Co viděli první Češi na Islandu? 'Potvory mořské' a nejstarší evropský parlament

Dodnes není jasné, z jakých důvodů si mladíci vybrali právě Island. Snad spíše než z touhy po dobrodružství se na cestu vydali z pověření Jednoty bratrské, do jejíchž řad oba náleželi.

Protestantská Jednota bratrská (Unitas fratrum) byla založena roku 1457, a k jejím nejznámějším členům patřil Jan Amos Komenský, k významným podporovatelům pak Karel st. ze Žerotína či Petr Vok z Rožmberka. Jednota proslula misijními snahami, v dobách osmnáctého století např. mezi americkými Mohykány či Irokézy, přičemž domorodci obrácení na víru pak byli nazýváni Moravskými Indiány.

Jiří Strejc, otec prvního z cestovatelů, byl rovněž členem Jednoty, a ne ledajakým. Podílel se na překladu Bible kralické, zvláště pak žalmů. Jiří byl ovšem poněkud vzpurným bratrem. Nejenže byl obžalován za neposlušnost a zavádění novot v učení a obřadech, ale také se pohoršlivě oženil bez souhlasu představených. Z tohoto sňatku vzešlo několik potomků, mezi nimi Daniel.

Daniel řečený Strejc, německy nazývaný Vetter, se narodil roku 1592 zřejmě v Hranicích na Moravě, kde jeho otec tehdy působil. Studijní léta trávil nejprve v německém Herbornu, kde se seznámil se stejně starým Janem Amosem Komenským, a později v Brémách. Tady poznal druhého z "islandské dvojice" Jana Salomona, o němž víme pouze tolik, že se narodil v Podhoří u Lipníka nad Bečvou a byl bratrským knězem.

Na Islandu

V květnu roku 1613 vyplouvají oba mladíci (ano, mladíci, Vetterovi bylo totiž pouhých jednadvacet let) z města Brémy směr Island. O 23 dní později přistávají na západním pobřeží ostrova.

"Připluli jsme šťastně s Boží pomocí v pátek po Svaté Trojici na druhý konec Islandu, k straně západní, do zátoky, kteráž jest blízko Helgapeldu. Helgapeld jest kostelík neveliký s farou, mající jméno od hory a oudolí, kteréž blízko toho kostelíka jest trávníkem pěkným porostlé."

Plavba nebyla z nejlehčích, potrápila je silná bouře a piráti, dva z osazenstva cestu nepřežili. Před vstupem na pevnou zem čekalo nováčky ještě tzv. "hanslování":

"Hanslování pak takové bylo: Vsazení byli každý jeden po druhém na provaz, po skřipci třikráte do moře vpuštěni a pohříženi, a když je z vody vytáhli, tedy myli jim hlavy mořskou vodou a provazem velikým ruky ztloušti je mydlili... Kdyby se kdo provazu dobře nedržel, snadno by z něho do moře spadnouti mohl; a než by jej oni odtud zase vytáhli, v tom čase nebo by se dokonale utopil, aneb dobře vody se napil. A za příčinou hanslování tohoto nezastavují se, ale i v nejsilnějším plavení je vykonávají." Oba mladíci se raději vykoupili.

Konečně Island! "Ostrov tento jméno své má od ledu, jehož tam veliká hojnost bývá z příčiny zimy náramně veliké... Dostávají se někdy s tím ledem také i bílí medvědi, kteříž v Grunlandu za zvěří shon činíce, daleko i na moře se pouštějí."

A což teprve takové "ryby a potvory mořské okolo Islandu": "Obzvláštně pak velrybové jsou hodní k spatření, jichž tam množství jest, velikých k tomu a náramně hrozných, kteříž se s silným zvukem a hromotem po moři procházejí a na větším díle dva a dva, někdy také tři pospolu jdou, a často až k samým šífům přicházejí a podlé nich plovou, a vystrčíc hřbet svůj a půl oka z vody, pilně na šíf i na lidi hledí."

Poutníci procestují většinu ostrova, navštíví zdejšího biskupa, hejtmana i místodržitele dánského krále. Zúčastní se zasedání Althingu, nejstaršího evropského parlamentu, na pláni Thingvelir. "Godové", náčelníci islandských vesnic, se zde začali scházet už roku 930, tady bylo okolo roku 1000 přijato křesťanství.

