Pravda, ne tak úplně. Otcem Břetislava (okolo 1002 – 1055) byl Přemyslovec Oldřich, matka Božena však ze šlechtického rodu nepocházela. Ostatně její příběh, samozřejmě v notně zromantizované podobě, znají snad všichni.

Pravda byla poněkud střízlivější. Kníže Oldřich byl ženatý, a Božena "Křesinova" pravděpodobně vdaná (je poněkud nejasné, zda byl Křesina otcem či manželem). Matku budoucího dědice spatřil prý Oldřich kdesi na vsi okolo roku 1002. Lokaci upřesňuje Dalimil kamsi k Postoloprtům, a teprve pero nespolehlivého Hájka z Libočan dodává Peruc se známým Oldřichovým dubem.

Na manželskou věrnost se nehrálo

Při návratu z lovu zahlédl kníže sličnou Boženu, kterak u studánky prala prádlo, "a prohlédnuv si ji od hlavy až k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky. Bylať vzhledem vynikající, pleti bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než stará slonová kost, krásnější než safír. "Že Oldřich "poslav ihned pro ni, pojal ji v manželství, staré však nerozvázal", vysvětluje kronikář: "Toho času každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy, a nebylo hříchem unésti manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže."

Kníže tedy pojal za manželku selku Boženu, a z nerovného spojení se narodil dědic Břetislav. A první žena urozeného původu? Zmizela kdesi v propadlišti dějin. Božena se ve zdraví dočkala synova správcování na Moravě, jeho samostatné vlády i několika vnoučat. A předtím samozřejmě svatby. Ta následovala po známém únosu.

Únos byl riskantní, ale zřejmě dohodnutý

Břetislava sice čekal knížecí stolec, co ale s jeho nepříliš "čistým" původem? Snad by se dal vylepšit vhodným sňatkem. Příhodná nevěsta jménem Jitka pobývala v německém schweinfurtském/svinibrodském klášteře a jejím otcem byl markrabě Severní bavorské marky Jindřich Schweinfurtský z mocného rodu Babenberků.

Při klasické žádosti o ruku byla možnost odmítnutí více než pravděpodobná. Což tedy únos? Nejednalo se ovšem o žádnou romantiku, ale o dosti riskantní akci. Únosy odsuzovala církev i šlechtické rody, a přísný trest čekal nejen dopadeného odvážlivce, ale také jeho (občas nedobrovolnou) vyvolenou. Břetislav zariskoval v roce 1021. 

"Tehdy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí, či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji." 

Pravda, krásnou Jitku, "dceru rodem ušlechtilou, pannu sličnou, velmi líbeznou, nad světlo sluneční jasnější", spatřil kněžic prvně nejspíš až ve Svinibrodu. Je ale také možné, že vše bylo dopředu domluveno, ostatně události po únosu by tomu tak trochu nasvědčovaly.

Boženin syn dorazil do kláštera inkognito. "Jako když vlk obchází ovčín, hledaje, kudy by do něho vrazil, aby uloupil bělounkou ovečku, tak i hrdina Břetislav, když dostali dovolení v klášteře přenocovati, obhlíží jej pronikavým zrakem a bystrým duchem; rád by do klauzury mocí vrazil, ale neodvažuje se, nemaje s sebou tak značný počet bojovníků," píše Kosmas.

Jako na zavolanou vyšla Jitka spolu s dalšími dívkami. Břetislav neváhal, chytil vyvolenou nevěstu a utíkal k bráně. Cesta ven však byla zatarasena řetězem "tlustším než mlýnský provaz". Břetislav "ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo; podnes je viděti přeťatý článek na důkaz té prudké rány", a oba mladí úspěšně uprchli. Zato nic netušící zbylí družiníci dopadli zle - "jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali". Břetislav vyvázl bez újmy.

Jitka byla dobrou volbou, nejen politicky, ale i v manželství. Svému muži dala sedm dětí, z toho rovnou pět synů. Spytihněv, Vratislav, Konrád, Jaromír a Ota. Druhorozený Vratislav se později stal prvním českým králem.

Výprava za tělem Vojtěcha

Roku 1034 nastoupil Břetislav na knížecí stolec. O pět let později využil zmatků při změně říšského panovníka v Říši a vtrhl do Polska. Obsadil Slezsko a vyplenil starobylé Hnězdno, sídlo bájného Lecha a od 10. století polské hlavní město. Tady je pochovaná česká kněžna Doubravka a tady našel v roce 999 místo posledního odpočinku svatý biskup Vojtěch, jehož ostatky vykoupil od Prusů zlatem polský Boleslav Chrabrý. Nad Vojtěchovým hrobem bylo roku 1000 zřízeno arcibiskupství.

