Autor prvního českého 'bestselleru', který těsně unikl nucenému celibátu

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Středověký bestseller jménem Kronika česká je všeobecně známý. Co však víme o jejím autorovi? Vlastně jen to, co nám o sobě prozradil na stránkách svého slavného díla.

Kronikář Kosmas na dobové kresbě z díla Lipský rukopis

Kronikář Kosmas na dobové kresbě z díla Lipský rukopis,zdroj: Archiv

Postavu slavného kronikáře se pokusil oživit v Obrazech z dějin národa českého spisovatel Vladislav Vančura, jehož povídku užil roku 1974 za předlohu režisér Jaroslav Balík pro svou historickou televizní inscenaci "Kosmas a paní Božetěcha", v hlavních rolích s Čestmírem Řandou a Pavlou Maršálkovou.

Příjemná fikce. Co ale víme doopravdy? Není toho příliš, vždyť raný středověk množstvím historických pramenů zrovna neoplývá. Světlo světa spatřil Kosmas (1045 – 1125), dle Františka Palackého "český Hérodotos", roku 1045 ve Zdicích u Berouna.

Dnes nezvyklé jméno nebylo tehdy nijak ojedinělým, stejné nosil například jeho současník pražský biskup. Ostatky světců Kosmy a Damiána, patřících k prvním u nás uctívaným světcům, donesl prý sv. Metoděj až z Byzance, aby je věnoval knížeti Bořivojovi. Bratři Kosma a Damián byli lékaři, kteří působili kolem roku 300 v Sýrii a zemřeli mučednickou smrtí za Diokleciánova pronásledování. Dveří boleslavského kostela sv. Kosmy a Damiána se držel během své násilné smrti svatý Václav, a první levohradecký kostelík nese kromě svatoklimentského i jejich zasvěcení.

Studia v zahraničí

O rodičích "našeho" Kosmy ovšem nevíme nic. Spekulace o velmožském původu či zavlečení Kosmova otce do Čech spolu s polskými zajatci knížetem Břetislavem nejsou právě věrohodné. Pravděpodobné je, že budoucí děkan a kronikář byl potomkem vzdělaného duchovního z okruhu pražské svatovítské kapituly. V každém případě šlo o rodinu dostatečně zámožnou, schopnou financovat synova domácí i zahraniční studia.

Mladý Kosmas cestoval do ciziny v sedmdesátých letech jedenáctého století. A kam? Do belgického Lutychu na slavnou katedrální školu sv. Lamberta. Ne náhodou, osobní vztahy spojující Lutych s Prahou existovaly už od časů sv. Vojtěcha, přátelícího se s lutyšským Notkerem, ostatně v lutyšské diecézi byla svatovojtěšská úcta nemálo rozšířena.

Město lákalo proslulým matematikem mistrem Frankem, působícím v Lutychu mezi lety 1047-1083, na což Kosmas ve stáří s nostalgií vzpomínal: "Kéž by mně, již osmdesátiletému, Bůh vrátit chtěl ta minulá léta, v nichž sis, sličná Múzo, dosti nahrála se mnou kdysi v Lutychu pod mistrem Frankem na trávnících a lukách gramatiky i dialektiky!" 

Celibátu se nedožil

Studijní trivium trvalo zhruba osm let let, a mladík zřejmě nezůstal pouze na lutyšské školní půdě. Počátkem let devadesátých jej zastihneme doma už coby muže středního věku, nicméně takto dlouhá studia nebyla ve středověku neobvyklá.

Po návratu do Čech se Kosmas stal kanovníkem svatovítské kapituly. Za hranice se ještě podíval - s pražským a moravským biskupem do italské Mantovy pro investituru, poté do Mohuče. A roku 1099 do uherské Ostřihomi, kde od metropolity pěkného jména Serafin získal kněžské svěcení. Následně ho čekala funkce děkana kapituly pražské.

Přestože byl Kosmas duchovním, byl ženatý a měl syna, věc to v oněch dobách zcela běžná a dovolená. Vyhlášení závaznosti celibátu se nedožil o pouhých čtrnáct let. Ženatí kněží byli ovšem v našich zemích ještě za vlády krále Přemysla Otakara I. Manželka Božetěcha, "nedílná družka veškerých osudů mých", zemřela 23. ledna 1117.

