Strach a nenávist zplodily nový hudební žánr. Česko propadlo xenopopu

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Vojtěch Ondráček

Chcete vyhrát Slavíka, ale nemáte talent? Nevadí. Rádi byste napsali píseň, kterou si budou lidé pobrukovat na zastávce, ale neumíte psát texty? Žádný problém. V Česku se objevil nový hudební styl, který nevyžaduje žádný talent. Angažovanému popu nasáklému xenofobií a hudební prostoduchostí nedokážou odolat i známí hudebníci. 

Ani známý hudebník Vilém Čok neodolal politicky angažovanému "xenopopu"

Ani známý hudebník Vilém Čok neodolal politicky angažovanému "xenopopu",zdroj: Petr Eret / MAFRA / Profimedia

V křesle sedí Vilém Čok, hluboko do čela má zabořený plstěný klobouk a zpívá svůj protestsong o světě, kterému vládnou peníze, hanební politici a zástupy běženců. Základní popěvek a sdělení "tím spíš buďme k sobě blíž" ovšem nevyzývá k mezilidské solidaritě, ale k budování národní identity.

Baskytarista Pražského výběru prezentuje svůj nový klip na Facebooku jako pomoc lidem, aby si uvědomili, kde jsou a co chtějí. Navzdory své jednoduchosti píseň působí dost zmateným dojmem. Čok naštěstí svým posluchačům zavčas servíruje klíčové pojmy jako "miliony běženců", či "potřebu rodit patrioty", takže základní sdělení je jasné. 

Jakkoli Čok platil za extravagantního jedince, který rád vyčnívá z davu, tentokrát neodolal vábení módní vlny. I na ztřeštěného hudebníka dopadla tíha doby a podlehl nutkání se vyjádřit k vážnému tématu. Sice se kvůli tomu rozkmotřil se svým hudebním parťákem Michalem Kocábem, který svého času zastával post ministra pro menšiny, Čok si ale za svými názory stojí. Stejně jako za svým varováním, že nám hrozí vaginální válka, kterou povedou hordy cizinců ve snaze oplodnit české ženy.

15 minut slávy bídného popu

Čokovi se ale musí jedna věc nechat. V rámci nového žánru jsou v jeho hudebním skvostu aspoň náznaky hudebního umění. Další xenofobní kousky, které sytí české hudební nebe, mají do Čokových "muzikantských kvalit" hodně daleko.

Olivie Žižková, která na sebe v minulosti upozornila revivalem Darinky Rolincové a erotickým kalendářem, který nafotila s Jiřím Krytinářem, obohatila českou hudební scénu písní Evropo dýchej. Poetickou hloubku byste mezi jejími rýmy typu "ve snech mě tíží, že k nám se průser blíží" hledali jen těžko. 

Strach z muslimů a nastolení práva šaría v českých luzích a hájích ale děsí i mladší generaci, jak ukazuje píseň mladé youtuberky Dominiky Myslivcové.  Samozvanou bojovnici za "růžovou, nikoli černou budoucnost Česka" dohnal strach ze ztráty možnosti nakupovat v oblíbených buticích dokonce k politickému angažmá. Asi není příliš velkým překvapením, že růžové Česko chce hájit v řadách parlamentního hnutí Úsvit.

Politický pop jako z totality

Posmívat se hudebnímu diletantství zmíněných pěvkyň by bylo příliš snadné, a tak je pojďme spíš pochválit za to, že chabý instrumentální doprovod dává výborně vyniknout obsahu sdělení. Koneckonců oběma dámám nejde o vzývání estetických múz, jejich cílem je politicky přímočaré sdělení, k čemuž jim pomáhá úderná jednoduchost - nikoli nepodobná snadno přístupným budovatelským písním minulého režimu. 

Zajímavá je také jistá disidentská póza bojovnic a bojovníků se zločinným islámem a špinavými uprchlíky. Přestože se do Česka migranti nehrnou a vláda se ani nechystá přijímat další uprchlíky, interpreti se hrdě bijí v prsa, že se nebojí vystoupit proti vládnoucímu mainstreamu politické korektnosti a odvážně "nazývat věci pravými jmény".

Že se krajně pravicová hudba už dávno vetřela do českého hudebního maistreamu přitom potvrdilo už loni druhé místo skupiny Ortel na Českém Slavíkovi. Jejich úspěch postavil tečku za úspěšnou "normalizací" národně uvědomělého a otevřeně xenofobního muzikantství v českém éteru.

Na hraně svérázného humoru 

Ve změti prostoduchých xenofobních popěvků si musel přisadit i Jarek Nohavica, který vyvolal pozdvižení popěvkem "baraba mi šahá na babu, já mu snad oči vydlabu". Není těžké si představit, že vtipnou a chytlavou parodii si leckterý bojovník za "tu našu, evropskou kulturu", vyložil po svém. Nohavica se ke svým textům zásadně nevyjadřuje a nechává posluchačům zcela volné interpretační pole působnosti.

Zato písničkář Slávek Janoušek už strávil hodiny vysvětlováním, že jeho píseň o tom, že "uprchlíka, co vypadá jak Obama, dáme do psí boudy", je humornou nadsázkou. V každém případě i parodie ukazují, že se český xenopop stal nedílnou součástí české hudební scény a jeho milovníci se jistě brzy dočkají dalšího mimořádného uměleckého počinu s pronikavým intelektuálním sdělením. 

Tagy: Česko domácí česká společnost česká hudební scéna protiislámské nálady uprchlická krize česká kultura uprchlíci v Česku

Zdroje: Vlastní