A právě sem český kníže mířil, přesněji - pro Vojtěcha. Světcovy ostatky tehdy mělyí význam nejen duchovní, ale i politický, a Břetislav se chtěl jejich získáním podpořit žádost o zřízení českého arcibiskupství.

Češi se snažili svaté biskupovo tělo nesvatě získat rozlámáním oltáře. Teprve po následném varovném "zmrtvění smyslů" svou opovážlivost napravili třídenním postem a modlitbami. A také vyhlášením prvního českého zákoníku nazývaným Dekreta Břetislavova.

"Třetí noci se zjevil biskupu Šebířovi, když po jitřních hodinách odpočíval, ve vidění svatý biskup Vojtěch a pravil: 'Pověz knížeti a jeho kmetům toto: Otec nebeský dá, oč žádáte, neoddáte-li se opět hříchům, jichž jste se odřekli ve vodě křtu'. Ráno to oznámil biskup knížeti a jeho kmetům a ti hned plni radosti vešli do chrámu Panny Marie, padli před hrobem svatého Vojtěcha k zemi a dlouho se společně modlili. Pak kníže povstal a stoje na kazatelně přerušil ticho těmito slovy: 'Chcete napraviti své nepravosti a zmoudřeti po zlých skutcích?' A oni se slzami v očích volali: 'Jsme ochotni napraviti všecko, v čem naši otcové nebo my sami jsme zhřešili proti světci Božímu, a od zlého skutku zcela ustati'." Poté bylo světcovo tělo spolu s ostatky jeho bratra Radima a svatých Pěti bratří převezeno do Prahy.

Svatý Vojtěch byl zařazen mezi české patrony, ovšem s arcibiskupstvím se Břetislav přepočítal. Namísto něj vznikla svatováclavská bazilika ve Staré Boleslavi, to za pokání uložené knížeti rozzlobeným papežem.

Léčka u Brůdků

Protipolské tažení nezůstalo utajeno ani novopečenému římskému králi. Jindřich III. Černý něco podobného trpět nehodlal a roku 1040 vyrazil do Čech. Vojska postupovala dvěma proudy, menší na Bílinu od severu, větší v čele s králem na Domažlice od jihozápadu.

Informovaný Břetislav zatím vybudoval ve Všerubském průsmyku past – přeseky, tedy zátarasy z kmenů poražených stromů, otočených směrem k nepříteli korunami, které obsadili lukostřelci. Jindřichovo vojsko se zastavilo před neprůchodnou zemskou branou, na průzkum se vydala pouze část pod vedením Oty Schweinfurtského, Břetislavova švagra.

Když se do týdne nevrátili, vyrazil vpřed elitní oddíl hraběte Werinhara. Pěšky. Unavení vojáci v plné zbroji padli do léčky v místech zvaných u Brůdku, kde se dne 22. srpna strhla bitva či spíše masakr, při němž říšské oddíly utrpěly velké ztráty. Padl i hrabě Werinhar.

Přestože se na druhý den objevil ztracený Ota, kterému se podařilo obejít opevnění a zaútočit z týlu, nařídil Jindřich III. ustoupit, aby neriskoval další ztráty. U severočeské Bíliny byli říšští vojáci o něco úspěšnější díky zradě kastelána Prkoše.

Seniorát na smrtelné posteli

Břetislav se stal vítězem, ne však nadlouho. Jindřich nelenil, a hned následujícího roku 1040 došlo na další vojenský střet. A tentokrát s opačným výsledkem. Jindřich se vyhnul pohraničním zásekům a úspěšně obléhal Prahu. Čeští předáci s biskupem přeběhli na opačnou stranu a kníže kapituloval.

Podmínky byly tvrdé. Břetislav se musel dostavit do Řezna bosý a v rouše kajícníka. Inu, středověk. Jindřich se ovšem ukázal být vladařem prozíravým a po přísaze věrnosti mu jeho země navrátil. Z bývalých nepřátel se stali spojenci, především při taženích do sousedních Uher, kde probíhaly mocenské boje o trůn.

"Druhý Achilles" zemřel nečekaně během tažení proti Uhrům 10. ledna 1055 na hradě Chrudimi. Ještě stihl uvést v platnost tzv. seniorát neboli nástupnický stařešinský zákon, aby "vždy nejstarší držel moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratři nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím… Dořekl to, a ze středu okolostojících vzletěl mu k nebesům duch, když opustil tělesné údy, dne 10. měsíce ledna, i zazněl veliký pláč hned potom nad touto smrtí." A oprávněně, nastaly totiž doby neveselé. Vždyť vládychtivých knížecích synů bylo rovnou pět!