"Místo, kdež se shromažďují, jest téměř uprostřed země, trávník pěkný zelený a naokrouhlý, mezi velikými skalami, okolo něhož potok s vysoké skály dolu spadající teče ... Na místo soudné dostávají se biskupové jejich a zemští soudcové, a s nimi i jiný lid obecný. Takový soud když mají začíti, nejprve práva čísti dají, kteráž dosti obšírná jsou, jichž všickni vůbec s uctivostí zvláštní poslouchati musejí. Tu každý svou při, nevoli, nesnázi, jakouž má, svobodně přednésti může a jeden druhého podlé provinění a ublížení viniti; jestliže se smrti hodná vina na kom shledá, tedy takovému hlava sekerou sťatá bývá; jiné smrti zločincům nečiní, nýbrž v ohavnosti by to měli, kdyby kdo jiným způsobem trestán a z světa sklizen byl."

Ale to islandské jídlo! "Strava naše na větším díle byla toto: suchý štokfiš (treska), neslaný a nevařený, s máslem putrovým. Dostali-li jsme kdy kousek masa vařeného, i to bylo bez soli vařené; a vše bez chleba jísti jsme museli. Nápoj byla voda aneb syrovátka, ale vždycky chutnější byla voda nežli syrovátka." 

Trochu si polepšili při návštěvě biskupa na Skálholtu, u něhož strávili čtyři dny. Ovšem "specialita" na rozloučenou nebyla z nejlákavějších:

"Pro uctění nás naposled dal i vína přinésti do jedné nádoby, do druhé piva, které měl nejlepší, do třetí medu picího, do jiné páleného, do jiné mléka; což vše do jedné konve slili a smíchali a nám připíjeli; ale když viděli a seznali, že ten nápoj nám příjemný nebyl, sami oni to pili, nám pak víno toliko a pivo každé obzvlášť dávali, na čemž jsme my sice velice rádi přestali."

Domů se dvojice navrací v červnu 1613.

Učitel v rodině zimního krále

Roku 1618 odchází Daniel do Heidelbergu na studium bohosloví. Tam také vstupuje do služeb "zimního krále" Fridricha Falckého, aby vyučoval českému jazyku jeho nejstaršího syna. Roku 1632 se připojuje k českým exulantům v polském Lešně. Tady působili Čeští bratři již od roku 1516, a na jimi založeném gymnáziu učil také Komenský. Daniel, nyní správce "klenotu Jednoty", tedy bratrské tiskárny, se s ním opět setkává.

A žení se. Jeho manželkou se stává o osmnáct let mladší Kristina Poniatowská (1610-1644), Komenského schovanka polského původu, proslulá svými proroctvími a extatickými viděními. Krásnou Kristinu postihovaly záchvaty, při nichž měla sluchové i zrakové halucinace. Svá vidění pak rozesílala mnohým, např. Albrechtovi z Valdštejna.

Komenského zaujalo zvláště proroctví o návratu Fridricha Falckého na český trůn. Jako sirotka přijal dívku do své exulantské domácnosti v Lešně a zaznamenal přes osmdesát jejích vizí. Když se však Kristina roku 1632 provdala za Daniela Vettera a ve šťastném manželství mu darovala pět potomků, vidění ustala. Kristina umírá roku 1644.

Po vypálení Lešna odchází Vetter do slezského Brzegu. Z nuzných poměrů pomáhá opět celoživotní přítel Komenský. Na pomoc rodině vyhlašuje sbírku a Daniel se navíc stává konseniorem Jednoty. Zprávy o něm končí poslední zmínkou v dopise "učitele národů" roku 1669.

Islandia měla velký význam pro naši starou cestopisnou literaturu. Vyšla sice až čtvrt století po uskutečněné cestě, zato však ve třech jazycích – polsky, česky a německy. Islandský geograf a přírodovědec Thoroddsen ji označil za nejlepší dílo sedmnáctého století o Islandu mimo Skandinávii.

Toho pak, komu překážky brání navštívit vzdálenou zemi islandskou, mohou utěšit Vetterova slova: "Tak se zajisté líbilo Pánu Bohu, aby na světě v krajinách a zemích divní rozdílové byli, jakož pak může řečeno býti, že ani jedné země není, aby ve všem všudy s jinými se srovnávala, nebo jedna každá něco to obzvláštního má."