Rozhodnutí Ústavního soudu jen potvrdilo nezodpovědnost nemalé části politické reprezentace, která, aby se zavděčila veřejnosti, plýtvá veřejnými prostředky a neváhá narušit zásady právního řádu. Hlavně když jí z toho plynou politické body a může si udělat očko u svých potenciálních voličů.

To, že Ústavní soud zdanění církevních náhrad zruší, bylo velmi pravděpodobné. Varovali před tím mnozí právníci, přesto ho Poslanecká sněmovna schválila, a dokonce přehlasovala i Senát, aby novelu o majetkovém vyrovnání s církvemi protlačila. Hlasovalo pro ni celkem 113 poslanců a poslankyň z hnutí ANO, SPD, KSČM a ČSSD a dva nezařazení. Přičemž z těchto stran a hnutí nebyl ani jediný člen či členka dolní komory proti.

Akce se zdaněním církevních náhrad vypovídá hlavně o tom, že politici řeší především to, jak budou vypadat před svými voliči, jestli si odškrtnou aktivitu, kterou od nich očekávají, případně u které vědí, že ji ocení, a už se nezabývají tím, jaké to může mít nebo bude mít následky, k čemu to je a zda to dává vůbec nějaký smysl.

Zdanění církevních náhrad je typickým příkladem, na kterém se prokázala nezodpovědnost politiků. Místo toho, aby si řekli, že tento krok je velmi problematický a je vysoká pravděpodobnost, že ho Ústavní soud odmítne. A že tudíž hrozí, že celý proces schvalování novely přijde vniveč, navíc úprava přinese právní nejistotu, a kromě toho bude na zkoumání novely vynakládat své vzácné kapacity Ústavní soud, který ji zřejmě zruší. A to je stále ta lepší varianta.

Můžeme být rádi, že Ústavní soud máme a že zdanění církevních náhrad odmítl. Kdyby se to nestalo, situace by byla ještě daleko horší. Vyhazovaly by se veřejné prostředky a marnil by se čas soudními spory s jednotlivými církvemi, které by se kvůli nedodrženým smlouvám určitě konaly. Vše by bylo nesrovnatelně komplikovanější a dražší. Ústavní soud tedy zafungoval jako pojistka a zafungoval dobře.

Plýtvání veřejnými prostředky a zatěžování soudů

Zároveň se vyjevilo, že kdyby to celé bylo jen na politicích, klidně by do těchto soudních pří stát zatáhli - a bylo by jim to úplně jedno. Zdanění církevních náhrad je ale jen jeden případ z mnoha. Přezíravost politiků, kdy se soustředí na pozitivní ohlas u voličů a k negativním dopadům svého konání se již nehlásí, je samozřejmě mnohem častější.

Ukázkovým příkladem je v tomto směru brexit, kdy referendum o členství Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v Evropské unii slíbil před volbami tehdejší premiér David Cameron. Následně bylo referendum zcela lehkovážně vyhlášeno, aniž by se vzalo v potaz, co všechno může způsobit a k jak velkým a drahým komplikacím a peripetiím může vést.

Podobně absurdní, byť zdaleka ne tak vážný, je i případ s výroky prezidenta Miloše Zemana na adresu novináře Ferdinanda Peroutky (uvedl ho jako příklad intelektuála fascinovaného naprosto zrůdným učením). Nebylo by pro stát, soudy v České republice i pro samotné občany mnohem výhodnější a úspornější, kdyby se hlava státu omluvila a nekonečné soudní tahanice ustaly?

Není postoj prezidenta, kdy odmítá přiznat svoji chybu a omluvit se, především plýtváním veřejnými prostředky a zbytečným zatěžováním našeho soudnictví? Nemělo by to veřejnosti a vládě, která je vrcholným orgánem výkonné moci a je na rozdíl od prezidenta odpovědná Poslanecké sněmovně, vadit? Nebylo by namístě se proti takovému chování bouřit, zvlášť když se prokázalo, že Zeman prohlásil něco, co nebyla pravda?

Do podobné kategorie patří i dění kolem státního pohřbu zpěváka Karla Gotta, ze kterého se posléze vyklubal pohřeb se státními poctami. Opravdu se musela kvůli tomu mimořádně scházet vláda České republiky a schvalovat usnesení o státním pohřbu, které posléze změnila na pohřeb se státními poctami, protože původně asi neměla tušení, co je co? Nešlo o nic jiného než o nekompetentní snahu zalíbit se veřejnosti. Politici vyšli vstříc přání lidu, lid to v rámci výdajů veřejných rozpočtů zaplatil a vláda slízla smetanu.

Morální hazard a záchranná brzda

Politická reprezentace se tak soustředí pouze na krátkodobý prospěch, ale stát, potažmo občané odnesou dlouhodobé důsledky. V případě zdanění církevních náhrad je to více než zjevné. Poslanci, kteří pro novelu hlasovali, vyhověli naladění části veřejnosti. Případnými dopady svého rozhodnutí se nezabývali, a kdyby nezasáhl Ústavní soud, byly by značné.

