Bezpečnost v rizikové společnosti. Máme se chopit zbraní na vlastní obranu?

MAGAZÍN - Magazín autor: Miroslav Schiffert

Češi se učí pohlížet na svou bezpečnost jinak než jako na samozřejmou a pasivní konzumaci služeb eráru a bezpečnostních složek. Věc, která se jen vzdáleně týká našich všedních životů. I politici ví, že je to imperativ doby. Ale snad to půjde bez strašení válkou. A zbytečného vyzbrojování civilistů.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

Téma bezpečnosti rezonuje společností. Křivka rezonance vystřeluje vzhůru zvlášť pak po teroristických útocích. Případná změna by se však neměla odvíjet od emotivních reakcí, měla by být o něco koncepčnější, realističtější. Neměla by vycházet jen ze strašení lidí. Je na čase ukončit fázi, kdy se prezident nebo ministři promenádují před kamerami se samopaly v ruce.

Přesto jsme nyní ve fázi, kdy se handrkujeme s EU o poloautomatické zbraní a předstíráme, že tak bojujeme za vlast. V tom ale podstata naší bezpečnosti netkví. A už vůbec ne ve změně Ústavy, jak se o to snaží "kovbojská lobby" v čele s ministrem vnitra Milanem Chovancem.

Současný zákon č. 110/1998 Sb. ve své čl. 3 v odst. 2 říká, že státní orgány, orgány územních samosprávných celků a právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti země. K tomu nyní kovbojové dodávají: Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2. 

Úprava by nezvýšila počet zbraní na sport, osobní ochranu, myslivost, ale na obranu vlasti! Aneb více zbraní, více bezpečí. Těžko dohledat, kde kdy platila taková přímá úměra. Vynechme Švýcarsko s úplně jiným vojenským systémem, kde je pouhých 3,6 tisíc profesionálních vojáků, ale 1,4 milionu pravidelně cvičených záložáků se zbraněmi ve "skříních". Nebo Izrael v úplně jiné geopolitické situaci.

Střetávají se zde dvě pnutí v mentalitě lidí (a názorech politických reprezentací), dvě myšlenkové linie. První je, že jsme "za bukem". A že si platíme armádu, policii, tajné služby. A stačí kamarádit s těmi správnými a civilizovanými pakty.

Máme osmou nejsilnější armádu v Evropě. Stačí už jen přidat trochu peněz: zvýšit finance na obranu na požadovaná a slíbená dvě procenta z HDP. Vždyť podle tzv. Světového mírového indexu je ČR šestou nejbezpečnější zemí světa. Bezpečnější než Švýcarsko, Kanada nebo Norsko. A to jen namátkou výběr TOP zemí! Nač to tedy "hrotit"?

Pak je druhá verze, druhé pnutí: Vezmeme to do vlastních rukou, ozbrojíme se, potrénujeme. Zvládneme to sami stejně jako fanoušek MillWall v Londýně, který šel na teroristy s holýma rukama.

Bezpečnost v rizikové společnosti

Máme tu tedy dva úhly pohledu na bezpečnost. Jeden chladivě technologický, jeden žhavě romantický. Ani jeden není schůdný.

Fenomén bezpečnosti není jen náhodnou jedničkou mezi sociálně existenciálními fenomény lidstva. Kde že jsou doby, kdy fenoménem číslo jedna byla prosperita, rovnost/třídní boj a nebo štěstí. Hovoříme o euroatlantické civilizaci. 

Někteří sociologové (Anthony Giddens, Ulrich Beck) soudí, že žijeme v rizikové společnosti a nejde jen o hrozby globálních parametrů typu vyčerpání fosilních paliv, skleníkový efekt, jaderná katastrofa. Nebo migraci a "střet civilizací".

Podle nich jsme společností principiálně v neustálém riziku. Existenciálně a denně. Společností, kde se jedinec tak dlouho osvobozoval od tradičních sociálních vazeb a vazeb k přírodě, až zůstal sám v permanentním ohrožení. Sám se svými institucemi. V každodenním strachu z osobního selhání, strachu ze složitosti toho, co vytvořil.

