Sobotka v rozhovoru pro Hospodářské noviny řekl, že koalice s komunisty ve vládě není problém. Senzace byla na světě: předseda sociální demokracie otevírá svou náruč komunistům, Sobotka zve do vlády KSČM, ČSSD žije představou společného vládnutí s komunisty, psalo se.

Sobotka byl dotázán, zda je pro definitivní zrušení bohumínského usnesení, které sociální demokracii zakazuje přímou spolupráci s komunisty na vládní úrovni, jak po tom před sjezdem volají někteří sociální demokraté.

Podle premiéra by se ČSSD měla věnovat starostem běžných lidí a k bohumínskému usnesení se není třeba vracet. Předseda vlády poukázal na to, že spolupráce s KČSM funguje v krajích i na komunální úrovni, navíc stranické spektrum se proměňuje jiným způsobem.

Sobotka výslovně uvedl: "Nemyslím si, že je tu prostředí, aby po volbách vznikla čistě levicová vláda, ale může tu vzniknout proevropská vláda, která bude respektovat sociální smír."

Premiér tak sice na přímou otázku, zda koalice s komunisty ve vládě není problém, odpověděl: "Není to problém, to ostatně řekl i Andrej Babiš v souboji o levicové voliče,"  zároveň si však nemyslí, že by vznikla čistě levicová vláda.

Naopak jeho zmínka o vládě proevropské snižuje pravděpodobnost, že by sociální demokracie vytvořila vládní koalici s komunisty, kteří ústy svého předsedy Vojtěcha Filipa hovoří o potřebě přeměnit Evropskou unii z nadvládní organizace na mezivládní či o vyhlášení celostátního referenda o setrvání České republiky v EU.

Je proto nesmyslné z tohoto rozhovoru vyvozovat nabídku sociální demokracie, aby s nimi šla KSČM do vlády, jak to učinila mnohá média. Například Jaroslav Zvěřina ve svém komentáři v Lidových novinách použil slovní spojení: "Sobotkova slibovaná koalice s komunisty". Nic takového ale Sobotka neslíbil.

Předsedovi ČSSD jde především o překonání přetrvávajícího traumatu sociálních demokratů z bohumínského usnesení, které se i dvacet pět let po svém schválení čas od času vynoří a vynucuje si, aby se jím ČSSD zabývala.

Někteří straníci by se ho nejraději jednou provždy zbavili tím, že ho zruší. Usnesení má sice i své zastánce, ale většina sociálních demokratů si uvědomuje, že v první řadě ho vyvrátila samotná praxe, kdy ČSSD s komunisty na různých úrovních už stejně spolupracuje. Jediné, co se prozatím nekonalo, byla společná koalice na vládní bázi.

Hradecké a bohumínské usnesení 

Bohumínské usnesení tvoří jedna jediná věta: "Sjezd potvrzuje platnost závěrů hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými stranami a vylučuje politickou spolupráci se stranou republikánskou, Moravskou národní stranou, KSČM, LB a SDL."

Klíčové tak není bohumínské ale hradecké usnesení. Jeho stěžejní část zapovídající spolupráci s komunisty se nachází hned vedle vět pojednávajících o Občanské demokratické straně.

Pasáž stojí za to ocitovat v plném znění: "ČSSD odmítá jak levicový, tak i pravicový extremismus. Naše zkušenosti se čtyřicet lety komunistické vlády nás vedou k rozhodnutí nespolupracovat s Komunistickou stranou Čech a Moravy (příp. její nástupnickou organizací) a nevstupovat s touto stranou do žádných koalic. Naše zkušenosti s arogancí moci, projevující se zejména u Občanské demokratické strany, a neslučitelnost programu této strany s naším programem, nás vedou k rozhodnutí být opozicí vůči pravicovému neokonzervativismu a vyhnout se proto takové spolupráci, která by mohla vést ke ztrátě naší vlastní tváře a k uvolnění prostoru v levé části politického spektra pro komunistickou stranu."

