Jindřich Forejt se chce stát ambasadorem ve Vatikánu. I přes bujaré video, které mělo Zemanova exceremoniáře zkompromitovat a jednou provždy zúčtovat s jeho slibnou kariérou. Zda jde jen o zoufalé gesto, kterým se chce někdejší Zemanův milec očistit u veřejnosti coby oběť hradního spiknutí, nebo vážně míněný záměr jít za vysněnou vyslaneckou židlí u svatého stolce třeba přes "mrtvoly" , se v podhradí nedozvíme.

Sám fakt, že se za Forejtem zavřely už i dveře Černínského paláce, mu ale extra diplomatické vyhlídky nedává. Přestože se leckde dočkal i zastání, nejsou vůbec dobré. Ani přes přízeň části médií, která má za zásadní problém zásah do Forejtova privátu a rovnou jej přičítá bratrovražedné válce uvnitř prezidentské kanceláře, aniž by se jakkoliv pozastavila nad samotným obsahem skandálního snímku.

Ať už je nahrávka z Forejtova soukromí sebeodpornějším počinem, na jejím obsahu to nic nemění. Je venku, ať už slouží kdovíjakým zájmům. Zemanův pobočník navíc promarnil šanci na ni včas a věcně reagovat. Namísto klepání na zadní dveře pražského arcibiskupství a pokoutního hledání tamních přímluvců nebo Klausových a Zemanových litanií, jaký je pašák, mohl už dávno zvednout špinavou rukavici a kritikům ji omlátit o ústa. Má-li čisté svědomí, pak třeba drogovým testem, který si návykové svinstvo v organismu pamatuje celé měsíce.

Nic z toho se ale nestalo. Naopak, obvinění prodejné figurky z pražské galerky, která měla kompromitující materiál s Forejtem natočit a jíž by v ložnici (sic!) šéfa prezidentova protokolu běžně nikdo nečekal, přechází hradní exúředník zarytým mlčením a korunuje výpovědí z ministerstva zahraničí. Autenticitu surového dokumentu, ukazujícího na pochybnou integritu nejbližšího spolupracovníka prezidenta republiky, pak dodnes nevyvrátil.

I kdyby kauza skončila jen z obyčejné slušnosti v redakčním šuplíku a nikdy nespatřila světlo světa, do Říma by si Jindřich Forejt ještě nebalil. Na aroganci a diplomatické faux pas, s jakými český prezident vytrubuje do světa jména vytoužených ambasadorů, aniž by podle diplomatických konvencí počkal na stanovisko jejich hostitelské země, jsou už v zahraničí alergičtí. Diktát, ausgerechnet od prezidenta s pověstí Putinova lokaje, totiž nemá nikdo rád.

Co unese Zemanova Czechie, neunese Vatikán, od diplomatického křupanství až po skandál vatikánského nominanta. Ten je navíc mementem pro tuzemské církevní hodnostáře, které zjevně přitahuje současná hradní politika. Právě jejich přítulnost k Hradu a Zemanovu protokoláři zvlášť teď kontrastuje se skandální nahrávkou, která je vším jiným než ukázkou Forejtovy bohabojnosti a důvodem pro kývnutí papeže na jeho velvyslaneckou misi.

Svézt se na vlně pofiderní politické korektnosti jen odsudkem vyděračů, kteří snímek o Jindřichu Forejtovi pořídili, by bylo sakra málo. Stejně jako hodit celý skandál na hlavu těm médiím, která o něm informovala. Mravní kredit adepta na diplomatický post v samém srdci římskokatolické církve se totiž nedá vysedět ve VIP kostelní lavici u pražských premonstrátů ani obstarat nošením hole hlavě státu. Reprezentovat zemi s bílým práškem u nosu by byl malér, na nějž by ve Vatikánu hned tak nezapomněli. Mýlit se je lidské a odpouštět božské, tvrdí klasik.

Omluva Miloše Zemana občanům a svatému otci za personální omyl i v tomto případě je jako obvykle v nedohlednu. Na idealistické blbiny totiž nemají na Hradě čas, prezidentova bůčková turné po českých návsích a obrana ruské propagandy před pozorností vlády tu mají zjevně přednost. Pánbůh s námi. A Forejt pryč…

Zdeněk Šarapatka pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor je člen Rady České televize