Vánoční svátky jsou časem, kdy lidé bývají naměkko. Jsou spíše nakloněni tomu myslet na druhé a sem tam udělat i nějaký ten dobrý skutek. Ostatně, kdy jindy než o Vánocích by si lidé měli uvědomit, že to, co vnímají jako samozřejmost, pro leckoho žádná samozřejmost není?

Ne každý má to štěstí, že je obklopen svými blízkými, ne každý je zdravý a schopný sám se o sebe postarat. Právě na to sázejí reklamy, které se ve sváteční čas objevují.

Vodafone v dojemném klipu, v němž vystupuje zatoulaný roztomilý pejsek, smutná dívka upoutaná na vozíku a obětavý otec se synem, láká na to, že v aplikaci Můj Vodafone na každého čeká dárek 10 GB dat, která si lze užít nebo je darovat vozíčkářům.

Pomiňme, že celý spot je vykonstruovaný tak, aby budil co největší emoce. Dívce se ztratí milovaný psík, navíc o Vánocích, chlapec, ke kterému se dostane, když zjistí, že pejsek někomu chybí, se ho rozhodne vrátit zpátky. Vzápětí zjišťuje, že jeho majitelka je na vozíku, což podtrhuje, že udělal skutečně dobrou věc. V závěru klipu je vidět, že otec je na svého syna pyšný. Pointa je jasná: podobně se může zachovat každý a vozíčkářům darovat 10 GB dat.

Snaha pomáhat druhým si zaslouží respekt a dobrý úmysl je jistě lepší výchozí situace než lhostejnost. Přesto se na zmíněné kampani ukazuje, že i podobný na první pohled veskrze pozitivní počin může mít své sporné momenty. Na některé z nich upozornilo sdružení AntiBRZDA, které vzniklo letos v květnu s cílem prosazovat zájmy a respekt k právům lidí s "postižením" doma i ve světě.

AntiBRZDA kritizuje to, že zmíněný klip vykresluje lidi na vozíku jako osoby "čekající na dary všeho druhu, jako lidi s věčně a bezdůvodně nataženou rukou". Poukazuje na to, že podle vozíku se chudák nepozná. Lidé, kteří chtějí pomáhat, vyzývá k tomu, aby pomáhali postupně všem lidem ke spravedlivější společnosti.

Kampaň Vodafonu darující data podle sdružení nesplňuje žádnou základní potřebu těchto lidí, čímž by se dalo omluvit to, že klip deformuje obraz o lidech na vozíku.

Operátor na svých webových stránkách ale vysvětluje, proč jsou právě data pro vozíčkáře důležitá. Upozorňuje na to, že mobilní internet je ideálním pomocníkem lidí na vozíku především při pohybu ve městech, protože jim pomáhá nejen najít nejkratší cestu, ale třeba i nízkopodlažní tramvaj v jízdním řádu, který mají neustále při sobě.

AntiBRZDA ovšem nabádá k tomu darovat lidem s postižením místo dat raději asistenci, která je nejlevnějším způsobem, jak jim umožnit žít samostatně a svobodně a nikoli v ústavech. Asistence lidem na vozíku přináší podporu v běžných každodenních činnostech a nutných přesunech.

Nad celou kampaní Vodafonu si lze klást otázku, kam až je přípustné zajít ve snaze přimět spoluobčany k tomu, aby pomáhali potřebným. Pokud víme, že budou spíše pomáhat vozíčkářům, kteří vzbuzují lítost a působí uboze, je skutečně třeba je tak zobrazovat?

Dívka v klipu je například zachycena na nemocničním vozíku, který sám o sobě vypadá strašně a vyvolává mnohem větší dojem závislosti na druhých než elektrický vozík. Dívka v klipu je rovněž na vozíku tlačena, místo aby jela sama. Znám řadu lidí, kteří jsou na vozíku, nikdo z nich ovšem není na tom nemocničním, všichni mají vozík elektrický, který je pohodlnější a dovoluje jim mnohem větší míru samostatnosti.

Dojetí a dobrý pocit z toho, že jsme udělali něco pro druhé, je asi klíčovým důvodem, proč se někdo rozhodne někomu pomoci. Přesto i zde je dobré přemýšlet o tom, jakou pomoc zvolit. Darování dat nakonec nemusí být zcela beze smyslu, ale zdá se, že existují mnohem lepší způsoby, jak lidi na vozíku skutečně podpořit.

Pokud vyjdeme z toho, jakým omezením jsou vystaveni, s jakými problémy se na rozdíl od lidí bez postižení potýkají, účinná pomoc směřuje právě k tomu, aby lidé na vozíku nebyli těmi, kdo vzbuzují lítost a jsou lidmi "druhé kategorie", ale aby mohli fungovat pokud možno samostatně a bez omezení. To je cíl.

Lidé na vozíku, které znám, nechtějí, aby je někdo litoval a bral jako méněcenné, naopak cítí se být a také jsou plnohodnotnými lidmi. Ano, musí se potýkat s různými překážkami, ale nevyžadují, aby měli nějaké výhody oproti ostatním, jen by byli rádi, aby nemuseli prolamovat bariéry tam, kde je druzí také nemají.

Důležitý je proto například bezbariérový přístup do prostor, kde se konají různé společenské akce a nejenom ty. Oproti tomu přehnaná snaha lidem s postižením pomáhat i tam, kde to nepotřebují, je nejen zbytečná, ale svým způsobem i neuctivá a škodlivá.

Lidé na vozíku, které jsem mohl poznat, chtějí žít ve světě, kde nebudou pociťovat na každém kroku překážky. A stejně tak nechtějí, aby jim někdo neustále dával najevo, že je na rozdíl od nich plným člověkem a naopak oni jsou někým neúplným, postiženým.

Pomoc totiž není jen aktem dobré vůle, někdy může vyznívat i tak, že ten, kdo pomáhá, se tím utvrzuje ve vlastním nadřazeném postavení a své představě o tom, že ten druhý je ubohý chudák, který vzbuzuje lítost. Pomáhat je důležité, ale neměli bychom si u toho lhát.

Lidé s postižením nejezdí na nemocničním vozíku a stejně tak nechtějí, abychom nad nimi pobrekávali, jak špatně na tom jsou a jaké neštěstí je postihlo. Vždy je dobré se proto zamyslet nad tím, co svojí pomocí sledujeme na prvním místě, zda vlastní dobrý pocit a nebo to, aby lidé na vozíku fungovali v co největší míře nezávisle na druhých a nemuseli se cítit přítěží.