Bohumínské usnesení obecně zmiňuje nepřípustnost spolupráce, ale už blíže nekonkretizuje, na jaké úrovni by se uvedená spolupráce měla uskutečnit. Také hradecké usnesení nerozlišuje, kde se zmíněné koalice uzavírají. Je možné namítnout, že v době schválení bohumínského usnesení ještě neexistovalo krajské uspořádání, takže s krajskými koalicemi usnesení počítat nemohlo. To však jen potvrzuje, jak moc se za dvacet pět let od jeho vzniku změnila situace a samotné usnesení už přestalo odpovídat realitě současného Česka.

Část hradeckého usnesení týkající se ODS je dalším dokladem toho, jak sociální demokracie se svými usneseními nakládá a že je musíme vnímat v patřičném historickém kontextu. Krátce poté, co propukl poprask kolem Sobotkova vyjádření, se bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman nechal slyšet, že si na rozdíl od premiéra přeje, aby bohumínské usnesení zrušil přímo stranický sjezd. Podle Zemana je třeba dodržovat elementární právní kulturu a když nějaký orgán přijme usnesení, měl by ho také tentýž orgán zrušit.

Nikdy neříkej nikdy 

Nebyla ale tzv. opoziční smlouva, kterou s ODS uzavřel Miloš Zeman v roce 1998, porušením stranického usnesení stanovujícího, že sociální demokracie bude v opozici vůči "pravicovému neokonzervativismu" a vyhne se takové spolupráci, jež by vedla ke ztrátě "vlastní tváře"?

Ze zákazu spolupráce ČSSD s KSČM na vládní úrovni se stal bič, který se na sociální demokraty pravidelně vytahuje a stále se straší tím, že by ČSSD své usnesení mohla porušit či nedej bože zrušit a vládnout společně s komunisty.

Přitom, jak ukazuje hradecké usnesení, v případě spolupráce s ODS porušení stranického usnesení takové emoce nebudí a celkově se k němu přistupuje odlišně. Porušení jednoho usnesení problém je, porušení druhého už ne. Zkrátka není usnesení jako usnesení, to bohumínské se stalo symbolem.

Sobotka neudělal nic jiného, než že odmítl apriorní vylučování koalice s KSČM. Neřekl, že ji chce uzavřít, ani že by takovou spolupráci přivítal. Komunistům nic nenabízí, nic neavizuje, jen se ohrazuje proti tomu, aby sociální demokracie měla KSČM za stranu, s níž se na vládní úrovni nikdy a za žádných okolností nespolupracuje.

Premiérův krok je uměřený, není v něm nic provokativního a zaslouží si mnohem méně pozornosti, než mu bylo věnováno. Koaliční spolupráci sociálních demokratů a komunistů je možné kritizovat, ale teprve až se o ní skutečně začne vyjednávat a bude se rýsovat její konkrétní podoba a podmínky, za kterých se uskuteční.

Komunisté ČSSD nestačí

Psát o tom, jak se Sobotka KSČM dvoří, je absurdní. Kromě toho, že se nic takového neděje, také není důvod, proč by si sociální demokracie měla dopředu u jedné ze sněmovních stran zapovídat možnost spolupráce. V roce 1995 se takové usnesení dalo pochopit, dnes už ne. Opravdu je to, co říkají komunisté, o tolik horší, než co prohlašují zástupci Úsvitu – Národní Koalice, Svobody a přímé demokracie či někteří členové ODS?

Sociální demokracie je z hlediska tvorby koalic v obtížné situaci. Charakteristické je, jak dopadl Jiří Paroubek v roce 2010, kdy vyhrál volby a stejně mu to k ničemu nebylo. Snaha připustit možnost spolupráce s KSČM je proto logická. Byť s vysokou pravděpodobností nic neřeší a nebude mít zásadnější dopad.

I kdyby se stal zázrak a ČSSD vyhrála volby a šla do koalice s KSČM, musela by přibrat do party ještě další stranu nebo možná i dvě a představa, že do něčeho takového půjdou lidovci a Starostové a nezávislí, TOP 09 či ODS, není moc reálná.

Sobotkovy výroky tak i z tohoto pohledu jsou spíše než námluvami s KSČM formální deklarací, že sociální demokracie si v rámci demokratického vyjednávání o vládní koalici v blízké i vzdálenější budoucnosti předem nezapovídá ani jednání s komunisty. Nic moc z toho neplyne, ale na to, aby z toho byl skandál, to zjevně stále ještě stačí.