Instituce, které měly tradiční vazby nahradit a jedince chránit, ho přerůstají. Neví, jestli věřit vědcům. Neví, jestli jídlo je zdravé. Neví, jestli děti vychovávat sám nebo je svěřit institucím a expertům. Jestli chtít být zdravý nebo raději se nechat průběžně léčit. Jestli sám podnikat nebo sloužit korporacím. Jestli demokraciím nezvoní umíráček. Jestli světový pořádek už není spíš nepořádek.

Svět jako nebezpečná aréna

Svět prý již nemá být nebo není "mezinárodní komunitou" ale "arénou", kde dochází ke střetu států, ekonomických zájmů a nevládních skupin. A všichni chtějí získat výhodu, míní americký prezident Trump a podle politologa Fareeda Zakarii tak mění kormidlo zahraniční politiky USA nastavené po druhé sětové válce.

Máme mít obavy? Nechávají nás tak Američané na holičkách? Mají pravdu čeští kovbojové a je třeba ozbrojit i civilisty? Není třeba jen "číst" historii jinak? Nebyla spíš přátelská komunita jen sebeobranným mechanismem v bipolárně nastaveném světě? Přežívající s několikaletou setrvačností po rozpadu "říše zla"? 

Slova o výměně bezpečné komunity za nebezpečnou arénu by pak byla jen silnou rétorickou figurou. Svět vždy byl a vždy bude spíše arénou než láskyplnou komunitou. A historie ukazuje, že je lépe si tento axiom pamatovat, než na něj zapomínat. A že různé "říše zla" se převtělují a posouvají po planetě.

Neznamená to, že bychom měli hned volat do zbraně a militarizovat společnost v "horkém" slova smyslu. Ale na místě není ani bohorovný klid, jemuž se oddávala Evropa včetně Česka přinejmenším od počátku devadesátých let. Vzpomínáte? 

Dnes se ale ukazuje, že Evropa – světadíl, kde se zrodily dvě nejhrozivější války –  také musí srovnat a držet své kormidlo. Ale dublovat kapacity NATO nějakou novou celoevropskou armádou není třeba. Stejně tak není třeba se za každou cenu dotahovat na USA ve výši rozpočtu na armády, který tvoří až 39 procent veškerých výdajů světa na obranu či útočení. Stačí plnit sliby a závazky.

Hovořilo se o tom před i během Pražské konference o obraně a bezpečnosti: Evropská vize, evropská odpovědnost. Na papíře je 42 kroků, které chce unie podniknout, aby se napřímila v otázce obrany. Aby sladila – nikoli rozvolnila – euroatlantické vazby, jak by mohla naznačovat dočasná Trumpova prostořekost. 

Náměstkyně generálního tajemníka NATO, americká diplomatka Rose Gottemoellerová, zmínila kromě nově založeného Evropského obranného fondu i kroky proti kyberútokům, ochraně hranic evropského prostoru. Architektura evropské (tedy i české) obrany začíná mít nové kontury. Proč tomu nevěřit?

Neodevzdávat ani neuzurpovat moc

Mezi navrženými kroky ozbrojování civilistů pro obranu vlasti nefiguruje. Spíše než tlaky "kovbojské lobby" a mediální výstupy se samopaly by měla dostat šanci "druhá vlna". Kompromis mezi technologií erárního zbrojení a romantikou civilního ozbrojování.

"Podpořme zájmy a dovednosti lidí a současně přispějme ke zvýšení obranyschopnosti", navrhuje ministr obrany Martin Stropnický. Mluví o vládní koncepci zapojit co nejvíce lidí do široce pojatého chápání pojmu obrana a bezpečnost. Kynology, radioamatéry, myslivce, Sdružení sportovních svazů ale třeba i skauty.

V pětimilionovém Finsku v podobném systému například projde ročně nějakým typem výcviku na 50 tisíc lidí. Militarizace společnosti? Hysterie? Těžko! Tento systém tam funguje již od roku 1999. Tedy z dob ještě před "pádem dvojčat" v New Yorku, před útoky v Madridu, Paříži nebo Londýně. Před migračním vlnou.

Bezpečnost je něco jiného než konzumace služeb eráru, ale i něco jiného než primitivní "zub za zub". Je to niterné vědomí o zodpovědnosti za sebe i celek.

Tagy: Česko domácí armáda ČR terorismus a násilí

Zdroje: Vlastní