Rozjelo by se množství soudních sporů a byla by zpochybněna právní jistota, takže by hrozilo, že politické rozhodování může kdykoli vstoupit do právních vztahů se státem a nabourat je. Nikdo by se nemohl spolehnout na to, co platí, protože sněmovna by to mohla ze dne na den rozbít a za pochodu změnit. Už jednou smluvně dané transakce by tak stály na vodě.

Co z toho plyne a co si počít s praxí, která může vést k dalekosáhlým škodám, za které zdánlivě nikdo nenese odpovědnost, protože politici se k nim již zpětně nehlásí? Veřejnost by si neměla nechat líbit věci, na které ve výsledku doplácí. Tleskat politikům, kteří zdanění církevních náhrad schválili, tak bylo krátkozraké. Ze strany poslanců šlo o morální hazard, kdy si přisvojili zásluhy a Ústavní soud vzal na sebe odpovědnost a zabránil nejhoršímu.

V případě brexitu politici hodili rozhodování na bedra občanů v plebiscitu. A nyní při táhnoucích se jednáních o odchodu z Evropské unie se mohou tvářit jakoby nic – oni za to přece nemůžou, to veřejnost rozhodla, vystoupit z EU si přál lid. Politická reprezentace přitom měla domyslet, jak to celé může dopadnout a jaké konce může vypsání referenda mít.

Právě to je však úloha politiků. Měli by předjímat konsekvence svých rozhodnutí, a hlavně morálně nehazardovat. Bohužel své chování v tomto ohledu asi nezmění, dokud to po nich občané nebudou vyžadovat. Voliči by se zkrátka neměli nechat opít tím, že poslanci schválili zdanění církevních náhrad, se kterými oni třeba nesouhlasí. Měli by prohlédnout, jakou hru s nimi politici hrají a že pouze hazardovali a chtěli si koupit podporu veřejnosti za cenu šlamastiky, do které by stát uvrhli, kdyby Ústavní soud nezasáhl.

Vrchol alibismu a drahá sranda

Občané by měli politiky hodnotit i podle toho, že si představí, kolik je to které politické rozhodnutí bude stát a co přinese z dlouhodobého hlediska. V takovém případě by pak ve Spojeném království konzervativce, kteří prosadili referendum o členství v Evropské unii, měli poslat do horoucích pekel.

To, že návrh na zdanění církevních náhrad u nás podala KSČM, by se dalo ještě pochopit. Horší je, jak se zachovalo hnutí ANO a ČSSD. Přitom stačilo, kdyby prohlásily, že s církevními náhradami sice mají velký problém a jsou proti nim, ale hlasovat pro jejich zdanění nebudou, protože buď to Ústavní soud odmítne, a kdyby náhodou ne, způsobí to obrovské potíže a právní spory. A stát to nakonec možná vyjde i dráž, než kolik by zdaněním získal, a jako "bonus" by to narušilo právní řád v České republice.

Případ zdanění náhrad a ve větší míře ještě anabáze kolem brexitu ukazují, jak snadno se může stát, že politická elita, aby se v daný moment zavděčila voličům, prosadí něco, čím je ve skutečnosti poškodí. Většinou se do této pozice sama vmanévruje tím, že danou věc slíbí před volbami, kdy je kvůli výsledku ochotná udělat ledacos. A po volbách už je obtížné z toho vycouvat. A někdy zkrátka žádné záchranné brzdy nejsou k dispozici a skončí to jako ve Velké Británii.

Pokud politici fungují tímto způsobem, selhávají ve své klíčové funkci. Jejich role není tupě sledovat veřejné mínění a chovat se podle toho, co vidí lidem na očích. Měli by být schopni dohlédnout dál, a naopak mínění veřejnosti v některých otázkách lehce korigovat. To neznamená, že mají přání občanů ignorovat, ale mají dohlédnout důsledky některých rozhodnutí a zvážit, zda přivodí více užitku, než kolik napáchají škod.

Současná politická reprezentace však tohle hrubě nezvládá a svoji práci si výrazně usnadňuje tím, že vychází vstříc veřejnosti i v otázkách, kde je to krajně nezodpovědné. A to vše jen proto, aby si mohla dát na twitter nebo jinam podobný status jako ČSSD, když sněmovna schválila zdanění církevních náhrad.

Poslanci dnes schválili zdanění církevních restitucí. Náprava formou zdanění církevních náhrad přinese do státní kasy každoročně až 380 milionů korun, které můžeme využít například na opravu národních památek ?￰ﾟﾏﾛ
Nespravedlnost konečně napravena! ?￰ﾟﾌﾹ✅

— ČSSD (@CSSD) April 23, 2019

Nyní se sociální demokraté (a nejen oni) mohou tvářit, že za nic nemůžou a že Ústavní soud rozhodl a jim nezbývá než ho respektovat. Takový postoj je vrcholem alibismu, ale třeba to občané časem prokouknou a přestanou to politikům baštit.