Alois Klar (Aloys Klár) se narodil 25. dubna 1763 v severočeském Úštěku do vážené měšťanské rodiny úštěckého primátora a obchodníka s chmelem. Brzy po Aloisově narození však otec umírá a rodina se dostává do nelehké situace. Při velkém požáru navíc přichází téměř o všechen majetek. Výchozí pozice budoucího profesora není tedy z nejlepších.

Školu navštěvuje spolu se sourozenci v rodném městě. Zdejší učitel brzy rozpozná výrazné nadání a posílá vnímavého žáka na další studia do litoměřického jezuitského gymnázia. Tady Alois využívá vrozenou bystrost, píli a výtečnou paměť, díky čemuž se navíc samostudiem zvládne naučit třem cizím jazykům – francouzskému, anglickému a italskému. Nadaný mladík, mající díky své finanční i zdravotní situaci (po zranění má celoživotní problémy s páteří) porozumění pro potřebné, je oblíben mezi spolužáky i učiteli. Rozhoduje se pro kněžskou dráhu.

Odchází do pražského teologického seminář, který řídí osvícený vlastenec František Hurdálek, pozdější biskup litoměřický, s nímž mladík navazuje celoživotní přátelství. Přes nedobrý zdravotní stav studuje natolik usilovně, často i po nocích, že následky na sebe nedají dlouho čekat. Navíc se přidávají problémy se zrakem, a tak musí Klar po třech letech náročné studium opustit. Zotavuje se u matky a volí si méně náročné povolání pedagoga, k němuž dosažené studijní výsledky postačují.

Výjimečně oblíbený vyučující

Roku 1786 je přijat jako vyučující a katecheta na litoměřickém gymnáziu. U studentů, kteří ho poctí dobromyslnou přezdívkou "otec Klar", je výjimečně oblíben. Dokáže je nadchnout pro učební látku a získává si je svou laskavostí. Pověstnými se staly jeho kurzy rétoriky a deklamace poezie, na které docházel i Karel Hynek Mácha, jenž si svého prvního podporovatele velmi vážil a věnoval mu jednu ze svých básní.

Za skvělého pedagoga je Klar uznáván i nadřízenými a veřejností, město Litoměřice jej tedy roku 1801 jmenuje čestným občanem. O pět let později už je vše jinak. Litoměřickým konzervativním kruhům začíná být pokrokový profesor trnem v oku. Klar se po dvaceti letech musí s městem rozloučit a odchází do Prahy, kde mu je roku 1806 už coby profesorovi svěřena katedra řecké filosofie a klasické literatury na Karlo-Ferdinandově univerzitě.

A rodinný život? V roce 1800 se Alois žení s Rosinou Schönovou, dcerou velkoobchodníka z Rumburka, sestrou svého nejoblíbenějšího žáka. Pan učitel totiž strávil nejedny prázdniny právě v tomto severočeském městě, kde se seznámil i se svým budoucím tchánem a jeho rodinou. Z pěti dětí, vzešlých z manželského svazku, se dospělosti se dožil pouze prvorozený Pavel, pozdější pokračovatel otcova díla. Manželka Rosina byla Klarovi velkou oporou i v jeho počínajícím náročném díle pro nevidomé.

Pomoc nevidomým

V Praze se totiž úštěckému rodákovi otevírá nové pole působnosti. Pražský místodržící hrabě Wallis má zájem využít uvolněné finanční částky z neuskutečněné stavby plánovaného druhého mostu přes Vltavu, a rozhoduje se pro založení instituce pro pomoc nevidomým.

Jedním ze čtyř spoluzakladatelů (Mader, Platzer, Kalina z Jaethensteinu a Klar) Soukromého ústavu pro slepé děti a na oči choré se stává Alois Klar, pověřený vypracováním prvního statutu a vnitřního řádu ústavu i výukou. Mimochodem svého profesora prý doporučili při zřizování tohoto ústavu jeho vlastní žáci.

Roku 1807 tak na pražských Hradčanech vzniklo v celé habsburské monarchii první (v Evropě osmé) výchovně vzdělávací zařízení pro zrakově postižené. V ústavu se navíc prováděly operativní oční zákroky pro nemajetné, kteří pak mohli trávit dobu rekonvalescence na malém lůžkovém oddělení. První čtyři nevidomí přišli na podzim roku 1808.

Klar dává všechny své síly do služeb nového ústavu. Ze svých prostředků hradí pobyt čtveřice chovanců v ústavu, na čas ubytuje několik nevidomých ve své domácnosti, aby správně odpozoroval jejich potřeby a mohl je pak vložit do nových směrnic. Roku 1825 nastupuje na uvolněné ředitelské místo, nicméně již o tři roky později odchází. Snaží se totiž, aby se nevidomí mohli zapojit do běžného života a pokud možno se i sami uživit, a to se zde díky zaměření výchovy svěřenců nedaří. Navíc se o ně ústav stará pouze do jejich dvacátého roku.

Klarův ústav

I to chce profesor Klar změnit. Na sklonku života (roku 1832) tedy zakládá zařízení vlastní - Ústav pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců, pozdější tzv. Klarův ústav, nazvaný zakladatelovým jménem teprve po jeho smrti na výslovnou žádost císaře Františka I. Od něj také získává darem pozemek na dnešním Klárově.

Zdejší výuka je s respektem pro potřeby nevidomých více orientována na rukodělnou výrobu. Dnešní budova s kaplí archanděla Rafaela, patrona lékařů a uzdravovatele slepých, byla postavena až péčí Klarova syna Paula, dokončena pak jeho vnukem koncem 19. století. Dnes zde najdete Českou geologickou službu.

Soucitný a hluboce věřící profesor Klar pomáhal potřebným také zakládáním nadací, a to nejen pro nevidomé, ale i pro nemajetné studenty a mladé umělce, které financoval z honorářů svých mnohých publikovaných textů. (Velkou popularitu si získal Výběr veršů ke cvičení deklamačnímu či O deklamaci a deklamačních cvičeních, a také mešní píseň Messgesang, jejíž náklad dosáhl neuvěřitelných 70 000 výtisků.)

"Otec slepých", jak Aloise Klara označovali jeho svěřenci, umírá ve věku sedmdesáti let 25. března 1833, tedy následujícího roku po vzniku Zaopatřovacího ústavu, o nějž se po jeho smrti stará nejprve manželka Rosina, později syn Pavel a poté vnuk Rudolf. Pohřben je na pražském břevnovském hřbitově.

Oba ústavy, byť v pozměněné podobě, fungují dodnes. Škola Jaroslava Ježka zajišťuje všestrannou péči dětem a mládeži s postižením zraku včetně výuky speciálních dovedností, a Střední škola Aloyse Klara v pražské Krči je jedinou střední školou pro zrakově postižené v naší republice.