Zlým cizákům to osladíme, vezmeme jim peníze… Tyhle cíle Čechy spojují, říká ekonom Hampl

ROZHOVOR - Magazín autor: red

Mojmír Hampl si po dvanácti letech působení v České národní bance dal nucenou pauzu. Skončil mu totiž jeho druhý a poslední mandát centrálního bankéře (a deset a půl roku viceguvernéra) a měl půlroční pracovní karanténu. Čas využil k sepsání knihy o tom, jací jsme my, Češi, píše Robert Břešťan na webu Hlídací pes.

Mojmír Hampl se svou knihou

Mojmír Hampl se svou knihou , zdroj: Dan Materna / MAFRA / Profimedia

"Jedna z mála věcí, která je schopna kritickou masu sjednotit, jsou různé frustrační slogany. Jedním z nejtypičtějších, který funguje pořád, je: Lidi, někdo vás okradl. To druhé je: Lidi, cizáci vám chtějí škodit," říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org a ekonomický pořad Českého rozhlasu Plus Řečí peněz Mojmír Hampl.

  • Chápu, že s tím nic nenaděláte, mandát je pryč, ale stejně – nestýská se vám po roli centrálního bankéře?

Práce v ČNB pro mne byla srdeční záležitost, měl jsem tu práci rád. Není to ale o stesku, bylo od začátku jasné, že mandát je omezený.

  • Nepředhazují vám lidé, třeba i noví kolegové, že jste jim v uplynulých letech z pozice centrálního bankéře ovlivňoval třeba výši splátky hypotéky?

Stalo se mi to. Už jsem to slyšel v diskusi v hospodě, ovšem z obou stran. Byli kamarádi, kteří byli nespokojeni s tím, že jsou úrokové sazby příliš vysoko, i ti, kteří byli nespokojeni s tím, že jsou příliš nízko. Takže jsem si užil přesně to, co si má užít každý centrální bankéř. Tedy to, že každou změnou měnové politiky se někomu trochu pomáhá a jinému méně.

  • Dnes máte na vizitce napsáno "director" ve společnosti KPMG. Vedete poradenské služby pro finanční sektor. Co si pod tím máme představit?

Jednou jsem to vysvětloval dětem, které se ptaly na obsah mé práce. Zkusil jsem takový příměr. Zatímco v ČNB jsem byl něco jako policista, státní zástupce, někdy i soudce ve vztahu k finančním institucím, teď jsem v KPMG něco jako kondiční trenér, který jednotlivým finančním institucím má pomoct v tom, aby jim narostla svalová hmota, aby běžely rychleji a třeba předběhly jiné. Je to úplně jiná optika, jiný pohled na tytéž finanční instituce.

Zaděláno na budoucí problémy

  • V našem dřívějším rozhovoru jste řekl, že jste do ČNB přicházel těsně před tím, než přišla největší finanční a pak hospodářská krize západního světa možná od druhé světové války. A že budete odcházet v těch nejlepších časech, které ekonomika zažívá za více než deset let. Z logiky věci a při vědomí ekonomického cyklu by se měl blížit propad… Blíží se?

Na vyřešení problému ekonomického cyklu nenašel nikdo definitivní recept. Určitě tedy cyklický vývoj bude dál pokračovat: budeme mít lepší časy a budeme mít horší časy. Ale rozhodně neočekávám, že bychom se v nějaké dohledné době ve vyspělém světě vrátili do časů velké systémové krize typu té z roku 2008. Co nás nepochybně nemine, je nějaké zpomalení růstu. To dřív nebo později přijde. Ale zatím se zdá, že Česká republika se svou silnou komponentou domácí spotřeby je schopna i těm nepříznivým vlivům ze zahraničí docela odolávat.

  • To je i to, co očekáváte od české ekonomiky do roku 2020…

Jsou tu na trhu analytici, kteří už tak zhruba od roku 2017 permanentně předpovídají, že teď už ta krize přijde. Když špatný odhad říkáte pořád, tak vám to jednou vyjde, ale nemá to žádnou přidanou hodnotou. Kdybyste takhle předpovídal počasí, nechtěl bych podle toho ráno oblékat děti do školy. Je to jako by vám někdo pořád říkal, že zítra bude sněhová bouře bez ohledu na to, zda je červenec nebo leden.

