavní je alibismus, kterým sociální demokracie překypuje a který bije do očí. Jak mohou být důvěryhodní představitelé strany, kteří tvrdí, že trestně stíhaný premiér je zásadní problém, a zároveň s ním lezou do koalice?

Buď to problém je, a pak s Andrejem Babišem nejednám, anebo to problém není, a potom není co řešit. Pokud sociální demokraté s Babišem jednají i navzdory tomu, že s ním mají problém, měli by vysvětlit, proč to dělají.

Ještě jednou vládnout  

Proč si činí tak velké násilí a podstupují takovou oběť? Aby zajistili "stabilní politické prostředí pro budoucí rozvoj České republiky" a prosadili "maximum programových priorit ČSSD"? To nezní přesvědčivě. Spíš to vypadá, že se stranické špičky třesou na ministerské posty a zároveň si nevěří, že by sociální demokraté mohli být viditelní i v opozici. Případně si říkají: Jestli máme ze sněmovny vypadnout, ať si před tím ještě aspoň jednou užijeme vládnutí.

Navíc je pohodlné dohodnout se s Babišem a rozhodnutí o vládní účasti nechat na členské základně. Ať si s tím poradí a sama za své rozhodnutí nese odpovědnost. Straničtí funkcionáři ji staví do nevděčné pozice. Pokud se vnitrostranické referendum uskuteční, členové strany se ocitnou pod tlakem a jejich volba, co je pro stranu nejlepší, nebude zcela svobodná.

Volby do Poslanecké sněmovny se konaly v říjnu, vnitrostranické referendum zřejmě sociální demokracie uspořádá někdy mezi dubnem a červnem. Výsledek mnohaměsíčních povolebních jednání tak bude v rukou řadových straníků, a kdyby náhodou dohodu vyjednanou Janem Hamáčkem a Jiřím Zimolou odmítli, nejenom že by ze svého předsedy a prvního místopředsedy udělali hlupáky, ale udělali by je i sami ze sebe.

ČSSD by tak o několik měsíců protáhla jednání o vládě a sama ho pak torpédovala. Výsledný dojem by nezlepšilo ani to, že strana dopředu varovala, že má s trestně stíhaným premiérem zásadní problém a že o dohodě s hnutím ANO se uskuteční referendum. Sociální demokracie by byla za bandu amatérů, která jen zdržuje. Také by se jí dávalo za vinu, že otevřela cestu k Babišově vládě s podporou Okamury a komunistů.

Chyceni v kleštích 

Premiér v demisi tlak na ČSSD dále stupňuje. Tím, že straně nabídl, že s ní bude jednat exkluzivně, neříká nic jiného než: Počítám s vámi, a jestli to zvoráte a z vlády vycouváte, bude to na vás, že jsem tolik času promarnil.

Sociální demokraté jsou chyceni v kleštích. Rádi by z nich vyšli se ctí, proto požadují pět rezortů, silová ministerstva a ta, která jim jsou tradičně blízká. Ministerstvo vnitra a financí jim však Babiš přenechat nechce. V tom nejdůležitějším jim vstříc nevyjde. Možná ustoupí v počtu rezortů, ale nic víc. Nakonec to bude ČSSD, kdo ze svých podmínek sleví.

Sociální demokracii paradoxně škodí to, co je naopak největší výhodou Andreje Babiše. Není schopná si počínat principiálně a stanovit si jasnou hranici, za kterou nepůjde. Co platí dnes, zítra platit nemusí. Zkrátka nedokáže mít nepřekročitelné podmínky, ze kterých nesleví. Trestně stíhaný premiér? Nad tím by se dalo přimhouřit očko. Vnitro a finance v rukou hnutí ANO? I o tom můžeme uvažovat.

Úspěšná strategie 

Dokonce ani u vnitrostranického referenda, které si sociální demokraté schválili v usnesení na únorovém sjezdu, není vůbec jisté, zda se bude konat. Když to bude nutné, vedení strany určitě najde způsob, jak se mu vyhnout. Babiš se chová podobně, také u něj se nedá spolehnout na to, co říkal včera. Chvíli tvrdí to a chvíli ono, ale lidem, kteří hnutí ANO volí, to zjevně nevadí.

Podstatný je pro ně výsledek a sdělení, které k nim Babiš vysílá: Jsem jiný než ostatní, makám a věci se za mě pohnou kupředu. Kdežto sociální demokraté svým chováním a vlastní neschopností říkají: Jsme vyžírkové, kteří svá stanoviska vždy přizpůsobí tomu, co je pro nás výhodné, a jediné, co ovládáme, jsou sliby a rétorika.

Kdyby vsadili na principy a podmínky, ze kterých se neustupuje, možná by skončili v opozici, ale aspoň by nebyli za politiky, kteří se za každou cenu tlačí do vlády, protože vládní křesla jsou zkrátka lukrativnější. Části občanů by takový postoj mohl připadat sympatický.

V rozbouřených politických vodách to může být úspěšná strategie, kdy nemálo voličů ocení stálost, předvídatelnost a náznak hodnotového postoje. Co ale voličům nabízí sociální demokraté? Plnění svého programu? To však už dávno nestačí. Tím, co předvádí nyní, své příznivce jen dále odradí.