"Nikdy v historii Turecké republiky se nestalo, aby stát seděl u jednoho stolu s teroristy," poukázal prezident na snahy Washingtonu, který nabídl zprostředkování rozhovorů s kurdskou Stranou demokratické Unie.

Erdoganova sebevědomá rétorika určená domácímu publiku nicméně neskryje fakt, že Erdogan si tvrdé západní sankce nemůže dovolit.

Turecko není v dobrém ekonomickém stavu. Ví to prezident Erdogan, vědí to i západní země, které mu kvůli útoku v Sýrii hrozí sankcemi. Zatím ale nijak významnými na to, aby dotlačily tureckého prezidenta ke změně postoje.

Embargo na zbraně nepomůže

Několik evropských zemí, včetně České republiky, přestalo dočasně do Turecka dodávat zbraně. Chvályhodné gesto, přesto nasměrované na segment ekonomiky, který Turecku nijak zásadně neublíží.

Pokud embargo někdo pocítí, je to především Německo, které bylo největším tureckým dodavatelem zbraní a jen za loňský rok si těmito obchody vydělalo 243 miliónů eur.

Zásadní ránu nezasadil Erdoganovi v tomto smyslu zatím ani Washington. Uvalil sankce na tři turecké ministry a pohrozil zvýšením cla na ocel z 25 na 50%. Tento krok udělal Donald Trump už vloni v březnu, aby ho pak o dva měsíce později zase zrušil.

Americký prezident sice hrozí tvrdšími opatřeními, jako zastavením jednání o obchodní dohodě s Tureckem v objemu 100 miliard dolarů nebo sankcemi proti konkrétním členům vlády, nejničivější dopad by ale pro tureckou ekonomiku mělo až zabránění přístupu Turecka na americké finanční trhy, kterým se Trump také ohání.

Stará "pračka" ve hře

Zatím nejcitelnějším zásahem z amerických opatření se tedy zdá být žaloba, kterou podalo americké ministerstvo spravedlnosti na tureckou státní banku Halkbank.

Tu viní, že byla v letech 2012 – 2016 součástí složitého schématu, kterým se Turecko snažilo obejít sankce uvalené na Írán.

Přes prostředníka od něj nakupovalo ropu, nikoliv však za peníze, nýbrž výměnou za zlato nebo potraviny. Írán tak podle Washigtonu vyvezl ilegálně ropu v hodnotě kolem 20 miliard dolarů a Halkbank byla jednou ze dvou bank, které tyto obchody – podle korunního svědka Rezy Zarraba – s posvěcením Recepa Tayyipa Erdogana kryly.

Kauzu sice americké úřady řeší už dva roky, obžaloba ale padla právě teď a média spekulují, že to má spojitost právě se situací v Sýrii.

Halkbank obvinění popírá, nicméně podle katarské televize Al-Džazíra klesla cena jejích akcií po oznámení americké obžaloby o sedm procent.

To pro státní banku není málo i s ohledem na fakt, že se turecká ekonomika stále vzpamatovává z loňské hluboké krize. HDP je na úrovni roku 2010, inflace se pohybovala v průběhu posledních měsíců v rozmezí mezi 9-20% a země se potýká se 13% nezaměstnaností.

Podle ekonomů je v současné době pro tureckou ekonomiku zásadní důvěra zahraničních investorů. Tu ale může současná operace Mírový pramen zásadně ohrozit.

Boj o uprchlíky

"Musíme se vyvarovat dobrodružné zahraniční politiky a musíme respektovat teritoriální integritu jiných vlád. Jinak budeme mít nepřátele. Dnes se na nás nepřátelsky dívá celý svět," okomentoval chování současné vlády předseda republikánské strany CHP Kemal Kılıçdaroğlu. Zároveň neopomněl zkritizovat Erdogana za přijetí 3,6 miliónu syrských uprchlíků, za které podle něj Turci utratili kolem 40 miliard dolarů.

Republikáni si kritikou Erdoganovy uprchlické politiky získali už v loňské prezidentské kampani nemálo příznivců a urgování řešení uprchlické otázky jim pomohlo v letošních lokálních volbách získat hlavní město Ankaru i nejbohatší Istanbul.

"Otázka uprchlíků je silně traumatizující. Je tu plno Syřanů, kteří pracují bez povolení. My musíme ochránit zájmy našich občanů," řekl na adresu imigrantů krátce po svém zvolení nový istanbulský starosta Ekrem Imamoglu.

Erdogan si ztrátu politických bodů i kvůli uprchlíkům bolestně uvědomuje. Koneckonců právě toto téma je jedním z důvodů, kterým zaštituje současnou ofenzívu proti Kurdům. Do "mírové zóny", jak nazývá 32 kilometrů široké pásmo podél hranic, chce přestěhovat mezi jedním a dvěma miliony syrských uprchlíků.

Prchající členové AKP

Turecký prezident totiž v posledních několika měsících neztratil pouze Ankaru a Istanbul. Pár týdnů před zahájením operace "Pramen míru" vyšlo najevo, že jeho vlastní strana AKP přišla za poslední rok o 800 tisíc členů. Z toho 56 tisíc odešlo jen za srpen a září. To, že ho takový vývoj zaskočil, dokazuje i projev, který podle deníku Al-Monitor přednesl začátkem září ke svým spolustraníkům. Vyzval je k rozšiřování stranické základny.

AKP měla ještě v roce 2018 deset miliónů členů a jakkoliv se vyskytla podezření, že tato čísla zahrnují i falešná členství, stále převyšovala mnohonásobně ostatní strany.

To stále platí: Například druhá nejsilnější republikánská strana CHP má podle Al-Monitoru "jen" 1,5 miliónu registrovaných členů. I tak je ale letošní rok zlomový. Členové začali Erdoganovi ubývat poprvé po 17 letech.

Je tak pravděpodobné, že tlak opozice ohledně uprchlíků a odliv členů strany, kterou Erdogan v roce 2001 sám založil, byly důvody vzniku strategie, jak si na domácí půdě obnovit politické body, což se operací proti Kurdům u početné části turecké veřejnosti daří.

Erdogan si alespoň na čas získal zpět image rozhodného vůdce, který řeší otázku syrských uprchlíků i bezpečnost tureckého pohraničí. Teprve vývoj v následujících měsících ale ukáže, zda to byla od Erdogana sázka na eso nebo spíše Černého Petra.

Tereza Engelová pro Ústav nezávislé žurnalistiky