Zatím se zdá, že v Česku existuje jakési poučení z let 2011 – 2013, kdy byla naše nejdelší novodobá recese. Kus problémů jsme si tehdy způsobili sami právě těmi špatnými očekáváními. Spotřebitelé, ale i firmy přestaly utrácet a investovat. Teď je patrné jisté zvolnění na straně podniků, ale slušný vývoj mezd a příjmů nahrává tomu, že těch 60 % HDP, což je domácí spotřeba, to kompenzuje.

  • Co vnímáte jako hlavní současný problém české ekonomiky? Spíše krátkodobě s ohledem na končící rok…

Pořád mám za to, že na to, jak dobré časy máme, tak relativně málo investujeme. Jak veřejný, tak soukromý sektor. Neodpovídá to tomu, jaké to "ekonomické počasí" obecně je. To je sice krátkodobá věc, ale zadělává nám i na ne úplně příjemný trend do budoucna.

Koruna již od roku 1892

  • Po skončení svého mandátu v ČNB jste se rozhodl napsat knihu. Proč zrovna o nás – Češích (a Češkách)?

Relativně dlouho jsem k tomu sbíral materiál a na trhu jsem také nebyl schopen najít žádnou podobnou knihu. Tak jsem si řekl že ji zkusím sepsat sám. To téma Češi, češství, je pro mne významné a říkal jsem si, že by třeba ty mé poznámky, postřehy a historky mohly někoho zaujmout. Koneckonců v našich dějinách nějakou takovouto sebereflexi moc neděláme.

Chtěl jsem do diskuse něco přinést; měl jsem na psaní i čas s ohledem na to, že jsem věděl, že pár měsíců nebudu moct dělat žádnou práci, která by byla v konfliktu zájmů k tomu, co jsem dělal v ČNB. Díky tomu jsem si mohl své poznámky uspořádat a měl jsem pár měsíců na to, abych knihu sepsal.

  • Když se podržíme ekonomiky, které se věnuje významná část knihy, zaujalo mne několik věcí: třeba teze, že jsme národ drobných střádalů, že ve věci peněz jsme "němečtější než Němci"… Co to přesně znamená?

Když se podíváte na naše moderní měnové dějiny, zjistíte třeba to, že Češi nepotřebovali zažít hyperinflaci, aby v jejich DNA byl odpor k znehodnocování peněz vysokou inflací.

Vyjádřením naší finanční konzervativnosti je i to, že jsme jedinou a poslední součástí někdejší rakouské monarchie, která stále platí měnou, která se nazývá koruna. Od roku 1892 bez přerušení až dodnes. Ani v tom bolavém 20. století, při okupaci, v totalitě, za celou dobu jsme nikdy neměli potřebu odhodit minulou měnovou tradici a začít novou. Lidé si ani neuvědomují, že koruna je monarchistický název. To je to nejbytostnější vyjádření naší konzervativnosti ve finančních věcech.

  • Koruna je hezká, ale řada lidí by si asi přála mít mzdy jako v Německu.

Zároveň by ale nikdo nechtěl řadu cen, jaké jsou v Německu,. Tím nemyslím drobné spotřební zboží, ale ceny služeb, bydlení… Mzdové dohánění Německa navíc probíhá. Posun za těch 30 let transformace je zjevný. Dostali jsme se jako celek z nějakých 35 % na 80 % toho, co je běžné v EU.

Pořád v tom pelotonu předbíháme země, které dříve bývaly bohatší. Na obzoru nyní bude Itálie, Francie. Nevím, jestli si to někdo dokázal představit před třiceti lety. Jestli někdo čekal, že to bude proces na deset let, já si to tedy nemyslel.

  • Připomínáme si 30 let svobody… Transformace 90. let dostává ve veřejné debatě často nálepku časů tunelářů, kapitalismu se zhasnutými světly. Vy to ve své knize rozporujete. Není na tom ale skutečně něco?

To je jedna z těch tezí, které v knize mám. Totiž, že nemáme už žádný tmel, žádné pojivo, které by nás spojovalo dohromady jako národ. Jedna z mála věcí, která je schopna kritickou masu sjednotit, jsou ty různé frustrační slogany. Jedním z nejtypičtějších, který funguje pořád, je: Lidi, někdo vás okradl. To druhé je: Lidi, cizáci vám chtějí škodit.

