Americký ministr obrany James Mattis vybalil na spojence z NATO jasný požadavek: Buď budete "plnit plán", který jste kdysi přijali, a platit na obranu dvě procenta z výkonu vaší ekonomiky, nebo vojenské záruky vůči vám "utlumíme".

Varování Trumpova "emisara" platí pro všechny evropské spojence s výjimkou Britů, Estonců, Poláků a Řeků – pouze jejich výdaje na obranu přesahují zmíněný limit.

Je to silný signál, ale neměl by nikoho překvapit. Donald Trump už ve volební kampani dával najevo, že aliance mu je vlastně ukradená. Jako prezident jí sice vyslovil podporu, republikáni ho však k ní museli dotlačit.

Trump, neTrump, Evropané si musí připustit realitu: Američané se nikdy v historii výslovně nezavázali, že budou evropské spojence bránit za všech okolností, že jim automaticky přispěchají na pomoc.

Aliance s ručením omezeným

Jste tím překvapeni? Tak si přečtěte článek 5 Washingtonské smlouvy, zakládajícího dokumentu NATO, který popisuje fungování aliance za útoku nepřítele.

Ve smlouvě se píše, že "ozbrojený útok proti jedné nebo více zemím bude pokládán za útok proti všem, a proto každý pomůže napadeným tím, že neprodleně podnikne takovou akci, jakou bude pokládat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly".

Pokud čtete pozorně, musí vám být jasné, že nakonec je pouze na úvaze amerického prezidenta, jak pomůže – zda vyšle do ohroženého státu obrněné divize a začne bombardovat agresora, anebo mu dodá polní lazaret, jako bonus polní kuchyni a k tomu bude solidárně sténat.

Washingtonská smlouva je dokument popisující zásady pomoci mezi státy, nikoli dohoda o "zakázce na klíč".

Když američtí senátoři v roce 1997 debatovali o přijetí prvních zemí z někdejšího sovětského bloku – Česka, Maďarska a Polska – do NATO, zajímali se o to, jaké závazky z rozšíření pro Spojené státy vyplývají. Vyžádali si k tomu od výzkumného centra kongresu analýzu. Zpracoval ji Paul Gallis a dospěl k tomuto závěru:

"Článek 5 Severoatlantické smlouvy automaticky nezajišťuje použití síly na pomoc spojenci, který by byl napaden… NATO považujeme za organizaci kolektivní obrany, ne kolektivní bezpečnosti… Pomoc spojencům není bezpodmínečná."

Gallis v analýze (zde) připomíná doprovodné usnesení, které senát amerického kongresu přijal v roce 1949 při schvalování Washingtonské smlouvy. Pro ozbrojenou pomoc stanovil tři podmínky:

1. Americké příspěvky budou spíš doplňovat než nahrazovat příspěvky dalších spojenců.
2. Americké jednotky mohou být použity jen tehdy, pokud budou dotčeny americké bezpečnostní zájmy.
3. Zapojení do vojenských operací NATO bude prezident konzultovat se senátem.

Z toho jasně vyplývá, že Američané už v roce 1949 požadovali od spojenců, aby se nevezli jako černí pasažéři. Především se však nikdy nechtěli jednoznačně zavazovat jiným státům, vždy si od spojenců drželi určitý odstup. Také proto je Washingtonská smlouva formulována jako politické prohlášení, nikoli smlouva. Nic, co je v ní napsáno, není právně závazné, jinými slovy vynutitelné.

Nejednoznačnou formulací Washingtonské smlouvy se Američané chrání mimo jiné před tím, aby byli zataženi do konfliktů, do nichž vstupovat nechtějí. Třeba do střetů mezi Řeckem a Tureckem – na jedné straně dvou historických nepřátel, na straně druhé spojenců z NATO, kteří byli v uplynulých desetiletích několikrát na pokraji ozbrojeného konfliktu.

Až vzlétnou prasata…

Nabízí se tedy otázka, zda se raději z NATO neodporoučet a nezvolit neutralitu. V takovém případě pozor! Historická zkušenost nás nabádá k tomu, abychom na blanické rytíře nesázeli. Patrně by tedy nezbylo než vrátit se k povinné vojně a běhat po lesích a lukách s vinčestrovkami a s Milanem Chovancem.(Strašná představa.)

Anebo se spolehnout na Evropskou unii? Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker v červnu v rozhovoru pro německý týdeník Welt am Sonntag prohlásil, že Evropská unie by měla mít svoji armádu. 

"To začnou dřív létat prasata," reagoval na twitteru někdejší britský velvyslanec ve Spojených státech a bezpečnostní analytikChristopher Meyer. Podivil se, jak chtějí evropské státy organizovat společnou obranu, když nejsou schopny plnit své závazky vůči NATO.

Ostatně, jak by evropská obrana fungovala? Na čem by se mohly shodnout státy s tak rozdílnými bezpečnostními zájmy jako Španělsko a Estonsko? A kdo by evropským plukům velel?

Operace, které vedla aliance koncem minulého a začátkem tohoto století, ukázaly, že Evropané sami nic nezmohou. Bez americké pomoci nebyli schopni ani vybombardovat libyjského vůdce Muammara Kaddáfího.

Vypněte kolotoč

V polovině devadesátých let, kdy se začalo debatovat o rozšíření NATO, se mi americký diplomat v bruselské centrále aliance svěřil, jak je rozezlen postoji francouzských zástupců. Označil je za proměnlivější než dubnové počasí. Vychrlil ze sebe několik jízlivých poznámek na jejich adresu a korunoval je vtipem: "Víte, jak zastavíte útok francouzských tanků, terénních aut a stíhaček? Vypnete na pouti kolotoč. To tady (v NATO) ví každý."

Jistě, to je vtip. Až tak vzdálený od reality však není. A na vojenských schopnostech Evropanů se od té příliš nezměnilo.

Za Severoatlantickou alianci prostě rovnocennou náhradu nemáme. Takže nezbývá, než plnit závazky, pokračovat ve zvyšování obranných výdajů (přiměřeně, aniž bychom ruinovali rozpočet), přečkat Donalda Trumpa a doufat, že ho přečká také NATO.