Kosmův syn Jindřich byl dříve ztotožňován s olomouckým biskupem Zdíkem stejného křestního jména, slavným cestovatelem po Svaté zemi. Dnes se předpokládá, že šlo o Jindřichy dva, kteří se ovšem dobře znali.

Čtivá, poučná a zábavná

A konečně k proslulé Kronice. Latinsky psaná Chronica Boemorum vznikala vcelku pozdě, až ke konci děkanova života, a zůstala nedokončena. V Kosmově díle pokračovalo několik následovníků (Mnich sázavský, Kanovník vyšehradský aj.). Kniha se stala důležitým pramenem pozdějších kronikářů (Dalimil, Přibík Pulkava z Radenína), a mimořádné oblibě se těší dodnes. Dočkala se nejméně patnácti opisů a několika vylepšení.

Vzorem byla vzdělanému děkanovi kromě Písma svatého významná díla současníků i klasiků - kronika porýnského opata Reginona z Prümu z 10. století, Život sv. Lamberta od lutyšského biskupa Štěpána, z domácích pak legendy svatováclavské a svatovojtěšské plus letopisecké zápisky svatovítské kapituly. Antika dodala Vergilia, Ovidia, Horatia a další autory.

A důvod úspěchu? Čtivost, lehkost stylu, poučení i zábava, barvité příběhy hrdinské i s lechtivějším obsahem. A pestrý jazyk. Vladyka Krok je mužem "za svého věku naprosto dokonalým, bohatým pozemskými statky a ve svých úsudcích rozvážným a důmyslným", k němuž se "sbíhají lidé jako včely k úlům", půvabná Oldřichova Božena má "pleť bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než slonovina a krásnější než safír". Břetislav, "nejkrásnější z jinochů a přeudatný hrdina", před únosem rozvažuje: "Není možná, aby Jitka, ta rodem ušlechtilá dcera, sličná, přelíbezná a nad světlo sluneční jasnější panna, jež mi je dražší než život, nebyla má. Kéž dlouho zůstane naživu, buď Bohu chvála stálá."

Mnohem bezpečnější vypravovat sen

Svou Kroniku dělí autor do tří knih. V první z nich, začínající stavbou babylonské věže, najdeme klasické "staré pověsti české" (příchod Čechů, Libuše s Přemyslem, dívčí a lucká válka, atd.), abychom se propracovali až k postavám historickým - Bořivoj a první čeští světci Ludmila, Václav a Vojtěch. Boleslav První, Druhý i Třetí. Kniha končí vraždou knížete Jaromíra v roce 1035.

Druhou otevírá Břetislav I. a zakončuje smrt krále Vratislava spolu s nástupem Břetislava II. (1092). Třetí kniha je nejpřesnější, Kosmas v ní popisuje události, které sám zažil. Psaní o současnících má ovšem i svůj rub - pravdivé informace mohou způsobit pisateli problém. "Obojí se totiž pokládá za vinu a je hodné odsouzení: pokud někdo zamlčí pravdu nebo přisvědčí nepravdě. Proto máme za mnohem bezpečnější vypravovat sen, o kterém nikdo nevydá svědectví, než psát o činech žijících lidí. A z té příčiny ponecháváme podrobné vylíčení jejich skutků potomkům."

No, ne tak docela. Kosmas se naštěstí k psaní odhodlal, a zanechal tak budoucím potomkům nejednu důležitou informaci. Ovšem, když už "dějinné látky zbývá ještě hojnost", má se kronikář ještě snažit?

"Sličná rádkyně má, Múzo …proč na mne, starce, znova dorážíš? Proč otupělou mysl podněcuješ? Již mi letitý věk shýbá záda, již mi svraštělá kůže hyzdí obličej, již prsa dýchají jako utahaný kůň, již drsný hlas sípe jako husa a chorobné stáří oslabuje mé smysly. Věru více mne těší měkký chléb a topinka než tvá sofismata…" 

Kronika končí rokem 1125 úmrtím knížete Vladislava I. a nastolením Soběslavovým. Téhož roku dne 21. října nastoupil cestu veškerého těla i sám starý kronikář v úctyhodném věku osmdesáti let.

Tagy: Česko domácí dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: vlastní