To, co říkáte o 90. letech, přesně zapadá do toho frustračního sloganu, kdy všichni, kteří mají pocit, že něco ve svém životě nevyhráli, se snadno vyhnou sebereflexi, když si řeknou: "Já přece za nic nemůžu, vždyť nás někdo okradl a všichni to vědí." Já mám na 90. léta jiný názor. V řadě ohledů zadělala na to dobré, z čeho čerpáme.

Dnes už si například neumím představit, že by proběhla tak rozsáhlá privatizace bytového fondu, nebo restituce. Přitom zadělaly na to, že naše města vypadají lépe než v řadě jiných zemí střední a východní Evropy, které tak radikální změny ve vlastnických vztazích neudělaly.

  • Na druhé straně – i když netvrdím, že je to okrádání – třeba v roce 2018 na dividendách do ciziny odešlo z české ekonomiky skoro 300 miliard korun…

No a předtím, takových dvacet let, s tou naší vybrakovanou kapitálovou základnou, jsme byli ze zemí OECD ta s největšími příjmy zahraničních investic. Na to zapomínáme. Vše má dvě mince. Ale i s tím dividendovým odtokem se určitě dá něco dělat. I když rozhodně ne nějakým dodatečným zdaněním nebo sektorovými daněmi. Tím u sebe kapitál dlouhodobě neudržíte, spíše ho znervózníte.

Naším zájmem je, aby se tu kapitálu u nás líbilo, aby tu byl spokojen. Je tu třeba estonský příklad nižšího zdanění reinvestovaného zisku, to je model, který velice dobře funguje. Takže ne úvahy o tom, jak to těm zlým cizákům osladíme, že jim vezmeme peníze, jak se to děje teď s technickým zdaněním rezerv u pojišťoven.

Rozpočtově odpovědný populismus

  • Další teze z vaší knihy: domácí politický populismus musí být vždy paradoxně i rozpočtově odpovědný. Není to protimluv?

Ne, je to spíše zajímavý paradox. V zemích, které jsou velice fiskálně zodpovědné, platí, že ani silný populista si nezíská body tím, že bude mluvit o něčem, co je pro lidi nepopulární, co povede k vysokému zadlužování. Tím spíše v zemích, kde lidé mají pořád více úspor než závazků, dluhů. I populisté v Česku, a to jim rozhodně nechci nijak napovídat, musí vědět, že i když chtějí rozhazovat, neměli by při tom zároveň zvyšovat dluhy. Prostě to nějak zařídit, aby lidé neměli pocit, že stát hospodaří špatně.

  • Co je rozpočtově odpovědného na tom, že tu máme za sebou roky nepřetržitého růstu a rozpočet na rok 2020 pracuje s deficitem 40 miliard?

A přesto v celoevropském srovnání máme dlouhodobě jednu z nejzodpovědnějších fiskálních politik. Jsme pořád finančními trhy bráni jako země, která je z hlediska svých dluhů brána jako absolutně spolehlivá. A když se na to podíváte očima Maastrichtských kritérií, tak s jejich plněním nemáme problém. To tedy není žádná speciální zásluha této vlády, ani té minulé. Všechny vlády v našich moderních dějinách jsou z evropského hlediska velice fiskálně zodpovědné.

Problém české rozpočtové politiky je v tom, že je často procyklická. To znamená, že hodně šlape na plyn v dobrých časech a zbytečně na brzdu v těch špatných. Neumíme ten cyklus vyrovnávat. Ale viděno v evropském i světovém kontextu, jsme rozpočtově a finančně velice konzervativní a vyrovnaná země.

  • Ale zároveň nás, jak píšete v knize, vidíte jako jako báječnou zemi, v níž ale žije deset milionů naštvaných lidí.

Ano. Je smutné, že hlavní frustrační slogan řady politiků je: Nestojí to tady za nic, ale pojďme to udržet takové, jaké to je. Přičemž si myslím, že férovější pohled na naši zemi je: Je to báječná země, ale mohla by být ještě lepší, když se budeme trochu snažit.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky


Celý rozhovor v rozhlasové verzi si poslechněte ZDE.

Tagy: Česko Česká republika domácí česká literatura kniha ČNB Česká národní banka česká společnost

Zdroje: HlídacíPes.org